Go to ...
RSS Feed

Náš Den nezávislosti 


7 dní do historických parlamentních voleb ČR   //   Masaryk měl četné předchůdce a spolupracovníky a spolubojovníky

 

Prapory, zástupů jásot a vzruch
v modravé vzpomínek dáli,
my tančili, v objetí se druhem druh,
skrz blažené slzy se smáli…

28. říjen je náš Den nezávislosti. Symbol vzniku svobodného státu Čechů a Slováků, obnova naší státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem l. srpen. V ten den si připomínají, že l. 8. l29l se na louce Ru(y)tli (od té doby posvátné) sešli zástupci tří lesních kantonů (Schwyz, Uri a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Našli spojence v dalších kantonech a po četných střetech posléze zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje. Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli Mistra Jana Husa, oni Ulricha Zwingliho. Nebo zakladatelský přínos klasické pedagogice. My jsme měli J. A. Komenského, oni H. Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje. Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj l. srpen. My však si svou věrností 28. říjnu tak jisti nejsme.

8.listopad 1620 Bílá hora

Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog. Začalo to v l0. století. Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila české kmeny. Podřídila jejich území jednotné správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království (Koruna česká), získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV., Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat. R. l621 fakticky, r. 1627 právně. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio čili volně Koho vláda, toho náboženství), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (exulanti pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány nepřáteli) i vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství.

Staroměstská exekuce

„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi…Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic“ (J.Pekař).

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčení a hrozbě oprátkou. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci stavů se domáhali slyšení. Volalo se po konstituci – ústavě, po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv. Požadavky svobody neměly platit jen pro jedince, ale i pro celé společenství, i národu se mělo dostat politických svobod a práv. Romantici budili lásku k vlasti. Stálá tichá výměna myšlenek přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, měly zápasy ráz sociální. Jinak tomu bylo u potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované, s výjimkou Rusů. Připraveni o politickou nezávislost, vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk, bylo nám prožít probuzení národního vědomí a jazykové, literární a kulturní obrození. Tehdy se objevila i touha mít nejen svůj národ, ale i svůj vlastní stát.

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, líčí historik zmíněné období, „od skepse vlastenců proucích se před staletím (ovšemže v jazyce německém), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství…kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“ /J.Pekař/.

Již dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa zápas o politické zrovnoprávnění zemí někdejší Koruny české, o obnovu naší státnosti, když vypukla první světová válka (1914) . Ve hře bylo nové uspořádání světa a vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, šlo i o zájmy malých potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G.Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím vytvořené filosofie našich dějinsměřovala k vytvoření československého státu na principech moderní demokracie. 

Začal tím, že 6.července l9l5 vyhlásil v Ženevě (500 let po upálení Mistra Jana Husa) boj za svobodu a samostatnost Čechů a Slováků. S podporou domácí Mafie (tajný zpravodajský spolek) a ve spolupráci s E.Benešem a M.R.Štefánikem se vydal (v 64 letech svého věku) na neuvěřitelnou misi s cílem získat ve světě „pro naši věc“ porozumění, sympatie a podporu, a posléze vytvořit i vlastní armádu. (Podařilo se. Legie jsme měli dříve než stát.) Hlavní zastávky na 4 leté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační, byly: Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Philadelphia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku ll měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc. 

Doma zatím sílil nesouhlas s režimem válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat své životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím potahů, potravin a všech finančních prostředků pro potřeby fronty. Šířil se hlad, výměnný černý obchod, šmelina a keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje: Manifest spisovatelů 25. 5. l917, Národní přísaha l3. 4. l918. Hlavní zásluhu tu měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek. Stejně jako další vlastenecká oslava výročí založení Národního divadla, vyznívaly všechny tyto akce jako protest proti smiřování s vládou u části politické reprezentace, jako podpora boje za svobodu a samostatnost a za vzájemnou pomoc Čechů, Slováků a Jižních Slovanů. Jižní Slovany tu zastupovaly početné delegace, s nimiž domácí Češi si vyměňovali sliby „věrnost za věrnost, lásku za lásku.“ l4. října vyhlásili socialističtí předáci generální stávku, protest proti vládě a provolali samostatný stát. Ale chystaný převrat byl ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím Tomáš G. Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, ve velmocenských diplomatických kruzích i ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu: Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtoně a kabeloval je do Paříže E. Benešovi, aby tam, v sídle Čsl. Národní rady (nyní již Prozatímní vlády Československa) mohla spatřit, l8. října l9l8, světlo světa. Téhož dne odpověděl president W. Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce se strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv i osudu jako členů rodiny národů. Za Čechy a Slováky to vyjádřila “Washingtonská deklarace“, jak se často označuje zmíněné „Prohlášení československé nezávislosti“. V podivuhodné shodě domácího i zahraničního odboje proklamovala nezávislou republiku, spojení Čechů a Slováků, principy demokratické ústavy. Dřív než dokument mohl doma přijít ve známost, dověděli se Pražané 28. října, že monarchie přijala stanovisko presidenta Wilsona, a že Češi i Jihoslované mohou o sobě rozhodnout sami. Za nepopsatelného nadšení veřejnosti se vlády ujal Národní výbor, „muži Října“ (Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla, Šrobár) a vydal prohlášení, že „odvěký sen o svobodě a samostatnosti našeho lidu se splnil.“ 28. říjen se tak stal dnem vzniku samostatného Československa. Slováci se připojili svou deklarací 30.října v Martině.

T.G. Masaryk se vrátil z exilu až 21. prosince l9l8, když už parlament (Národní shromáždění) řádně od l4. listopadu fungoval a přijal první zákony: Habsburkové zbaveni trůnu, T.G. Masaryk jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Další zákony výrazně sociálního a demokratického charakteru přicházely postupně (zřízení university v Brně, zřízení university v Bratislavě, zákon o pozemkové reformě aj.). 29. února l920 byla schválena Ústava ČSR, s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se toho dočkaly až r.l974.)

Historie je moře přílivů a odlivů lidských tužeb a snah, úspěchů i proher, vítězství i pádů. Je i plna pokusů bývalých lidí, kteří se po proběhnuvších změnách chtějí vrátit a restituovat bývalé poměry. Ukázalo se, že převrat roku l989 vyvolal zpětný pohyb společenských sil, četné pokusy bývalých obrátit kolo dějin zpět, restaurovat minulost. Kam až se budeme vracet? Pro některé měl být Listopad l989 Anti-srpnem l968, měl odstavit Husákovy normalizátory. Ale Dubčekovi osmašedesátníci se nesetkali s pochopením. Veřejný prostor ovládl dogmatický antikomunismus a zásada, “S komunisty se nemluví“. (Ani s těmi, kteří byli disidenty a podepsali Chartu 77.) Tak tedy Anti-únor l948 a vrátíme se do První republiky? Ale co to? Na Hrad dosedl knížepán jako kancléř po bok presidenta. Vlast byla znevážena jako „nora a nevětraný pelech“, národní obrození bylo odmítnuto jako „mylné a scestné“. Zahájili jsne dehonestující tažení proti „mýtům a kýčům“ první republiky (husitský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský). Zato vděčně vzpomínáme někdejší monarchie, obnovujeme její pomníky, ctíme Franze Josefa, Sisi, Radeckého. Nový rok vítáme pravidelně koncertem Vídeňských filharmoniků (hrají nám Strausovy valčíky). Dokonce jsme obnovili na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, přestože je to symbol vítězství habsburské protireformace nad protestanty, zpečetěný pro nás zničujícím vestfálským mírem. Tak tedy Anti-říjen l9l8. Stydíme se za husity (Hus byl potrestán za svou „pýchu“ a Žižka byl „terorista“). Stavovské povstání prý bylo „právem potrestáno“. Obdivujeme baroko a šlechtu, protireformace prý byla „životodárná“, rehabilitujeme jesuity, Sarkandra, ba i Koniáše. Veliká restaurační repozice minulosti, až k Bílé hoře! Jak jsme se mýlili! Dobrotivá monarchie, která nám vládla zhruba 300 let, dělala všechno jen pro naše dobro!

Ale zanechme ironie. Nejen Tomáš G. Masaryk se zasloužil o stát, o naši samostatnost a svobodu. Měl četné předchůdce a spolupracovníky a spolubojovníky. Ale jsme svobody vůbec hodni? Zasloužíme si ji? Stojíme vůbec o to, být národem a mít svůj stát? Jak dopadá náš každoroční plebiscit o naší státnosti 28.října? Spokojíme se s tím, že jsme manipulovaný dav, který prodal svou hrdost za mísu konzumu, nemá minulost a nemá budoucnost, a jako stádo jde tam, kam se jde, nikoli tam, kam se má jít? Ale – bůhví proč – jsme dojati, když na světových sportovních soutěžích stoupá naše vlajka a hraje se naše hymna. Je to jen bezvýznamný relikt lásky k vlasti a národu z minulosti a nebo jsme v hloubi duše zůstali věrni ideálům 28.října? Smíme opakovat slova naděje z pobělohorské doby, že „nezhaslo slunce, když zahalil je mrak.“? 

Stanislava Kučerová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *