Go to ...
RSS Feed

Pravda nebo kariéra? Takové to bylo, takoví jsme byli …


Ve studijním roce 1949-1950  se konala  na  Filosofické fakultě University Karlovy v Praze slavnostní konference o jazykovědě. Za přítomnosti ministra školství a  s pompou, zděděnou ze středověku. Za zvuků fanfár prošel mezi přítomnými  průvod akademických hodnostářů v barevných talárech (magnificence s hermelínovým límcem), v biretech,  se zlatými řetězy, pedelové  se vztyčenými insigniemi. Důstojně prošli aulou od vstupních dveří k pódiu. Tady zaujali  svá vybraná  čestná místa a  konference začala. Projev střídal projev,  představitelé jednotlivých jazykovědných oborů přednášeli jeden po druhém své referáty. Očekávala jsem s napětím, co se dovím o jazycích, které jsem sice nestudovala, ale o které jsem se zajímala. Ale ať slavista, bohemista, romanista, germanista, anglista, klasický filolog či orientalista – všichni říkali totéž: Akademik Marr je náš učitel, akademik Marr uplatnil marxismus v jazykovědě. Nechápala jsem pranic. Učení akademika Marra jsem neznala a z přednášených ód jsem se o něm nic nedověděla. Až v diskusi, na samém konci konference, se přihlásil očividně horlivý čerstvý absolvent. Mluvil vzrušeně a o překot. Horlil, že mu chybějí závěry, které vyplývají z učení akademika Marra: Jelikož je jazyk jev třídní, musíme opustit spisovnou češtinu jakožto jazyk buržoasie, a protože máme vládu proletariátu,   musíme zavést do škol a do veřejného života řeč dělnické třídy a jejích nejtypičtějších představitelů, a to jsou nepochybně ostravští havíři.  (Sám byl nepochybně „ostravak“, neboť mluvil „kratce“.) Nikdo z přítomných koryfejů jazykovědy na to nereagoval. A tak jsem odcházela s pocitem nenapravitelné ztráty, v obavách, že s mou milovanou mateřštinou je konec.

Ale netrvalo to dlouho, hned v příštím semestru se konala nová, navlas stejná slavnostní konference o jazykovědě. Týž ministr školství, táž středověká pompa, fanfáry, taláry (hermelínový límec), birety, insignie. A zase se střídali reprezentanti  jednotlivých jazykových kateder a zase říkali totéž: Nikoli akademik Marr, ale J.V.Stalin rozvinul marxismus v jazykovědě. Není pravda, že jazyk je jev třídní. Je celospolečenský a slouží jak základně tak nadstavbě. Obsah byl tentokrát jasný. Ale unisono vědců, kteří bez udání důvodů hlásali pravý opak toho, co minule, připomínalo kafkovský horor. Vysokoškolské učitele jsem pokládala za neúplatné vzdělance a badatele, oddané služebníky vědy a ochránce kulturních hodnot a identity národa. Nenapadlo mě, že jazykovědci nemluvili o své odborné činnosti, že jen projevovali svou loyalitu s vládnoucí mocí a ochotu přijímat oficiální názory bez nejmenších pochyb. Bylo to jako zlý sen – ale pokud šlo o mou milovanou mateřštinu, přestala jsem se bát. Sám velký Stalin mi ručil za to, že náš spisovný jazyk není třídní a nebude vystřídán mluvou ostravských havířů. (Pro úplnost ještě dodejme, že Stalinových „Statí o jazykovědě“ se až do roku 1956 /odhalení a zavržení „kultu osobnosti“/ dovolávali houfně nejen filologové, ale citovali je bez jakékoli souvislosti i odborníci jiných oborů, včetně přírodovědních.)

Karel Kosík

Na památném IV. Sjezdu Svazu československých spisovatelů v létě 1967 připomněl Kosík programově slova, která napsal Mistr Jan Hus z kostnického vězení 18.6.1415: „Jeden teolog mi řekl, že vše bude pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třebaže máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“

Hus, jak víme, odmítl vyměnit rozum za osobní kalkul v rámci soukromých zájmů a šancí, nedovolil nahradit svědomí bezzásadovým souhlasem s vůlí mocných, i když ho to stálo život. Je dávnou minulostí doba Husova? Pozbylo téma střetu rozumu, svědomí a moci aktuálnosti s odchodem let padesátých a s „normalizací“ let sedmdesátých? Není tomu dávno, co V.Bělohradský kritizoval „akademické mafie“ pro ztrátu smyslu pro důležitost, pro bezostyšné obchodování s katedrami, granty, recenzemi a publikacemi, pranýřoval produkci samoúčelného „akademického škváru“ za „obranným valem státních dotací“ a  označil  to za „nejhorší druh odmítání společné odpovědnosti za svět“. V projevu úřadujícího rektora  jedné z universit jsme mohli číst nespokojenost s částí akademické obce, která selhává vinou tradičně konformního  kariéristického chování. Rektor odsuzuje ty, kteří apriorně a nekriticky souhlasí se vším, co přichází „shora“, kteří nechtějí vlastním úsudkem „dráždit“ mocné, kteří se bojí, že nesouhlasný názor by mohl ohrozit „přívod peněz z rozpočtu“. Je přesvědčen, že u těchto lidí jde o jednání „proti veřejnému zájmu, proti principům a proti etosu university“.

A tak, sečteno a podtrženo: Nejen vysokoškolský učitel, ale každý vzdělanec a každý veřejný činitel  by měl mít především rozum a svědomí ve shodě s tím, jak tomu rozumí naše národní historická tradice.

Stanislava Kučerová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *