Go to ...
RSS Feed

Třetí osudová osmička – rok 1968


Když generalissimus J. V. Stalin zemřel (1953) a  N. S. Chruščev odhalil zločiny “kultu osobnosti,“ (1956), nastalo v celém sovětském impériu „tání“, „obleva“ 50.  a hlavně 60. let. Byl to proces postupné liberalizace. U nás dostal název „obrodný proces“ a vyvrcholil jako „Pražské jaro“ (1968)

 

Současní tvůrci veřejného mínění nás přesvědčují o tom, že „obrodný proces“ nebyl celonárodním hnutím, nýbrž jen mocenským zápasem dvou frakcí vládnoucí strany, z nichž jedna chtěla zachovat stagnující status quo a své mocenské pozice s podporou Moskvy a celého Varšavského paktu, druhá se chtěla etablovat pokusem reformovat  stávající společenský  řád i proti vůli socialistických spojenců. My, kteří jsme prožili vlnu tehdejšího nadšení, pocit svobody a odvahy k pravdivému pojmenování věcí a k jejich nápravě, k obnově tradičních ideálů demokracie a humanity, památky obou prvních prezidentů, pocitu štěstí z oživení národních dějin i občanské společnosti, Sokola, Junáka a dalších organizací a spolků, nemůžeme souhlasit, že šlo o pokus „reformovat nereformovatelné“. Kdyby nešlo o celonárodní hnutí, nebylo přece třeba vyslat armády pěti států. Cizí tanky by nerozdrtily naděje milionů. Tragická vojenská invaze pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 překazila celonárodní hnutí obrody, budování socialismus s lidskou tváří, to jest s tradicemi demokracie a humanity. Přinesla obrovské zklamání a bolestné rozčarování. Teď již bylo většině národa jasné, že spravedlivou společnost nelze vytvořit nespravedlivými prostředky.

Přítomnost  převážně sovětských tanků způsobila opět tiché, ale rychlé přeskupování sil v důsledku mechanického zákona o „přitažlivosti cizího velkého tělesa“, jako za časů Mnichova koncem 30. let. Násilná restaurace přežitého stagnujícího režimu dostala název „normalizace“. Mnozí, původně „reformátoři“, do roka a do dne se proměnili v „normalizátory“. Ochotni kdykoli cokoli „ přehodnotit“, osvědčili znovu snadnost, s jakou lze přesvědčení měnit nebo předstírat. Pomáhali držitelům moci prověřovat, vylučovat, zbavovat možnosti uplatnění, práce a obživy, nezastali se, denuncovali. Motivaci k prorežimnímu chování poskytl prostý výrok hlavy státu, strany a vlády, Gustáva Husáka: „Každý pozná podle výplatního sáčku kvalitu svého postoje.“

Byla tu (po Mnichově) nová zrada části inteligence, která schopnost adaptace a přizpůsobení chápe jako dovednost zaujmout včas prorežimní postoje i za cenu znásilňování pravdy, práva, svědomí. Nastalo opět „temno“. Posilu bylo možno hledat – jako již tolikrát – v historii a v literatuře. Zvlášť aktuálním se ukázal tehdy A. Zweig, „Svědomí proti násilí.“ Ten spisek nám byl pro útěchu. Všimněme si, že hodnocení  krizových dob naší společnosti (1938, 1948, 1968), hojně mediálně šířené, se děje podle jednoho schématu. Vina za následnou obecnou demoralizaci po katastrofě padá na hlavu vedoucí  osobnosti, která nenašla sílu k heroickému gestu podle romantického vkusu. Ukázali jsme falešnost tohoto výkladu v případě prezidenta Beneše. Ale obdobné stanovisko musíme zaujmout i v případě vedoucí osobnosti „Pražského jara“,  Alexandra. Dubčeka. Masovou demoralizaci a korupci ve společnosti nezpůsobilo to, že nedal pokyn k obraně našeho  obrodného procesu  a odmítl ozbrojený konflikt s interventy, kteří přinášeli, jak deklarovali, „internacionální pomoc.“ Odmítl riziko intervenční a občanské války. Masová demoralizace a korupce nastala proto, že  část naší inteligence neměla dost ochoty, vytrvalosti a trpělivosti k vnitřní rezistenci. Věděli jsme, co A. Dubček v zájmu společnosti chtěl, mohl a pak pod nátlakem musel dělat. A viděli jsme zároveň, co naši „normalizátoři“ ve svém  vlastním zájmu a k svému prospěchu dělali, ačkoliv nemuseli.

Podivuhodným zvratem dějin po listopadu 1989 se před naší společností vynořily nové, netušené problémy. Po závratné euforii z pocitu uvolnění a osvobození od vlády totalitarismu, z pocitu rozšíření individuálních perspektiv a možností, nastoupilo vědomí posttotalitní krize. Komunistický světový názor padl, ale objevily se ideologie falešně pochopené svobody, anarchie, kulturního a morálního nihilismus, nesnášenlivosti, nepřátelství, demagogie. Místo dřívějšího zespolenšťování bez míry nastala bezbřehá privatizace a nespravedlivá  restituce. S nevýslovnou tíží na nás dolehl rozpad společného státu  Čechů a Slováků. A opět je tu „přitažlivost cizího mocenského tělesa“, které neimponuje tentokrát tolik silou zbraní, jako silou své  měny, svých peněz. A opět stojíme tváří v tvář novému mnichovanství. Jako by samovolně se domácí síly přeskupují, rezignují na domácí, české a slovenské zájmy, zpochybňují národ, národní zájmy, dehonestují národní tradice a hodnoty. Zpochybňují výsledky 2. světové války i oprávněnost vítěznými mocnostmi dohodnutého odsunu německé menšiny od nás i z jiných, dříve okupovaných zemí. A novému mnichovanství se dostává neomezené publicity knižní, časopisecké, v tisku a masmédiích všeho druhu.

Vzpomeneme si, čemu  nás naučily dějiny 20. století? Nebylo vždycky možno chápat se zbraní, když nám nepřítel sahal na naše práva. Ale bylo a je nutno vždycky zůstat rezistentní. Život ve střední Evropě nikdy nebyla a zřejmě ani v budoucnosti nebude idyla. Ale pokud budeme rezistentní, pokud zůstaneme věrni odkazu svých dějin, pokud se nepoddáme „přitažlivé síle cizího mocného tělesa“, potud  zachováme svůj národ, který ctíme a vlast, kterou milujeme. Potud zachováme svou  národní  hrdost a čest.

Stanislava Kučerová

 

One Response “Třetí osudová osmička – rok 1968”

  1. Odym
    18. 11. 2021 at 18.49

    Kolik nás ještě zbylo, kteří si myslí a cítí o vlasti a národu totéž co Vy?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *