Go to ...
RSS Feed

Říjnové zamyšlení 


8 dní do voleb   //   Vláda věcí tvých zase se k tobě navrátí, ó lide český. J. A. Komenský, 1650
   

Za války, která uspišuje mnohé zrající procesy, došel náš národ  konečně svého cíle: dosáhl osvobození,  dosáhl samostatnosti. 28.říjen je toho symbolickým datem a  pro nás ukončením  světové války, vedené od roku 1914. Mohlo to být i jiné datum, podle některé z významných akcí diplomaticko-politických nebo vojenských, ale  všeobecně  a spontánně byl u nás  přijat – jako den vzniku nového, našeho, československého státu – 28.říjen 1918. V ten den se Praha dověděla, že  Rakousko-Uherská monarchie kapitulovala. Vlády se ujal Národní výbor (Rašín, Soukup, Stříbrný, Švehla a Šrobár) a  obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné nadšení. Houfně se shromažďovalo,  bouřlivě slavilo svobodu a zbavovalo se nápisů, znaků a odznaků cizí,  nenáviděné moci. Konečně padla.

28. říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů a prarodičů. Přicházeli na svět na přelomu 19. a 20.století, dospívali  za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového, samostatného státu vstupovali jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. „Kokardy, jásot, na praporu prapor“ (V.Dyk) – jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů (ale i těch vojáků, kterým se přeběhnout nepodařilo), vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika, Wilsona. (Ty krásné stromy mnohde ještě stojí a oslavily  s námi stoleté výročí Československa.) Dívky šily a vyšívaly národní kroje, ale ne nějaké jen napodobeniny,  „svérázy“, ale „pravé“ kroje, ať jakkoli pracné, podle vzorů z etnografických muzeí. (Největší oblibě se těšil kroj kyjovský, ale též piešťanský, hanácký, táborský, chodský aj.) Dnešní kritik všeho, co se vznikem našeho státu souviselo, se vyslovil uštěpačně o „vítacích špalírech“, o uctívání „miláčka národa“ a žasl nad množstvím „těch praporů, těch průvodů“. Ano. Lid se nemohl nabažit symbolů svobody, radoval se z vlajky a hymny i z krojovaných skupin, z uniforem legionářů a Sokolů. Byla to – dnes nepřestavitelná  radost pochodovat se zpěvem sokolských písní a za doprovodu dechovky na počest národa a vlasti, jeho představitelů a jeho hesel a vizí budoucnosti. Mladí  lidé se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, skládali proslovy  pro tábory  osvobozeného lidu, deklamovali verše o statečných legionářích:

„Na Chemin des Dames, hotovo k boji
Padesát tisíc jich stojí…
To hoši jsou z Podřipska, od Šumavy,
To Pražská chasa a Hradecka děti,
To chlapci z Hané a zpod Hostýna,
Z Tater a zpod Beskyd, od Těšína…
Ti všichni přišli sem za práva národů,
Rovnost a svobodu životy klást…
Teď na Chemin des Dames, daleko
Od vlasti na tisíc mílí
Vlá jejich prapor červenobílý…“
(A.Horák)

Víte, že Alois Jirásek byl několikrát navržen na Nobelovu cenu a to v letech 1918, 1919, 1921 a 1930?

Byla to doba  účinné   vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před světovou konflagrací naši  časoví básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou stranu patří český člověk. Když jim za  nepřístupné  vojenské krutovlády cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný „Manifest českých spisovatelů“ (iniciativa J. Kvapila, záštita A. Jiráska, 130 podpisů). Poprvé tak byl  ve staré vlasti zveřejněn Masarykův československý program. Z vězení k svému podpisu  na „Manifest českých spisovatelů“ poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši :“Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“ Jako za války, tak i po převratu hlavní  osvětový úkol se otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální.  K nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička, ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské, např.historikové (J.Pekař),  sociologové  (E.Chalupný),  filologové (J.Zubatý)..

T.G.Masaryk podporoval literární hnutí za povznesení národa. Vypracoval si svou estetickou koncepci již v osmdesátých letech 19.stol. (O studiu děl básnických). Zastával názor, že poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat, že umění není pro zábavu, ale pro zušlechtění, že je všelidské a že umělcova výpověď o životě musí být opravdová. Dílo chápal Masaryk jako výraz básníkova světového názoru, projev doby a prostředí. Hledal v něm ideje, prožitek lidského údělu, jeho reflexi. Studoval v něm mravní atmosféru Evropy konce 19.století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace a se zřetelem na historii a sémantiku umění.  V Ideálech humanitních(1901) formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný: veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých poetů své ideály mravní a sociální. Poezie má pro všechen život, zvláště sociální a politický vliv ohromný. Vidíme to zřejmě na velikánech poezie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných“. 

Věren tomuto přesvědčení  oceňoval úlohu českých spisovatelů v rozhovorech s Jaroslavem Kvapilem, který byl po válce vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T.G.Masaryka z Ameriky a připravil jeho vjezd do Prahy. (Prezident přijel do Paříže 7. prosince a do Prahy 21. prosince 1918. Mezitím  jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.) Sluší se na tomto místě připomenout čtyřletou Masarykovu anabázi státotvornou a dějinotvornou. Putoval po celém světě, vlakem nebo lodí a všude jednal, přesvědčoval, organizoval. V západní Evropě a v Itálii 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dnů, v USA 6 měsíců a měsíc trvala jeho cesta návratu domů. 

Když  tedy Masaryk očekáván vděčně  radostně představiteli a mluvčími  osvobozeného národa konečně vystoupil na pražském nádraží a vyslechl  uvítací projev Aloise Jiráska, poděkoval mu a řekl: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci. … Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“ A v projevu A.Heydukovi, 5.června 1920: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně ne stát nový.“

 Svět se od těch dob velice změnil

Kdysi nejúčinnější prostředek komunikace, tisk, knihu, nahradila dnes  audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují jako dříve kritické postřehy, rozbory, návody. Potřebují i dnes kritiky demokraticky a humanitně zaměřené na široké vrstvy společnosti. Potřebují kulturní, eticko-estetickou výchovu. Masaryk a jeho žáci by odmítli pokračující kulturní destrukce, dnešní „metanormu“,  univerzální princip „narušovat stávající normy“, absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ a škodolibě očekávat „šok“ recipientů umění a vyhlašovat tento „šok“ za kritérium a ukazatele hodnoty díla. Úpadkový neoliberalismus a tzv.  postmoderna odmítají s posměchem a  ošklivostí dřívější výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň lidských společenství  ani udržet, natož povznést. Jen k rozkladu lze přispět.

Vedle literatury a umění měl Masaryk ještě jednoho mocného spojence v budování státu – školu. Na sjezdu československého učitelstva r.1920  vyzval president učitelstvo k účasti na reformě školy, která je součástí reformy celé společnosti. Formuloval několik idejí pro inspiraci a integraci veškeré pedagogické a osvětové práce. Těchto idejí bylo pět:
1. Vést k přirozenému vlastenectví, prostému všeho šovinismu, k uvědomělé a krásné lásce k národu a  vlasti, která se projevuje činy, nikoli slovy.
2. Uplatňovat demokratičnost v širokém, sociálním a humanitním pojetí: každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Výchova má být i politická (to neznamená stranická!), tj. má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných a společných.
3. Ctít ideály mravnosti individuální i národní jako něco posvátného. Pěstovat úctu k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, poznání pravdy, rozvíjet smysl pro krásu a umění.
4. Posilovat rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické, aby činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života.
5. Dbát o důstojnost učitele. Byl osvobozen od závislosti na absolutní moci a zproštěn povinnosti k vymýšlení témat k potvrzení loyálnosti. V nových poměrech má být živým příkladem hledání pravdy, vynakládání energie, směřování k něčemu. Příklad působí mnohem více než mluvení. Nezbytné je i finanční zabezpečení. „Přál bych si, aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele.“

Učitelstvo mladé Československé republiky ve dvacátých a třicátých letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely z různých koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní typ moderní školy, činnou školu s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou. Jistě i dík uvědomění, které vštípila tato škola svým žákům, přestáli jsme smrtelné nebezpečí vyhlazení celého národa za nacistické okupace.

Na skutečné hodnoty  meziválečného  dvacetiletí, které je nepochybně vrcholným obdobím našich novodobých dějin, se nespravedlivě zapomíná. Neměli jsme jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla i proslulá Výstava soudobé kultury, kterou uspořádala Československá republika k svému 10.výročí v Brně na Výstavišti, k tomu účelu nově zbudovaném. Znalce z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě zůstaly aspoň pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot zůstalo zapomenuto! Kdo vzpomene metodické, tvořivé a často objevné a originální práce našich učitelů! Erudované publikace našich vynikajících filozofů a pedagogů! Za protektorátu umlčená a v době totalitarismu nežádoucí zůstala i po r.1989 nepovšimnuta díla F. Drtiny, J. Krále, J. Tvrdého,  J. Hendricha,V. Příhody, J  Uhra, L. Kratochvíla a mnohá jiná. Ke škodě naší vzdělanosti se nedočkala reedice a zůstala naší mladší a mladé studentské a učitelské generaci neznámá.

Samozřejmě, i první republika měla nedostatky a nedořešené problémy, nebylo a ani nemohlo být hned všechno dokonalé. Ale charakterizovala ji  účast poctivých lidí, spjatých společně vyznávanými hodnotami, společným směřováním k ideálním vizím, jak by měl demokratický stát vypadat. Charakterizovala ji práce, nezištnost, vlastenectví, osvěta, vzdělanost, kulturnost. Vzpomínáme na ni s láskou a hrdostí. Když 17. listopadu 1989 padl nedemokratický režim a my jsme zažili nový převrat, těšili jsme se na obnovu režimu svobody a humanity, který jsme měli v paměti. Ale skutečnost se s očekáváním začala brzy rozcházet. Smysl životního naplnění jedince i společnosti se od těch dob stále více jeví  jen jako honba za ziskem. Ideálem se stává bohatství, neomezený konzum, povrchní zábava, pochybný životní styl šoubyznysu. Pravou svobodou se zdá být popírání všech pravidel morálky, vkusu a taktu. Ideální hodnoty, které se nedají zpeněžit, se jeví jako bezvýznamné. A  máme tu po stu letech generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti.  Vedena mediálními vzory chce se stát celebritou, kingem, miss či superstar, „zviditelnit se“ a co nejvíce „si užít“. „Konkurenceschopnost“ je heslo dne.

Bylo tomu již více než  sto let, co vznikla ČSR, Československá republika a její symboly: znak, hymna, vlajka. A president. Ano. I Masaryk se stal symbolem a heslem :  „Té, Gé, Em.“ Jít za ním znamená hledat, tvořit, zápasit. Usilovat o dobro národa a vlasti. Historická situace se mění, ale Masaryk nám stále ukazuje směr. Při všech vnějších i vnitřních proměnách našeho světa  nemůže být lepšího ideálu, než je ideál humanitní demokracie. A  jeho vyznavač –  náš  svobodný, suverénní, samostatný stát. Žádné poddanství, žádné vazalství, žádný protektorát. Tolik svobody, kolik je možno a tolik řádu, kolik je nutno! 

Profesorka Stanislava Kučerová

Literatura:
Kvapil, Jaroslav: O čem vím. I.-II. Praha 1947
Novák, Arne: Stručné dějiny literatury české. Olomouc 1946
Škrach,V. K: Kniha – duší člověka. Stati a rozmluvy T.G.Masaryka o knihách. Kolín 1948

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *