Go to ...
RSS Feed

Českoslovenští legionáři na Rusi očima české historičky


Byla jsem na mnoha proslulých, slavných a krásných místech Evropy. K mým nesplněným snům patří plavba po Volze a jízda vlakem po Transsibiřské magistrále. Mám ta  lákavá místa v představách vlivem literatury, hudby, divadla, baletu i filmu. Transsibiřskou dráhu ctím i jako dlouhou část legionářské anabaze, cesty československých legionářů  z  východní fronty 1. světové války domů  – přes půl světa. Domů se dostali až roku 1920. Dva roky po skončení války, dva roky po vzniku samostatné Československé republiky. Tak dlouho se vraceli.

 

Od počátku první světové války ( srpen 1914) byli čeští a slovenští muži odváděni do vojska  rakousko-uherského mocnářství a posíláni na východní frontu.  Měli bojovat „za císaře pána,“ který se účastnil uchvatitelského  tažení imperialistických  mocností Trojspolku  proti  mocnostem Trojdohody. Naši  – teď  už  asi prapradědové  – byli na východ odváženi v železničních vagonech a  často si zpívali: „Červený šátečku, kolem se toč. My jdeme  na Rusa, nevíme proč.“ Vskutku. Jejich slovanské cítění bylo podstatně silnější než poslušnost, kterou vyžadoval protislovanský rakousko- uherský stát. V bojích se  pak houfně vzdávali do zajetí anebo dezertovali. Na Rusi se ve stejnou dobu  hlásili do armády  místní čeští a slovenští usedlíci, kteří rovněž zastávali slovanský postoj a  podporovali československé hnutí. Chtěli bojovat za zemi, která je přijala a za vlast, na kterou nezapomněli. Z těchto skupin, usedlých i dovezených, se  postupně utvářely dobrovolné vojenské jednotky s heslem: „Se slovanským Ruskem za Československo.“ Časem z nich byly utvořeny Československé legie, v definitivním  počtu (kdesi jsem to četla)  asi  90.000 mužů. Vedli a organizovali je vůdci našeho zahraničního odboje  (Národní rady v Paříži, uznané velmocemi jako budoucí vláda budoucího státu) především T. G. Masaryk a M. R. Štefánik.

Legionáři měli  vesměs uvědomělou disciplínu, demokratické smýšlení a vlastenecké cítění. Do světového povědomí se zapsali 2. 7. 1917, odhodlaným a vítězným bojem u městečka Zborova. Ukázali, že jsou  zocelenou jednotkou, schopnou plnit i nejtěžší úkoly. Na oslavu památné bitvy se psaly písně (K. Hašler) i rapsodie (O. Jeremiáš). Po zborovském vítězství odtáhlo československé vojsko zpět ke Kyjevu, kde přes zimu vzrostlo na dvě divize o osmi pěších plucích s dělostřelectvem a technickými sbory. Tam vojsko  složilo revoluční přísahu: Věrnost v boji za nezávislý československý stát. Vlastenecké uvědomění v legiích  bylo velmi silné. Připomeňme si třeba jen názvy jejich pluků: Mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad, Hanácký, Slezský, Podtatranský, Masarykův. Legionáři byli zpočátku  jen malou  součástí velké carské armády, ale ta se  postupně rozkládala. Dálo se tak  vlivem úpadku carského zřízení, vlivem neúčinné vlády po svržení cara, vlivem  bolševické agitace a s konečnou platností vlivem Říjnové revoluce a bolševickým převzetím moci. Bolševická strana, vedená Leninem, hned po vzniku 1. světové války vyhlásila „válku válce“. Chtěla vyhovět přání lidu a  nastolit mír. Místo války  měla v programu  revoluci s cílem  dát všechnu moc  sovětům, složeným z dělníků a vojáků, a zbavit zemi kapitalismu.  Uskutečnit socialismus. Podle tohoto programu  Sovětská bolševická moc  ukončila válku s Německem a Rakousko-Uherskem separátním  mírem v Brestu Litevském dne 3. března 1918.

Co teď s československými vojáky?

Když Masaryk viděl, že východní fronta brestlitevským mírem zanikla, a  že boj s Němci skončil, rozhodl, aby se legionáři přesunuli na frontu západní. Jako součást armády francouzské. Jinak se  domů ani  vrátit nemohli. Při nucené repatriaci do Rakouska-Uherska by jim hrozil trest smrti  za válečnou velezradu. Přes válčící Evropu byla cesta na západ neprůchodná. V cestě stálo  jako hradba i 500.000 dobře vyzbrojených německých vojáků.  A tak nezbývalo, než  nastoupit jedinou  možnou volnou  cestu, byť nepředstavitelně  dlouhou a namáhavou. Dopravit se transsibiřskou magistrálou (centrální železnicí) do města Vladivostoku, přístavu na  břehu Tichého  oceánu a  odtud  se plavit lodí do Francie. Po Atlantiku. Když Masaryk vyjednal s bolševickou vládou volný odchod ozbrojené československé armády do Vladivostoku, odjel  ještě v březnu  do Ameriky, aby vyjednal  legionářům i  pokračování cesty,  lodní přepravu. Bylo pak těch lodí na 2 desítky, americké, britské, Červeného kříže.  

Legionářský čepicový odznak

Plavily se dvojí cestou, americkou nebo  asijskou. Ale dlouho ještě trvalo, než se legionáři mohli nalodit, než do Vladivostoku dorazili.  A také někdy dlouho trvalo, než  lodi k přepravě připluly, když už na ně legionáři čekali. Po Masarykově odjezdu nastala ona  proslavená „anabáze“ československého vojska.  Legionáři si  nejdříve  bitvou u Bachmače na Ukrajině  ve dnech 8.-13. března vybojovali  proti německé přesile  čestný odchod od Kyjeva. Bojům u Bachmače se přičítá zvláštní význam. Naše vojsko tu bojovalo poprvé po 300 letech od bělohorské bitvy pod vlastním velením, s vlastními prapory a s vlastním cílem. Potom se dostalo přes Volhu za Ural, kde  se konal legionářský sněm, a kde se  přítomní rozhodli pokračovat  v cestě do Vladivostoku.  Z toho důvodu obsadili sibiřskou dráhu a tím také  mimo jiné zabránili návratu německých zajatců na západní frontu. Zamezili ovšem  i domácím zájemcům  přístup k sibiřským zásobám potravin a surovin.  Ale to  také přispělo k dřívějšímu konci  občanské války.

Pověstné anabázi československých legionářů  bezprostředně předcházel incident na nádraží v Čeljabinsku. Již předtím komisař pro vojenství a námořnictví, Lev Davidovič Trockij, vydal rozkaz, že čsl. legionáři, přesouvající se po železnici do Vladivostoku, mají být odzbrojeni, a  odmítnou-li, mají být  zastřeleni. On  tak odstartoval krvavé boje bolševiků s legionáři. Dne  14. 5.  se v Čeljabinsku  zadržené vlaky 3. a 6. čsl. střeleckého pluku setkaly s vlakem s rakouskými  válečnými zajatci.  Projížděl na západ. Čechoslováci  v něm našli nějaké rodáky. Dali jim potraviny a tabák. Ale když se vlak rozjel, nenávistí planoucí Němec, který prý chtěl zabít aspoň jednoho Čecha, hodil do legionářského vagonu kus železa a vážně zranil jednoho střelce Hanáckého pluku. Rozhněvaní kamarádi se za vlakem rozběhli, dostihli ho a pachatele ubili.  Místní sovět pachatele zatkl. Incident  vedl ke střetu legionářů se sovětskou mocí. Šlo i o jejich vlastní  pravomoc a o nezpochybnitelné  držení zbraní. První sjezd československého legionářského vojska, který se v Čeljabinsku konal o tři dny později,  situaci vyřešil. Rozhodl osvobodit 10 legionářů, zatčených po incidentu  místním sovětem, obsadit město, zmocnit se 3.000 pušek a převzít vojenskou kontrolu nad středním Povolžím,  nad jihem Sibiře, severem Kazachstánu, nad  severovýchodem Číny. Nad územím  o rozloze  1,500.000 km/2. Neuvěřitelné.

V porevolučním chaosu a víru občanské války to byla mimořádně silná pozice. Kontrarevoluce o ni projevila živý zájem. Proti bolševikům stály  větší i menší útvary bělogvardějského vojska. Protirevoluční činnost rozvíjely „staré struktury“ carské (ctitelé samoděržaví a pravoslaví),  šlechtické, buržoazní. Ale i kadeti, menševici a eseři.  Objevovaly se časté  vzpoury, bujela  záškodnická činnost. Nechyběl enormní vliv západních kapitalistů. Pro Francii znamenala socialistická revoluce  v Rusku ztrátu bez náhrady 67% kapitálu v ruském kovoprůmyslu, 75% v těžbě uhlí a 40% v těžbě nafty. Pro Anglii 51% v těžbě mědi a 40% v těžbě nafty. To vysvětluje odhodlanou protirevoluční intervenci západních mocností a podporu pravicových sil  občanské války. Svět byl plný revolučního  a protirevolučního chaosu a násilí. Legionáři  byli až do bitvy u Bachmače součástí ruské armády. Vládní  moc se ovšem střídala.  Nejdříve to byla moc carská, pak přišla  prozatímní vláda  Kerenského. Občanská válka přinesla vítězství a  moc bolševikům, kteří uzavřeli s Němci separátní mír. Vláda ukončila válku a legionáře z dosavadních vazeb vyvázala. Tady se nečekaně  protkl  příběh legionářů s příběhem VŘSR. Legionáři ztratili dosavadní vojenské začlenění a příslušnost. Při svém osamostatnění zůstali jen volnými spojenci protiněmecky zaměřené skupiny států Dohody,  formální součástí francouzské armády.  

Přímí účastníci anabaze po návratu domů sepsali  vícesvazkové romány i dramata, v kterých vylíčili putování na magistrále. Byli to R. Medek, P. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl, F. Kubka a řada méně známých i zcela neznámých autorů. Ukázali čtenářům, jak  původní bratrská soudržnost legionářů  narážela na činnost agitátorů a programových idejí zprava i zleva.  Jak se objevovaly názorové  rozpory. A jak při jízdě na trati šlo často o život, nikoli jen o střet názorů. Cestou po magistrále se pilně  „sokolovalo“, ale přesto se dostavila únava z bojů i zklamání ze zpráv o poměrech  doma. Nejednou byli legionáři obklíčeni přesilou z  jedné nebo  z druhé strany. Vír občanské války učinil z některých legionářů  přátele, z některých nepřátele revoluce. Vzpomeňme na jednoho z předních velitelů, Radolu Gajdu, který se stal spojencem bělogvardějce admirála Kolčaka a toužil vrátit Rusko do předrevoluční podoby. A připomeňme si spisovatele Jaroslava Haška, který neváhal  přestoupit do Rudé armády a zastávat v ní angažované funkce vojenské i publicistické a tiskařské. V tom přestupu  nikterak nebyl sám.

Legionář Karel Popelínký, děda manželky editora iReportera

Ale většinou legionáři  zůstali neutrální, jak zněl příkaz  T. G. Masaryka jako vrchního velitele. Nepřestali vyznávat touhu prostého člověka po národním a sociálním osvobození doma a odhodlání vrátit se do vlasti. Přitom neztráceli sympatie k Rusku, které je obklopovalo i se svými problémy. I pár slov od Rusů převzali. Třeba  slovo těpluška nebo machorka. A také oslovení baťuška pro Masaryka. V ruštině je to oslovení  důvěryhodného nositele  vážnosti  a autority. I  pravoslavný kněz  byl baťuška. To slovo přeložené do češtiny je však  spíše výrazem něhy, vděčnosti  mladé generace,  je to láskyplná zdrobnělina. A tak se o „tatíčkovi“ Masarykovi doma nejednou mluvilo s jistou dávkou nevážnosti, posměchu a pošklebování. Četné a přebohaté jsou kroniky účastníků anabáze s přehledy denních činností i nepředvídaných  událostí, s přehledy projížděných míst a zastávek na trati. Můžeme si je  zopakovat: Moskva, Jaroslavl, Nižnyj Novgorod, Kazaň, Perm, Jekatěrinburg, Tobolsk, Tjumen, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsko, Irkutsk, Ulan-Ude, Čita, Chabarovsk, Vladivostok.  Celkem 9.288 km. A trať vede také přes 16 řek: Volha, Vjatka, Kama, Tobol, Irtyš, Ob, Tom, Čulym, Jenisej, Oka, Selenga, Zeja, Bureja, Amur, Chor, Ussuri. Ta jména mají zvláštní poesii, kouzlo dávných příběhů a vyprávění. 

Na závěr uveďme výrazně  charakteristickou  vzpomínku z deníku legionáře, který „předával carský poklad.“ Vlak se zlatým pokladem, vyvezeným z Petrohradu a Kazaně, stál na slepé koleji irkutského nádraží. Podle úmluvy legionářů s bolševiky došlo k přejímání a překládání zlatého pokladu. Naložili celkem 10 amerických a 8 obyčejných vagonů. Podepsali protokoly a  provedli výměnu stráží na rozloučenou. Obě stráže se postavily proti sobě a pozdravily se tasenými šavlemi. Pak přendali šavle do levých rukou, aby si podali pravice. V tom sovětský velitel neočekávaně rozpřáhl náruč, přivinul legionáře k sobě a dal mu na tváře dva upřímné, ruské polibky. Stalo se tak na stanici Irkutsk dne 1. března 1920 o 19. hodině. 

Myslím, že legionáři a bolševici představovali  jednak příslušníky různých zemí a vyznavače různých tradic, jednak se octli v různých  fázích  společensko- historického vývoje svých společenství. Jejich působení se občas zkřížilo, jejich příběhy se občas protkly. To neznamená, že pro obě strany platí stejné  hledisko. Naopak. Obě strany si zaslouží interkulturní, paralelní pohled, pohled na dvě skupiny, které měly rozličné, na sobě nezávislé cíle. Příběhy se tu nemají směšovat, ale paralelizovat. Klást je vedle sebe. Každá strana si zaslouží vlastní, nepokřivenou interpretaci vlastních dějin. Každá hledala vlastní cestu k lidskému ideálu  pokroku a spravedlnosti. 

Stanislava Kučerová

Literatura: Česká legionářská literatura.
M. Šolochov: Rozrušená země. Tichý Don.
Ruský zlatý poklad. In: Legionářský směr. 1/2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *