Go to ...
RSS Feed

Nechme Rusko ať si jde svoji cestou. Bez Ruska ale není Evropa úplná


Autoři, kteří píší o Evropě, většinou mají na mysli jen západní část kontinentu. Ale zeměpisná určení nelze redukovat, i Evropa má svůj východ. Příčiny oné redukce a záměny části za celek jsou zčásti historické, způsobila je minulost. Někdy však jsou to příčiny politické, vyvolané  přítomnými politickými postoji a zájmy „zde a nyní“.

 

Záporožští kozáci píší sultánovi Mehmetovi IV. je neoficiální název dopisu, kterým odpověděli pravděpodobně v roce 1676 osmanským Turkům na výzvu, aby se jim vzdali

Rusové patří k národům, kterým historické překážky občas bránily pokračovat v plynulém civilizačním vývoji a odsoudily je k boji o pouhé přežití. Teprve za příznivějších podmínek mohli překonávat zdržení a usilovat o pokrok, aby dohonili svět, který ovšem ve vývoji stát nezůstal. Tak hned první kulturně vyspělý stát, který vznikl na jejich území, Kyjevská  Rus, byl rozvrácen  tatarskými útoky a nájezdy (1237-1481). Přitom ve 12.stol.dosáhl tak vysoké úrovně, že mohl soutěžit se západní Evropou. Ale ani když se Rusko konečně vyprostilo z tatarské poroby (1481), nešel jeho vývoj přímočarou cestou. Od roku 1453, od dobytí Cařihradu, nahrazují Tatary v boji proti Rusku Turci. Celá staletí trvá tento boj o dědictví Byzance. Moskevské knížectví (později carství) začalo v 16.stol. stavět to, co jejich  předchůdci stavěli již před 500 lety. S velikou vervou napravoval vývojové zdržení car Petr Veliký (1689-1725). Prováděl modernizační reformy tak pronikavé, že se právem začalo hovořit o Rusi předpetrovské a popetrovské. Že se začalo s veškerou vážností uvažovat o vztahu Ruska k vyspělejší části Evropy, že se v Rusku vyhranil směr „západnické“ orientace a opoziční  směr „slavjanofilský,“ krátce, že vznikl problém, zvaný „Rusko a Evropa“.

Historické minimum

Archeologie ukazuje, že Slované od počátku druhé poloviny prvního tisíciletí  osídlili obrovská území v Evropě od Volhy až po Severní moře, některá dočasně, většinu však trvale. Octli se na křižovatce různých migračních vln, v nichž se etnika střídala, převrstvovala, mísila, přizpůsobovala. Nejstarší zprávy mluví o   jejich jednotném jazyce a původu ve společné pravlasti.  Slované se pak  podle geografické polohy nově objevených sídlišť  rozdělili na   východní, západní a jižní. Předkové dnešních Rusů,  jako všichni Slované, žili za hranicemi antické civilizace, za hranicemi Římského impéria, dlouho nepoznaní, neznámí. (Na rozdíl od Germánů, kteří se jako sousedící  bojovníci  proti Římu a  uchvatitelé Říma objevili na jevišti světa mnohem dříve.) Římští věhlasní autoři 1. a 2. stol., Plinius, Tacitus, Prolemaios,  sice zaznamenali  jakési  Anty a Venety  ve vzdálených končinách mezi Vislou, Baltem a Karpaty, ale nic o nich nevěděli.  Až z pozdějších dob se dochovala   jména  východoslovanských  kmenů  z 4.- 6. stol., jako Poljané, Drevljané, Severjané,  Dragoviči, Slověné, Kriviči, Radimiči, Uliči, Tiverci, Bužané aj. Podle etnogenetiků šlo o staroruskou národnost. Novodobé národnosti (ruská, ukrajinská a běloruská) se formovaly až od 17.stol.  Staří  Slované sídlili na rozlehlém území od Karpat po Volhu a bojovali tu s Avary, tu s Chazary (Chazaři byli spojenci říše Byzantské, vyznáním izraeliti) a bůhví s kým ještě. Fakta se však ztrácejí v mlhovinách neurčitosti. A přece od nepaměti směřovaly karavany normanských, arabských a židovských kupců od Skandinávie na jih, k Černému  moři, vodní i suchou cestou. Kupci dobře znali Volhu, Povolží, ale znali i obchodní střediska na Dněpru a jinde.

Pozornost tehdejších  kronikářů  vzbudila až rozsáhlá expanze Slovanů počátkem 2.poloviny 1.tisíciletí za Dunaj, na Balkán. Je to doba jejich stěhování a zabírání nových sídel. Tehdy se dostávají do písemných pramenů. Pomineme-li však  Slovany jižní a západní, kteří se s vyspělejší civilizací  západní Evropy, těžící ze zbytků  řeckořímské antiky  setkali dříve, víme, že významný krok k začlenění východních Slovanů do světa tehdejší křesťanské civilizace  představuje Kyjevská Rus, obchodní centrum na Dněpru. Při vzniku Kyjeva snad stáli normanští Varjagové, zakladatelé první vládnoucí dynastie, Rurikovců. Ti byli vládci i v Novgorodu. V 10.stol. v Kyjevě  panoval Vladimír Veliký, kníže stolnokyjevský, „červené sluníčko“ ruských bylin. Vládl na „svaté Rusi“ od Kavkazu k Uralu a  snad až k Baltickému moři. Vladimír se rozhodl pro pokřesťanštění svého pohanského  lidu a zvolil, přijal a šířil křesťanství východního, byzantského ritu. Jeho prostřednictvím tak východní Slované navázali na  misii bratří ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří přišli k nám, na Velkou Moravu,  r.863. Přinesli slovanskou křesťanskou liturgii, slovanské písmo  a písemnictví. Pod nátlakem římsky orientovaných kněží, kteří přišli z germánského západu a osobovali  si právo  po  západním způsobu  šířit učení Kristovo,  byli však slovanští kněží r.886 z Velké Moravy vyhnáni. Většina jich  se uchýlila do Bulharska  nebo do Srbska, posléze našli útočiště též v Rusku. Rusové se stali  křesťany sice o 100 let později než Slované západní a jižní, ale cyrilometodějský charakter jejich křesťanství, písmo cyrilice a  jejich nejstarší, staroslověnská  literatura vychází ze stejného cyrilometodějského pramene. (Přijetí křesťanství na Rusi  popsal nejstarší ruský kronikář Nestor, my je známe i z Havlíčkovy úsměvné satiry „Křest svatého Vladimíra“). Kyjevská  země  se těšila dobré pověsti. Kníže Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu, podobně jako německý král Otto II.

Nepochybně vlivem  spojení s Byzancí  vznikla  v Německu tzv. otónská renesance. A podobně Kyjevská Rus jistě spojením s Byzancí prostřednictvím Vladimírova sňatku s byzantskou princeznou ve vývoji   získala. Byla kulturně na výši, stala se vyspělým kulturním centrem široko daleko. V Kyjevě a v Novgorodě byly stavěny krásné kamenné chrámy podle byzantských vzorů, zdobené mozaikami a freskami. Z Byzance přicházely i knihy, nejen bohoslužebné. Podnítilo to přirozeně domácí tvorbu, vznikly i nejstarší ruské písemné památky, Nestorův „Letopis“(přelom 11. a 12.stol.)  a „Slovo o pluku Igorově“ (1185-7). Stálé ohrožení ze strany tatarských nájezdníků ovšem trvalo. Známe je v básnické formě z ruských „bylin“, národních básní ruského lidu, epických zpěvů, jimiž „skazitělé“ opěvovali bohatýry, jako byli Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Dobryňa Nikitič, Čurila Plenkovič a mnozí jiní bohatýři  z  kyjevského cyklu bylin. (Byl ještě cyklus novgorodský, moskevský a kozácký.) Bohatýři statečně  bránili „matičku syrou zemi,“„svatou Rus,“ jak po generace šířilo ústní podání, ale nakonec neubránili. Raně feudální stát Kyjevské Rusi podlehl r.1240  náporu mongolských Tatarů, definitivně „Zlatá horda“ si jej podrobila. Zavedla vysoké daně z hlavy,  pořádala devastující vojenské vpády do ruských sídlišť. Právě opakované tatarské vpády a ožebračující  nadvláda  způsobily, že se  Rusko ve vývoji opozdilo. Mezi  mnoha rozdrobenými slovanskými knížectvími a mongolskými chanáty časem posílilo Moskevské knížectví, založené  r.1147.  Moskva se stala hlavním městem (1325) a podařilo se jí vytvořit nové státní centrum. Po pádu Byzance, která se stala r.1453 kořistí osmanských Turků, přesídlil do Moskvy i patriarcha, hlava východní křesťanské církve. Moskva se tak stala „Třetím Římem.“ Po několika  dílčích vítězstvích (např. na Kulikovském poli r.1380) se konečně Rusko vyprostilo z tatarské poroby (1481). Ale i po osvobození byly vnitřní poměry za posledních Rurikovců neutěšené: intriky, násilí a vraždy v boji o trůn, krutovláda, lidové bouře a zmatky. Připomeneme si jen cara Ivana Hrozného (1533-1584), jak jej zobrazil I.E.Rěpin,  připomeneme si Musorgského operu „Boris Godunov“ ( literární text  A.S.Puškina). Hrůza, děs, zoufalství, vláda Lžidimitrijů, bezmezná bída a hlad zotročeného lidu.

Počátkem 17.stol. nastupují na ruský trůn Romanovci (1613-1917).

Jedna z posledních fotograií carské rodiny Romanovců než byli na příkaz sovětského politbyra zavražděni

Mezi přečetnými válkami, územními změnami a vytyčováním nových hranic mezi sousedními zeměmi z dob panování  Romanovců uvedeme jako nejdůležitější, že roku 1654 Ukrajina, vedená hejtmanem Bogdanem Chmelnickým, se připojila k Rusku. Za Petra I. Velikého ( nar. 16782, carem 1689-1725) Rusko vyrostlo v mohutnou ruskou říši. Stalo se  velmocí vedle Anglie, Francie, Rakouska a Pruska. Car Petr vstoupil do dějin jako radikální reformátor s cílem zahladit v zemi stopy dlouholeté tatarské poroby a zpátečnických tradic. Staral se o novou techniku, myšlení, kulturu. Na základě vlastní zkušenosti i z manuální práce v západní Evropě ( byl např. v Holandsku, v Anglii, ale i ve Vídni a v Praze), dal Rusku novou organizaci administrativní správy, armády, budoval válečné loďstvo, podporoval vzdělávání, knihtisk, dbal o povznesení zemědělství a hornictví. Vyhlásil konec starých tradic a odloučenosti od ostatního světa. Založil na severu  na řece Něvě nové město,  které mělo být výkladní skříní nového Ruska –  Petrohrad. Od  r.1712  hlavní město. (Moskva zůstala městem korunovačním.) V zahraničí usiloval získat strategické cesty k moři. Na jihu zatím  nedosáhl výraznějšího výsledku, i když   byl dobyt Azov, na severu zato s naprostým úspěchem. Na jihu se to definitivně podařilo až Petrovým nástupcům ve vítězných bojích s Turky ( vítězství 1774). Rusové získali Azovské moře a poloostrov  Krym. Kateřina II. je  anektovala r. 1783. Anexi uznala i Vysoká Porta v Cařihradě, poražená vojsky knížete Potěmkina-Tauričevského. Souhlas vyjádřil i rakouský císař Josef II.

Krym,  čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, podobně jako sousední  Kolchis, cíle  nejen vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem.“ Pohnutá a často krvavá historie  po celá   uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od r.2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo? Na Krymu  od 13.stol.  upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát, bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na osmanských Turcích. Po jejich porážce byl připojen k Rusku. Od anexe Krymu Kateřinou  II.  r.1783 až k pádu carismu v r. 1917  uplynuly 134 roky. Avšak i po Velké říjnové revoluci r.1917  zůstal  Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky,  v rámci SSSR. Roku 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády,   přiřadil k území Ukrajinské SSR. Šlo o administrativní opatření uvnitř státního celku, bez  vlivu na  jeho mezinárodní vztahy. Opět to bylo v rámci SSSR. Problém nastal,  až když se Sovětský svaz rozpadl. Stalo se, že 8. prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické otázky impéria. Tehdy se dohodli, že země, jež spravují, osamostatní,  rozpustí Sovětský svaz  a utvoří  Společenství  nezávislých států. Tím se ovšem Krym, od  zásahu  N. Chruščova r.  1954  součást ukrajinského území, octl mimo ruské hranice. ( Součástí Ruska do revoluce byl 134  roky, po revoluci 74 roky.  Celkem  tedy 208 let.) Důvody  historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina  i na základě   souhlasu  místního občanského referenda  k znovupřipojení Krymu k Rusku.  Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s  bouřlivým nesouhlasem  a  vyvolal i výstražné sankce. Jsme jejich svědky dosud.

Ale vraťme se do historie. Car Petr v severské válce připravil Švédsko o velmocenské postavení a uvedl Rusko na jeho místo. Získal důležité pozice na Baltu a v severní Evropě vůbec, stal se účastníkem mezivládních koalic a koaličních válek. Izolace od ostatní Evropy byla překonána. K stínům  imperátorova působení patří, že reformy prosazoval tvrdě, bezohledným násilím, nemilosrdně proti odpůrcům, i když se týkaly třeba  jen  způsobu života, odívání, úpravy vousů apod.  Byl samovládcem,  tvůrcem novodobého samoděržaví, despotismu, nositelem absolutní moci. Samoděržaví je  režim, v kterém panovníkova neomezená  vůle řídí rozsáhlou říši  po všech stránkách. Je to režim, který v Rusku zapustil hluboké  kořeny. A i když v Evropě docházelo  různými formami, revolucemi shora i zdola,  k postupné demokratizaci řízení, ruští carové až do roku 1917 trvali na své nedotknutelné,  absolutní jedinovládě. Trvali na ní, i  v době když ze Západu přicházely myšlenky osvícenské, myšlenky lidských práv a svobod, konstituce, parlamentu, demokracie. I carevna Kateřina II., obdivovaná  pro své sympatie k pokrokovým myšlenkám předních osvícenců ( např. k tomu,  čemu učil Montesquieu), známá svou korespondencí s Diderotem a Voltairem, sotva se doslechla o revoluci a o pádu francouzské monarchie, zavrhla  osvícenské myšlenky, odmítla zrušit nevolnictví, tvrdě potlačila  Pugačevovo selské povstání  a  bezohledně upevňovala starý režim. A  podobně si  uvnitř říše  počínali i další ruští carové. I  za hranicemi dbali o rozšíření a zabezpečení carské moci, většinou z pozic nadpráví absolutismu.

Rusko se např. podílelo na trojím dělení Polska, podílelo se na válkách s Turky, účastnilo se napoleonských válek. Válčilo  z pozic obhájce předrevolučního  režimu.  Jen v jedné válce   má naše sympatie, jen v jednom směru schvalujeme  jeho postoj v  tehdejším   historickém dění. Jsouc r.1812 napadeno, projevilo Rusko nesmírnou  vlasteneckou statečnost. Vzpomeneme  na  „Vojnu a mír“ L.N.Tolstého.  Obdivuhodné dílo, neobyčejně bohatou a věrnou epopej o historickém dění a zároveň  báseň  o lidském utrpení a hrdinství.  Jednoznačný obdiv má  také „Symfonie 1812,“ P.I.Čajkovského,  apoteóza slavného vítězství při obraně vlasti, i  když bylo s nesmírnou bolestí  zapotřebí obětovat  i Moskvu).

Avšak z mocenských, nikoli vlasteneckých  pohnutek pak car Alexander I.  na Vídeňském kongresu  (1815) dává podnět k založení Svaté aliance  mocností, spojenectví panovníků  proti národům, k potlačení nebezpečných revolučních myšlenek v celé Evropě. Vláda ustavičného slídění a  krutých perzekucí  za sebemenší náznak a podezření  vyvolá  v Rusku  po carově smrti  povstání děkabristů (1825). Několik pluků  žádá při změně panovníka na trůnu  o konstituci,  ústavu. Pluky jsou  obklíčeny a potřeny. Povstalce a jejich příznivce  krutě trestá  carův bratr a  nástupce, Mikuláš I., „četník Evropy.“ Další car, Alexander II., se stane 1881 obětí atentátu. Atentát provedli nihilisté,  ilegální organizace zastánců individuálního teroru. Nihilisté programově chtěli  odstraňovat korunované hlavy a vysoké hodnostáře jako představitele  režimu nelidského útlaku, v očekávání, že tím  nelidský absolutistický  režim padne. Po léta odsuzované nevolnictví je  konečně zrušeno  r. 1861, ale nový stav ve správě zemědělství stejně neuspokojuje potřeby prostých mužiků. Dál trvá jejich bezmezná bída. (U nás bylo  nevolnictví zrušeno  o 80 let dříve, reformou  Josefa II., r.1781.) Ostatně  i  zavedení některých nedotažených reforem carské vlády  bylo vyvoláno potřebou odčinit  nezdar v tzv. „krymské“ válce (1853-1856), kterou Rusku překvapivě vypověděli (občasní) spojenci, Anglie a Francie. Velmoci se tentokrát rozhodly podpořit Turecko, aby ztížily Rusku přístup k Bosporu a Dardanelám. Porážka Ruska ukázala zaostalost země a prohnilost režimu. Urychlila zostření revoluční situace, která  pak vedla po další porážce ve válce s Japonskem k revoluci  r.1905 a posléze, za první světové války, k revoluci r. 1917.  Revoluce přinesla definitivní konec carského samoděržaví a  posléze vznik Sovětského svazu socialistických republik.

Rusko a my

Odborná slavistika eviduje bezpočtu historických záznamů o česko -ruských literárních a kulturních stycích od počátku křesťanství. Omezíme se na novodobý zájem, který u nás  založil  svým dílem J.Dobrovský (1753-1829),  patriarcha slavistiky i našeho obrození, „první světový Čech nové doby,“ jak jej charakterizoval T.G.Masaryk.  Dobrovský ukazoval  mimo jiné i  jazykovou blízkost českých a ruských slov. Od slavistiky  se odvíjí slovanská či panslovanská myšlenka našich dějin. Co znamená? Je to zájem o poznání Slovanů, o to, čím byli,  čím jsou a čím  budou. Je to cit  pro vzájemnost a  porozumění, je to  ochota podporovat se  a  vzájemně si pomáhat.  Od úchvatu nad dávným společným původem, společnou pravlastí a jazykem, až k pozastavení nad složitými a nesnadnými cestami, kterými jim bylo jít. A k úvaze, jakou prací a jakou politikou překonat nedostatky a vady, jak dosáhnout obrození a krásných cílů rozvoje národů. Literární historik J. Voborník  se zamýšlel (před více než 100 lety) nad slovanskou myšlenkou takto: „Myšlenka se hlásila již v 17. stol. u Jihoslovanů, ale její rozmach je novodobý. Je Západní a Východní. Západní myšlenka slovanská je hlavně  původu česko-slovenského a souvisí s celým hnutím domácím i evropským. „Z Anglie a Francie pronikly koncem 18. stol. nové proudy všeobecného povznesení lidského myšlení do Němec a do Rakouska, za Marie Terezie a Josefa II. do Čech. Na Rus šel proud i přímo z Francie i nepřímo z Němec. Na Čechy a Slováky  působil Herder, přítel Slovanů, jím byl podnícen Durych, Dobrovský a j. Tu dobu, když Dobrovský držel zvláště  prapor vědy slovanské, zrodilo se v Praze mladé, nadšené pokolení československých romantiků, poučené o proměnlivosti osudů dávno minulých časů (z Hegla a Herdera), čerpalo z toho smělé naděje v lepší budoucnost  a s heslem vzájemnosti slovanské  vneslo do vědy slovanské novou náladu, romanticko-poetickou.“

Na  dílo Dobrovského navázali jmenovitě J.Jungmann (1773-1847), J.Kollár (1793-1852), P.J.Šafárík (1795-1861). Badatelé, literáti, vlastenci, buditelé.  Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab národního života. Okouzlovala je vidina  nové kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. „Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk“,  hlásal J.Kollár. Rusové rozvíjeli  Východní slovanskou myšlenku. Dostalo se jí názvu „slavjanofilství“ a orientovala se na pravoslaví a na  kulturu domácí, staroruskou, západními vlivy neporušenou. Prostý lid je proto třeba ctít a milovat, ten unikl zkáze, kterou přináší civilizace. Lid je třeba poznávat, jeho zvyky a tradice,  jeho písně, jeho mudrosloví, jeho vyprávění, jeho umění  slovesné  i výtvarné, jeho mnohostranný folklor ni svéráz. Někteří slavjanofilové snili o  národě všeslovanském. Někteří mínili, že všechny slovanské řeky vplynou do moře ruského.

A jak jsme vnímali Rusy my u nás doma?

Za válek s revoluční Francií (1798-9) prošly Suvorovovy  ruské pluky českými zeměmi. Jejich pobyt podpořil slovanskou myšlenku a posílil  povědomí o jazykové příbuznosti Čechů a Rusů. S uspokojením  píše o  Rusech jako o dobrých lidech milčický rychtář F.J.Vavák ve svých „Pamětech“. I  pražský měšťan  J.Rulík si ve svém deníku libuje, jak jsou si oba jazyky, český a ruský,  podobné. Napoleonské války se českých zemí dotkly  několikrát.  Po Suvorovových vojácích přišli  Kutuzovovi. I ti  se zapsali do paměti  národa jako lidé dobří a srdeční. Jejich země ožila v představách lidu jako  mocná a veliká. J.Kollár  může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat „…raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“  A se stejnou vírou  lidová věštba předvídá :„V Čechách bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy.“  F.L.Čelakovský (1799-1852) sledoval, jak v letech 1827-29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a  osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost, radost rusofilskou.  Inspirován nadšením a vděčností, vytvořil svůj  spontánní, vpravdě básnický  „Ohlas písní ruských.“ Prožíval  hluboce i slibné všeslovanské  naděje pro náš národ. Byl zklamán, když car tvrdě potlačil polské povstání,  vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu. Car nebyl  takový, jak si jej dříve představoval, „dobrý, bohumilý, otec laskavý.“ Na  Čelakovském vidíme, že zpočátku buditelé snili své slovanské a rusofilské sny, představy a  ideje, neznajíce  realitu. To změnil K.Havlíček Borovský, když  si vyjel na Rus, aby ji poznal. Strávil tam dva roky (1841-43). Chtěl se osobně přesvědčit, můžeme-li v našem zápase za svobodu odtud čekat podporu a pomoc. Co  vypozoroval,  zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Bylo to za  časů Mikuláše I., tvrdého despoty, potlačitele děkabristů, kdy Havlíček zjistil, že „Moskva   je carská, činovnická, pravoslavně duchamorná, nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatímco Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě  se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců“. Realista  Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost.“ Reálnost Slovanstva je reálností jednotlivých kmenů“, soudil Havlíček a zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájemnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou  vstoupil i do revolučního roku  „jara národů“  i památného Slovanského sjezdu v Praze, do  roku 1848.

Prožívaná problematika Slovanů rakouské monarchie nezatlačila však nijak představy o Rusku jako velké slovanské říši, která není v područí cizí nadvlády. Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a povznesení národa dokládá  v dalších letech třeba i náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852-1913), autor (mimo jiné) půvabných  obrázků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po  kozáky, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér. Ale to jsme již v  druhé polovině 19. stol., kdy se celá  ruská kultura, nejen  literatura, stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku touhou po sociální spravedlnosti, hlubokým pohledem do lidské duše, naléhavým tázáním po smyslu života. A je v tom zajedno s  ideály a  pátráním po tajemství  pravdy, dobra a krásy s lidmi na celém světě. Také  pozoruhodný spis T.G.Masaryka, „Rusko a Evropa“ (1919), se opírá z větší části o studium krásné literatury, která v daném období slučovala filozofii, úvahy o společnosti, o  náboženství i  o umění. Masaryk se dívá na Rusko očima západoevropského vzdělance a humanisty. Analyzuje jeho hospodářsko-politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisti i disidenti a odpadlíci – všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „ matičky širé Rusi.“ Ruská inteligence  se octla na rozcestí a ve vášnivých debatách hledala cestu svou i cestu svého národa. Otázka, kam bude směřovat Rusko, byla palčivá, osudově spojatá s její odpovědností. Každý vzdělanec stál  mezi Východem a Západem, mezi národností a světovostí, mezi pravoslavím a racionalismem.  A byl to i předobraz budoucího osudového střetu  sil ruského samoděržaví a revoluce. Masaryk si ve svém díle  všímá procesu europeizace Ruska. Ukazuje, jak Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má své učitele i na Západě. Vůdčí duchové ze zahraničí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických idejí, etiky, filozofie. Ve srovnání  Ruska se západní Evropou nevidí  Masaryk rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím – čím Evropa byla, soudí Masaryk. (Další  Masarykovy  spisy, „Nová Evropa. Stanovisko slovanské“ (1918) a „Světová revoluce“ (1925)  navazují na  tyto studie.)

Z historie je známo, že zdržení Ruska  ve společenském vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a potom s Turky. Od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se stalo mocností a vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim carismu – samoděržaví. Absolutní moc v rukou jedince, která korumpuje jeho, tak jako on korumpuje ostatní. Zneužívání nekontrolované moci, která se stává zvůlí. Životopisy  ruských carů si nezadají s životopisy římských césarů co do hrůzostrašného násilí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit moc před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit pád vlády. Nejde o obecné blaho, jde o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají: vyhnanstvím na |Sibiři nebo šibenicí. V životě obyvatel převládá bída, strach, nedostatek perspektiv, beznaděj. Masaryk si všímal, jak třeba s opravdovostí umělcovy výpovědi o životě souvisí nešťastný osud mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov – zabiti v souboji. Bestužev, Ryljějev – oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil. Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento  jev vysvětlují, není pochybnosti, dodává Masaryk.

Jestliže před první světovou válkou mohl Masaryk soudit, že Rusko je tím, čím Evropa byla, nepochybovali mnozí revolucionáři po r. 1917, že Rusko je tím, čím Evropa bude. Sovětský pokus o beztřídní společnost, v níž se usiluje o uspokojování hmotných i duchovních potřeb všeho obyvatelstva, byl ovšem zatížen carským dědictvím ekonomicky i  sociálně a politicky. Novým vládcům se  mnohé podařilo: elektrifikace, industrializace, modernizace zemědělství, rozvoj techniky. Jen dík pozitivnímu vývoji  mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit nad fašismem  ve druhé světové válce. Pak ovšem přišla  zvenčí válka „studená“  a uvnitř země nastala stagnace jako důsledek zděděného autokratického zřízení. Což gulag nebyl pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas „glasnost´ a perestrojku“. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy zdaleka nejsou definitivní. Ovšem i západní Evropa prochází dlouhodobou krizí,  i ona by měla hledat cestu k obnově  historií prověřených hodnot autentické demokracie a  nepředstíraného humanismu. Filozofie nezapomíná na učení o protivách, které se vyrovnávají v něčem vyšším, dokonalejším. Není zapomenuta ani teorie konvergence.

Západ či Východ? Vybrat a harmonizovat  autentické hodnoty, ať již přicházejí z kterékoli světové strany. Taková je odpověď na základě historických zkušeností. A teď ještě příklad  politicky motivovaného oddělování Ruska od Evropy. Neblaze proslulý Podiven (pseudonym trojice autorů, P.Pitharta, P.Příhody a M.Otáhala) ve svém pamfletu „Úloha Čechů v dějinách“ (1991),  si předsevzal zničit veškeru sebedůvěru našeho národa. Podle něho jsme si vždycky  na něco jen neodpovědně  hráli, stále něco předstírali, vymýšleli si  o sobě mýty a fikce.  Podiven  však  „prohlédne“  všechny ty naše  pošetilé pokusy  plnit své historické poslání, umí „odhalit“ jejich pravou podstatu. Podiven  ví, že všechny ty „panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy“ byly jen provokace „vznešených idejí německého hegemonismu“, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“. (Jak výstižné! A není to náhodou rasismus?) Ale  Podiven stihl   se záštiplnou předpojatostí  znectít na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů současných protiruských nálad, šířených částí našich médií. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, Podiven kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo.“  Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti, zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy.“ Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností právě ruská literatura má primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů.

Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny“ u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského, Čechova a Gorkého a u nekonečné řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti?  A vedle literatury bychom mohli připomenout  i světové uznání a obdiv ruské hudbě, divadlu, baletu, filmu,  umění výtvarnému. Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil! Ale co si máme myslet nejen  o věrohodnosti podobných autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům? Hodnoty lidské osobnosti stejně jako jednota lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro dobro všeho lidstva.

Stanislava Kučerová

One Response “Nechme Rusko ať si jde svoji cestou. Bez Ruska ale není Evropa úplná”

  1. Odym
    4. 1. 2022 at 19.32

    Preciznost příspěvků paní Dr. Kučerové, které zde vychází, si zaslouží souhrnného vydání tiskem, abychom je mohli předložit ke čtení našim zmanipulovaným vnukům.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *