Go to ...
RSS Feed

Generace, pro kterou láska k vlasti nebyla jen prázdná slova


Ještě 12 dní do parlamentních voleb   //   Každý z nás by mohl napsat knihu vzpomínek na svůj život

  

Ondříčkův film o Emilu Zátopkovi jsem ještě neviděl i když je už nějakou dobu ve filmové distribuci. Váhám s obětováním části z důchodu za dva lístky za něco, co obsahuje flagrantní chybu od samého začátku. Co tím mám na mysli? Podle dosavadních diváckých recenzí na serveru ČSFD.cz je to sice biják ke koukání, plný emocí, s dobrou kamerou a výtečným hercem Neužilem, ale… Já na rozdíl od režiséra nemám rád herečku Issovou, která se dosud nám, důchdcům, neomluvila za své nechutné aktivistické vystoupení s Jiřím Mádlem, známé pod názvem Přemluv bábu! Byla to veřejná urážka všech důchodců. Jak jsem hovořil se svými vrstevníky, tak scénka Přemluv bábu! vadí všem a řeší to tak, že se na filmy a televizní programy, kde oba zminění protagonisté účinkují, prostě nedívají a ignorují je. Být opovrhovaným umělcem není v časech vlády peněz dobrá vizitka. Ale oni spoléhají na množinu svých vrstevníků a těm přemlouvání báby nevadí. Nebýt Issová manželkou pana režiséra, tak si Danu Zátopkovou nezahrála, neodpovídá typově, charakterově ani hlasově. Určitě by se našla věrohodnější představitelka manželky Emila Zátopka. Jen by to nebyla paní režisérová. 

S Emilem Zátopkem jsem se setkal několikrát. Za svého mládí jsem se aktivně věnobval atletice. Naše strašnické družstvo se zúčastňovalo soutěžení s Rudou hvězdou na jejich dejvickém stadionu a tam jsem Emila ve vytahané teplákové soupravě několikrát zahlédl jak se věnoval svým klubovým dorostencům a juniorům, slyšel jsem jeho hlas i zvláštní způsob vyjadřování, které se lišilo od „pražského” ucha. V této své atletické éře byl pro mne Zátopek příkladným symbolem našeho vztahu k atletice, jeho úspěchy nás utvrzovaly v tom, že děláme dobře, že jsme se na atletiku dali. Atletika je ve své podstatě nejpravdivějším sportem, výsledky soutěžení se dají snadno měřit a snadno se určuje vítěz. 

Naposledy jsem Emila Zátopka naživo viděl a slyšel v srpnových dnech roku osmašedesát. Měl na sobě vojenskou bundokošili s distinkcemi plukovníka, stál na chodníku pod sochou svatého Václava, obklopen davem Pražanů a zvýšeným hlasem, aby přehlušil tanky a transportéry okupačních armád, ujišťoval o nezákonnosti tohoto nepřátelského vojenského aktu. S kamarádem Oldou Kovářem jsme pak spěchali do Opletalovy ulice a z chodníku proti budově ČTK jsme z úkrytu za popelnicemi filmovali ruční kamerou situaci před „četkou”. Jednotka Sovětské armády v počtu několika desítek ozbrojenců a se zaparkovanou těžkou technikou obsadila budovu. Vojáci vynášeli bedny a balíky nějakých materiálů a nakládali je do přistaveného nákladního vozu. Vše jsme zachytili na filmový pás. O tom, co se stalo pak, až někdy jindy.

Srpnové dny skončily a nastala složitá doba, kterou národ těžko chápal. Cizí vojáci se stáhli z měst do lesů a do prostorů kde jejich přítomnost tolik neprovokovala, ale byli tady a k odchodu se nechystali. Národní shromáždění jejich pobyt legalizovalo. Představte si, že několik statečných poslanců hlasovalo proti! Dokonce jedna žena, Marie Miková, členka tehdejší KSČ, vyslovila veřejný nesouhlas s okupací. Za normalzace se dočkala vyloučení ze strany a v roce 1971 musela opustit všechny veřejné funkce. Wikipedie popsala tyto peripetie M. Mikové takto: Své názory neodvolala a pronesla projev na obhajobu ideálů roku 1968, který uzavřela slovy: „Mám zdravé ruce a půjdu pracovat kamkoliv. Odkud jsem vyšla, tam se vrátím!“.O slovo se přihlásil Gustav Husák a vyzval podobně smýšlející členy ÚV KSČ, aby odstoupili z funkcí. Z ÚV KSČ byla Miková vyloučena ještě téhož dne 26. září 1969. Husák jí řekl: „Vezmi si své věci a opusť sál!“.

Příběh jejího života by stál za literární nebo filmové zpracování, jistě by dal mnoha lidem, kteří se ocitli ve svízelných situacích, příklad a naději. Jenže o příkladné hrdiny kteří byli komunisty, dnes není zájem. Proč asi? Satisfakcí pro paní Mikovou bylo, že se dožila dnešních dní (zemřela 25. srpna (!) 2018) v domově seniorů v Ostravě Porubě.

Emil Zátopek patřil ke stejné generaci jako Marie Miková, její příslušníci byli vychováváni k lásce k vlasti, vlastenectví nebyla jen prázdná slova, prožili německou okupaci i okupaci vojsky Varšavského paktu a dožili se obnovenů principů demokratického státu. Tohle všechno stihnout za jeden život je k neuvěření. A projít všemi obdobími s čistým štítem je na medaili cti. Emil patřil bohužel k těm lidem kterým se to nepodařilo. Nepátral jsem v jeho minulosti a nechci tak činit ani nyní, ale protože byl voják tak je mě jasné, že ho před šedesátým osmým jako důstojníka armády jezdícího do západní ciziny měla v hledáčku vojenská kontrarozvědka (VKR), tak po normalizaci degradovaného důstojníka si ho asi převzala StB aby sledovala jeho rozvračečskou protistátní činnost na stavbách socialismu. Státní mocí postižených spoluobčanů byly statisíce, někteří neobstáli a medaili cti by z dnešního pohledu nedostali.

Už dost vzpomínek, bylo by jich na knihu a ta by možná těžko hledala čtenáře. Každý z nás by takovou knihu mohl napsat, ale k čemu by to bylo? Ať si nás naši potomci pamatují podle zažitého pravidla: O mrtvých jen to dobré. To bych si přál.

Břetislav Albert

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *