Go to ...
RSS Feed

Věděli čeští zpravodajci, že Česko je hnízdem špionů?


24 dny do voleb utečou jak voda   //   Pro závažnost informací jsme převzali část textu z webu iRozhlasu

 

„Česká republika je jednou z mnoha zemí, které musejí žít a vyrovnávat se s důsledky nedostatku lídrů v Evropě,“ říká v Interview Plus pro iRozhlas britský novinář Edward Lucas, který se věnuje otázkám bezpečnosti a energetiky a léta působil ve střední Evropě a v Pobaltí.

Soustřeďme se na chvilku na Českou republiku. Víme, že česká vláda letos na jaře vypověděla desítky ruských diplomatů, protože Moskva a vojenská rozvědka GRU stály za teroristickým útokem před sedmi lety na českém území. Vy jste vždycky upozorňoval, a nebyl jste sám, že Praha je hnízdem ruských špionů. Je to hnízdo zničeno?
Myslím, že rozhodnutí vyhostit ruské špiony je výborné. Ale přišlo o mnoho let později, než přijít mělo. Já bych se velice divil, kdyby Česká republika, která zažila jako sovětský satelit svoje, má samostatné politiky a skvělé kontrarozvědné sítě, nevěděla, co se u ní děje. Pořád si pamatuji na tu podivnou operaci na pražském letišti, kdy přímo před nosem českých úřadů Rusové odvlekli zpět do Ruska jednoho disidenta, sledoval jsem, jak se Rusové chovají v energetickém sektoru, jak obchodují s nemovitostmi v Karlových Varech – a také jsem věděl o špionském hnízdě na ruské ambasádě.
Znovu a znovu se od českých profesionálních úředníků a státních zaměstnanců ozývaly varovné signály, ale ti, kteří je měli slyšet a jednat, dělali, že neslyší. Obávám se, že případ Vrbětice byl sice tragickou, ale asi ne tou nejzávažnější ruskou akcí v České republice. Myslím, že se toho děje víc a my o tom ještě nevíme. A to mě opravdu štve. Bylo velmi příjemné, když Češi podpořili britské vyhoštění ruských špionů. Ale Česká republika si nemůže dovolit být v soupeření s ruskými tajnými operacemi nějakou černou dírou. Musíme vyčistit celý dům. Ne jenom jedno hnízdo, ale všechny. A vyměnit nábytek, dveře a okna, abychom si byli jisti, že už se nic podobného nebude opakovat.

Jsme schopni definitivně zjistit a vyjasnit, co agenti GRU Čepiga a Myškin kolem Vrbětic spáchali? Nebo později v britském Salisbury? Těžko můžeme očekávat, že přijedou do Prahy nebo do Londýna a podrobí se výslechu.
Ne, to je ve špionáži problém. Lidé, kteří mají něco na svědomí, zmizí, a postižené státy se mohou jen snažit, aby se už nevrátili. Myslím, že nám zbývá jen jedna možnost: hledat jejich tuzemské spolupracovníky. Jsem si jist, že v České republice i dalších zemích jsou lidé, kteří s ruskými špiony nebo manipulátory spolupracovali – a ti by se teď měli strachovat o budoucnost, o své další uplatnění, případně by se měli obávat uvěznění. V tom si vedeme opravdu zle. Tady v Británii je to stejné, jsou tu bankéři, právníci a další, kteří spolupracují s ruskými oligarchy a technokraty, a prochází jim to. Takže všichni musíme víc zabrat. Musíme si uvědomit, že špionáž je podobná jako počasí, nikdy se ho nezbavíte, ale stejně jako s větrem a deštěm, nemůžete mu poroučet, ale můžete se na něj připravit a dbát, aby vám domů nezateklo.

Tři způsoby ovlivňování

Mluvili jsme o ruských volbách, ale také víme, že ruská tajná služba ovlivňovala volební kampaně v několika demokratických zemích. Dá se určit nějaký modelový postup, který přitom Moskva používá?
Neexistuje jen jeden model, ale je jich několik. Takový klasický postup nazýváme v angličtině „hacking and leaking“, při kterém se zpravodajci jednoduše nabourají do něčí soukromé komunikace s politiky a pak ji dají někomu skrytě k dispozici, aby ji zveřejnil. To může být velice zahanbující, protože politici, stejně jako my všichni, v soukromí dělají a říkají věci, které chtějí před veřejností skrýt. Vezměte si e-maily Hillary Clintonové, které byly v podmínkách předvolební kampaně naprosto běžné, ale na stránkách New York Times vypadaly zle. Zrovna tak řeči bývalého polského ministra zahraničí Radka Sikorského pronášené u večeře byly sice úplně normální v podmínkách soukromé konverzace, ale když je v Polsku zveřejnili, vyzněly katastrofálně. To je naprosto standardní ruská taktika a my jim na to pořád znovu skáčeme. Přitom se obávám, že my, kteří působíme v médiích, na takových operacích vlastně spolupracujeme. Nabízíme se jako kanál, kterým mohou tyto informace procházet k veřejnosti. Tak to je jeden příklad.
Další možnost je lidem zaplatit. Říkejme tomu schröderizace podle bývalého německého kancléře. Mám na mysli nabídky dobře placených postů pro bývalé politiky, ovšem koncipované tak, aby to ovlivnilo ještě jejich rozhodování v politické funkci. Nebo se dají podobné nabídky směřovat na děti daného politika nebo na manželku či milenku. Peníze hrají v politice velkou roli v mnoha zemích a Rusko ví, jak toho využít. A pak tu máme dezinformace, facebook, WhatsApp, řetězové maily, hoaxy a zprávy na kterých je něco pravdy, ale jsou interpretované, jak je třeba. Takže Rusko má k dispozici ohromný arsenál, jak postupovat – a nebojí se toho využívat.

Pokud Rusové potřebují ke svým cílům v zahraničí získat nějakého politika nebo politickou stranu v dané zemi, koho si obvykle vybírají?
V tom jsou oportunisté. Používají tradiční levicové strany, kde se přiživují na jejich antiamerických postojích. Naznačují, že Američané chystají další studenou válku, před kterou je třeba se chránit. Zrovna tak oslovují pravicové strany, často i extrémně pravicové, které dobře slyší na hrozby ilegální migrace nebo různé konspirační teorie. Ale dokážou oslovit i strany středu, zejména ty, kterým jde o podporu obchodu – ty lákají na hesla jako pryč s politikou, věnujme se klidnému, nerušenému životu a vydělávejme peníze. A také náboženské strany, kterým řeknou, že Rusko je země, která staví na rodině, víře a tradičních hodnotách, což zabírá. Rusové jsou zcela mnohostranní. Berou každou stranu, kde se mají čeho chytit.

Petr Dudek,
iRozhlas.cz, kde najdete
celý text
Na fotografii v záhlaví textu
je britský novinář Edward Lucas

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *