Go to ...
RSS Feed

Kontinuita kulturních hodnot aneb Historie je zlá příbuzná


18 dní do zahájení voleb v ČR   //   Volme si lepší budoucnost

 

Náš evropský kontinent se na sociokulturní mapě světa utvářel zpočátku živelně jako životní prostor obyvatel a jejich pohybu za obživou, za obchodem, za poznáním. Válečné konflikty Evropu rozdělovaly, duchovní kultura, která nezná hranic, ji spojovala. Soubor duchovních hodnot, na kterém se podílely všechny zúčastněné národy, má svou vývojovou kontinuitu. Spojuje a souzní s touhou po mírovém spolubytí lidstva. Jen válečnické aspirace a orientace agresivních skupin mohou tuto kulturní kontinuitu rozbíjet. Zarazilo nás, že naše BIS (Bezpečnostní informační služba) nedávno zaútočila právě na kontinuitu paměti národa v partiích, které zřejmě souvisí s aktuálním účelovým zadáním. Chtěli bychom zdůraznit, že jen nedostatečné vzdělání dovoluje napadat historické kulturní hodnoty lidstva z hlediska omezených politických zájmů. Také bychom chtěli zdůraznit, že nejen „vítěz píše dějiny“, protože i poražení mají své kronikáře. A ještě bychom chtěli zdůraznit, že školní výuka dějin by neměla podléhat okamžitým zájmům toho kterého režimu té které strany a vlády. Měla by být vždycky chápána jako přiblížení kulturního vývoje národa v daném historickém kontextu a v daných sociokulturních podmínkách.

BIS si přeje přehodnotit a „přepsat“ naše dějiny např. ve sféře národního obrození a panslavismu. Pokusíme se ukázat, že jde o oblasti, které časově omezeným, mediálně šířeným prorežimním propagandistickým zájmům nelze podřizovat. Nebo chceme, jak ukazuje G. Orwell ve svém „Ministerstvu pravdy,“ ustavičně „přepisovat“ dějiny, abychom se vždycky zavděčili moci, která má právě převahu? A víme, kdo dnes představuje určující sílu?

Naše novodobé dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy

Stříbrná pamětní medaile ražená r. 2020 ke 400. výročí bitvy

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“. Česká koruna (království) patří podle onoho dokumentu napříště habsburskému rodu dědičně (panovník se nevolí), němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním státním jazykem českým. (Za daných poměrů, od německého panovnického dvora, od německých šlechtických sídel a panských úřadů až po městské školy, čeština je odevšad vytlačována. Města se valem poněmčují, jen nevolníci na venkově mluví česky.) Národ je tvrdě uchvácen cizím vladařem a podroben jeho víře. Platí Cuius regio, eius religio. Je zbaven vlastního sněmu, všech práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy. Ty odešly do ciziny jako pro víru pronásledovaní exulanti. Byli zbaveni majetku, který jim byl konfiskován a rozdán cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka. (Tak vznikla nová, pobělohorská šlechta.) Národ byl zbaven i vzdělanosti. Museli odejít učitelé, kněží, mezi nimi i J. A. Komenský a další vzdělanci.. Svým dílem obohatili jiné země. Jen nevolníci nesměli půdu opustit, odsouzeni k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Jen ti mluvili česky, svou mateřštinou. Ale to nemělo nejmenší význam. Nastalo přikázané SILENTIUM – mlčení národa. 

Po bitvě na Bílé hoře jsme se octli na pokraji zániku


„Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomuto dni…“ „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí bez míry a hranic.“ To napsal prof. Josef Pekař. Ač katolík, ač v lecčems protiřečil Palackému i Masarykovi, dal přednost hodnotám pravé lidskosti před demoralizujícím vlivem vítězné vlády a moci. Nepřekrucoval, „nepřepisoval“. Byli jsme na pokraji zániku. Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu vrchnosti pod hrozbou oprátky. Ve světě probíhaly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. 

Stálá tichá výměna kulturních statků přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci změn byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, měly zápasy o svobodu ráz státně politický, šlo o charakter ústavy, o rozdělení moci, o sociální otázky. U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. V takové situaci jsme byli my, Slováci a všichni ostatní Slované, s výjimkou Ruska. Připraveni o politickou samostatnost, o vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk. Zásadní význam pro začátek našeho národního obrození mělo celoevropské osvícenství. Zejména tereziánské a josefinské reformy urychlily vývoj v naší společnosti. Jmenujme aspoň školskou reformu z r. 1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví z r. 1781. Venkovský lid byl pro příště uvolněn z tvrdého područí nesvéprávnosti, směl opustit půdu, volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, učit se a vzdělávat se. 

Noví vzdělanci, kteří přišli do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k zemi svého původu. Její příslušníci měli potřebu uvědomit a povznést lid, ke kterému patřili. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Obrozený národ zatouží pak přirozeně i po samostatném politickém životě, zatouží mít vlastní stát a usilovat o kulturní rozvoj a vzestup. Hesla buditelů, erbovní zaklínadla, výroky, které se z té doby dochovaly: „Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“„Za ranních červánků.“ „Česká svíce ještě nedohořela. A už ji nesfouknou.“ „V práci a vědění je naše spasení.“

Dnešní „přepisovači“ dějin degradují vedle dosavadního výkladu obrození našeho národa i myšlenku slovanskou a myšlenku jazykové příbuznosti s Ruskem. Je množství psaných záznamů o česko-ruských stycích od počátků křesťanství. To je speciální oblast církevně slovanská. Počátky našeho národního obrození jsou spjaty s vědeckou činností jazykovou. Josef Dobrovský (1753 – 1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka, bohemistiku, a pro studium slovanských jazyků, slavistiku. Byl i v zahraničí uznávanou autoritou. Psal latinsky nebo německy, nebylo ještě vzdělanců, kteří by byli schopni číst česky. Ale slavistika probouzí přirozeně slovanskou či panslovanskou myšlenku. Zájem o poznání všech Slovanů. Čím byli, čím jsou, a zda vůbec ještě budou? Probouzí se cit pro vzájemnost, blízkost a porozumění. Ochota podporovat se a vzájemně si pomáhat. Od úchvatu nad dávným společným původem a společnou pravlastí až k uvažování nad složitými a nesnadnými cestami, kterými jim bylo jít. A k perspektivám. Jsou ještě nějaké? Co dělat, jakou činností překonat současnost, jak dosáhnout obrození a krásných cílů rozvoje porobených národů? 

Na dílo Dobrovského navázali J. Jungmann (1773 – 1847), J. Kollár (1793 – 1852), P. J. Šafárik (1795 – 1861). Badatelé, literáti, překladatelé, buditelé, vlastenci. Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab prostého života. Okouzleni vidinou kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. „Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk“, žádal Kollár.  Slovanská myšlenka se ohlásila už v 17. stol. u Jihoslovanů, její rozmach u nás však je novodobý. Z Anglie a Francie přicházely od konce 18. stol. nové myšlenkové proudy o lidské společnosti, většinou přes Německo. Na Čechy a Slováky působil zvláště přítel Slovanů, jejich kultury a humanity, J. G. Herder. A tak s uspokojením za časů válek s revoluční Francií evidovali ruské pluky generála Suvorova, pak Kutuzova, jak procházejí naší zemí. Zapsali si do svých Pamětí, že ruští vojáci byli dobří, srdeční a měli jazyk podobný našemu. A lidová věštba slibovala, že nám bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy. 

A tak J. Kollár může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat přichýlit raději k tomu tam se velikému dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“ F. L. Čelakovský (1799 – 1852) sledoval, jak v letech 1827 – 29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost a stal se panslovanským rusofilem. Inspirován nadšením a vděčností vytvořil svůj spontánní, vpravdě básnický „Ohlas písní ruských“.Prožíval přitom slibné všeslovanské naděje i pro náš národ. Byl hluboce zklamán, když pak car tvrdě potlačil polské povstání. Vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu! Car nebyl „dobrý, bohumilý, otec laskavý,“ jak dříve napsal. A tak ne ruský car, režim, vláda a moc si zaslouží úctu a lásku. Jen lid a jeho duše, prostá a poetická. 

K. Havlíček Borovský si vyjel na Rus, aby ji osobně poznal a přesvědčil se o tom, zda od ní lze očekávat podporu a pomoc v našem zápase za svobodu. Strávil tam dva roky (1841 – 43). Co vypozoroval, zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Bylo to za časů Mikuláše I., tvrdého despoty, krutého potlačitele děkabristů. Havlíček tehdy zapsal, že „ Moskva je cárská, činovnická, pravoslavně duchamorná , nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatím co Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců.“ Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost. „Reálnost Slovanstva je reálností jeho jednotlivých kmenů.“ Havlíček zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájmnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou vstoupil i do revolučního roku „jara národů“ i do památného Slovanského sjezdu v Praze r.1848. Austroslavismus však nevytlačil představy o Rusku jako velké slovanské zemi, která jediná není v područí cizí nadvlády. 

Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a povznesení národa dokládá svým dílem nejeden umělec. Např. náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852 – 1913), je (mimo jiné) autorem půvabných obrazků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po „kozáky“, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér (Pozn. redakce: Švališér byl příslušník lehkého jezdectva). 

Z historie je známo, že zdržení Ruska v historickém vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a po nich s Turky. Až od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se dík účinným reformám stalo mocností. Vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se tentokrát stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim samoděržaví, carismus. Absolutní moc v rukou jedince korumpuje jeho, on korumpuje své okolí. Zneužívání moci se stává zvůlí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit ji před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit její pád. Vládě nejde o obecné blaho, ale o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají. Vyhnanstvím na Sibiři nebo šibenicí. Životopisy ruských carů si nezadají co do hrůzostrašného násilí s životopisy římských césarů. V životě obyvatel převládá bída, strach, beznaděj. 

T. G. Masaryk se ve svém předválečném díle „Rusko a Evropa“ (vyšlo až r. 1919) opírá o studium bohaté ruské literatury, která slučuje životní filozofii, úvahy o společnosti, o náboženství i o umění. Sleduje proces europeizace Ruska a ukazuje, že Rusko je tím, čím Evropa byla. Zajímá se o ideový spor slavjanofilů a západníků a o palčivé otázky dalšího vývoje. Došlo pak, jak víme, k osudovému střetu sil ruského samoděržaví a proletářské revoluce. Revoluce byla ovšem zatížena carským dědictvím ekonomicky, sociálně i politicky. Vládcům nového, socialistického zřízení se mnohé podařilo: elektrifikace a industrializace země, modernizace zemědělství, rozvoj techniky a vědy. Jen dík pozitivním výsledkům vývoje mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit v 2. světové válce nad fašismem. Pak ovšem přišla zvenčí válka „studená“ a uvniř země nastala stagnace jako důsledek zčásti zděděného autokratického zřízení. Což nebyl gulag pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas glasnosť a perestrojku. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy nejsou zdaleka definitivní. Ovšem i Západní Evropa prochází krizí, i ona hledá cestu k obnově historií prověřených hodnot autentické demokracie a nepředstíraného humanismu. Od 19. stol. se celá ruská kultura (nejen literatura, též hudba, malířství, divadlo, balet, film …) stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku nejen pro technickou kvalitu, ale zejména pro hluboký pohled do lidské duše a pro naléhavé tázání po smyslu života. A to se dnes u nás najdou „přepisovači“ dějin, kteří tvrdí, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy “(Podiven). Co si můžeme myslet o věrohodnosti „podivenských“ autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům? Zřejmě je tomu tak. 

O sovětsko-německé smlouvě o neútočení z 23. 8. 1939 se nemluví jinak než jako o unikátním aktu, který vedl k zahájení druhé světové války. Nedávno jedna z autorek přepisování minulosti dokonce řekla, že válka začala 17. 9.1939 okupací východního Polska – Rudou armádou. Ani slovo o tom, že Francie a Anglie opustily politiku kolektivní bezpečnosti, poslaly k jednání se sovětskou vládou delegaci bez pověření jednat o smlouvě proti hrozbě světové války a navíc – delegace obou zemí cestovaly lodní, nikoli leteckou dopravou, takže se jednání oddalovalo. Protože hrozilo možné společné tažení proti SSSR, byla sovětská vláda nucena souhlasit s nabídkou z Berlína a uzavřít 23. 8. 1939 uvedený pakt o neútočení a oddálit tak možnost nástupu hitlerovských vojsk proti Sovětskému svazu. Zamlčuje se ovšem, že v řadě zúčastněných zemí tu smlouvu s Německem Sovětský svaz uzavřel z těch zemí poslední.

Samostatnou kapitolou „přepisovačů“ z řad našich hlasatelů „pravdy“ o minulosti je odsun Němců z našich zemí, na základě usnesení z Postupimi r. 1945. Ti, kteří před „Mnichovem“ volali „Domů, do Říše“, se najednou cítili „vyhnáni“. Již v dobách Charty 77 se ozvaly hlasy o nespravedlnosti odsunu Němců od nás. Např. Ján Mlynárik a někteří další disidenti snášeli „doklady“ o tzv. „divokém odsunu“. Zato se záměrně mlčelo o zvěrstvech, která u nás nacisté napáchali i v posledních dnech před koncem války, před osvobozením. Např. v Kounicových kolejích, ve Velkém Meziříčí, v Třešti, v Přerově i jinde. V Brně se tak „projevili“ zejména němečtí občané u nás žijící, esesmani i příslušníci Wehrmachtu. Předchozí varování prezidenta dr. Edvarda Beneše před nimi bohužel nebylo vzato v úvahu. A pozdější prezident po létech Václav Havel brzy po svém zvolení odcestoval do Německa, aby se za poválečný odsun Němců od nás omluvil. Přitom bylo zřejmo, že první návštěva nově zvoleného prezidenta měla platit Slovensku, pak teprve ostatním sousedním státům. 

Od těch, co naše dějiny začínají vykládat až odsunem Němců, se pravidelně dovídáme o „bezpráví,“ kterého jsme se na Němcích dopustili. Přitom se vůbec nebere v úvahu oprávněná nenávist obětí ke všem německým ukrutnostem. Německý jazyk nemohl ovšem za Hitlera, Wehrmacht, esesáky a gestapáky. Byl však po válce ve velké nemilosti. Podobný osud ovšem postihl v historii dvakrát též ruský jazyk a literaturu po srpnu 1968 a po listopadu 1989.  Ve výčtu případů „přepisování“ našich dějin by bylo možno pokračovat. Denně nevycházíme z údivu nad tím, co v televizi slyšíme nebo co si v tisku přečteme. Jen málokdy se setkáme s objektivním pohledem či upřesněním. Pokud přece se objeví snaha uvést výklad dějin na pravou míru, je její autor označen za nevěrohodného, odkázán „na smetiště dějin“, za přívržence odpadu, za který je třeba se stydět, případně za agenta Kremlu. A přece se dosud na štěstí hlasatelům a strážcům „zaručeně správného“ výkladu dějin nepodařilo zbavit mnoho občanů historické paměti a soudnosti. Važme si toho a chraňme je a hajme pozitivní hodnoty naší historie na základě nejlepšího vědomí a svědomí. 

Hodnoty evropské kultury, život v bezpečí a míru, svoboda a odpovědnost a skutečná lidská práva volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro blaho všeho lidstva. Nepodporujme ty, kteří vyvolávají nepřátelské napětí a válečné představy.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *