Go to ...
RSS Feed

Historické ohlédnutí za 14. zářím 1937, kdy odešel prezident Osvoboditel


Jsou 24 dny do parlamentních voleb   //   Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává
                                                      
Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu, čtrnáctého září,
na věky označeném v kalendáři:
To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.

Jaroslav Seifert

 

První prezident Československé republiky přišel na svět v předjaří, 7. března 1850, do prosté rodiny bez majetku, bez postavení, bez jména. Odešel s předzvěstí podzimu, 14. září l937, oplakáván svým lidem a svými básníky. Je tomu již 84 let, ale osobnost Masarykova, jeho život a dílo, jeho myšlenky jsou naléhavou výzvou, dnes snad naléhavější než v době jeho života. Převrat 1989 vyvolal počáteční nadšení, naděje a odhodlání k nápravě společnosti. Ale brzy  došlo k společenskému rozkladu, který můžeme označit jako stav anomie (beznormativnosti, libovůle a svévole). Místo, aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté občanské osvěty na veřejnosti a ve školách – posílily principy demokracie a humanitní morálky, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií (neurčité snění o Evropě, o nepolitické politice, o občanské společnosti, o přesahování k transcendentnu  …) a k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua s cílem obnovit kapitalismus.

Program obnovy soukromého vlastnictví a neřízeného trhu postrádal zákonnou normu právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, skrupulí či ohledů. Podnikavci osvědčili mediálně schvalovanou podnikavost a dravost a obsadili důležité politické a ekonomické pozice a funkce pomocí neregulovaných nebo přímo nezákonných prostředků. Původní silný společenský konsensus vyprchal spolu s nadějí vzkřísit ideály demokratických hnutí minulosti. Společnost, tak jak ji modelují polistopadové vládní kruhy a mocná média, postrádá především autoritu, sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou nositeli vážnosti, respektu a úcty, a těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu prokazují. Takovou autoritu měl Masaryk. První prezident byl milován a ctěn jako nezpochybnitelná mravní osobnost, jako zosobnění idejí politické svobody, demokracie a humanity. Občané byli k němu vázáni citovým poutem láskyplného obdivu a dík tomu měl velký vliv na jejich činnost a chování. Kdo je dnes u nás důvěryhodným ručitelem poctivého životního zápasu, čistých úmyslů a nezištné ochoty angažovat se pro nadosobní cíle? Od počátku své myslitelské tvorby věnoval Masaryk pozornost člověku, lidské bytosti. Proč žít a jak žít zajímalo jej víc než kterákoli jiná filozofická otázka. Ve veřejném životě i v krásné literatuře sledoval projevy krize moderního člověka, který ztratil náboženskou víru, a proto upadl do pocitů prázdnoty, vykořeněnosti, odcizení, nihilismu. (Viz spisy Sebevražda, Moderní člověk a náboženství.) Masaryk z duše neměl rád egocentrické „titánky“ své doby, kteří se zaštítili heslem „Bůh je  mrtev, všechno je dovoleno!“ Odmítal život egoistů, kteří žijí v sebeobdivu, bez závazků a bez nadosobního smyslu. I dnes, ba právě dnes je na místě důrazně varovat před kultem svobody bez odpovědnosti, síly bez začleněnosti, pýchy bez pokory.

Když ovšem Masaryk hovořil o náboženství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Přel se s jejími představiteli kvůli svobodné, na církvi nezávislé škole, kvůli svobodnému učení na univerzitě. Kritizoval církev za účast ve vládě ve službách habsburské monarchie (teokracie). Za to ho tři stovky katechetů rakouských gymnázií žalovalo. On se však u soudu obhájil. Masaryk slovem náboženství nerozuměl kanonizovanou teologii (učení o bohu), věroučná dogmata ani liturgické předpisy. Vnějškové obřadnictví nesnášel, „hluboký náboženský cit je církevnictvím urážen“. Šlo mu o vnitřně opravdový vztah jedince k světu a vlastnímu poslání v něm. Myslil na touhu lidské duše po zdokonalování, na úsilí o nové, vyšší hodnoty života. Zkušenost jej vedla k názoru, že člověk potřebuje niternou oporu, musí se „něčeho držet“, musí na „něčem viset“, a to „něco“ musí být větší a důležitější, než je on sám. (Spis V boji o náboženství.) Současné snahy předat církvi obrovský majetek by Masaryk odmítl jako nepřijatelný návrat k feudalismu. V nové době probíhala sekularizace církevního majetku nejen u nás, ale v celé Evropě. Zastával by linii zakladatelské listiny našeho novodobého státu, „Prohlášení československé nezávislosti“ zveřejněné ve Washingtonu r. 1918. Listinu  sám koncipoval, obsahuje požadavky odluky církve od státu, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtického stavu, odstranění všech rodových a majetkových výsad.  Nesouhlasil by s restaurací přežitých poměrů, které ohrožují demokracii.

V devadesátých letech 19. stol. napsal Masaryk řadu větších i menších spisů, které se staly základem politického sebeuvědomění a programu již obrozeného národa. (Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček, Otázka sociální, Problém malého národa, Ideály humanitní.)  V těchto spisech Masaryk vyložil, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme.“ Koncipoval  tak českou národní filosofii, zakotvenou v hodnotách nadosobního smyslu. Navázal na tradice české reformace a jejích vůdčích osobností, na kulturní snahy národního obrození, na dílo Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého. Hodnoty, které naše národní společenství dlouhodobě udržují, podněcují a oduševňují, viděl ve víře v duchovní síly života a v usilování o vyšší hodnoty, než je utilitární prospěch a materiální zisk. S těmito principy se jako vysokoškolský učitel i jako praktický politik účastnil každodenních bojů své doby. Popřel pravost rukopisných podvrhů, odmítl antisemitskou rituální pověru, střetl se s klerikalismem. Hájil vždy pravdivé poznání, vystupoval proti předsudkům, předpojatosti, přízemnosti i povýšenectví a hlavně proti nespravedlnosti. Protivníkům čelil s neúplatností svého charakteru a s věrností svému přesvědčení. Ve funkci poslance říšské rady ve Vídni prosazoval práva slovanských národů a úspěšně bránil Jihoslovany, proti nimž vládní administrativa zosnovala nebezpečnou intriku, procesy a hrdelní soudy pro třiapadesát  domnělých velezrádců, Srbů a Chorvatů.

Za první světové války dosáhl Masaryk, vůdce zahraničního odboje, s podporou věrných dpolupracovníků a stoupenců  E. Beneše a M. R. Štefánika, neuvěřitelného úspěchu v zahraničí“ osvobození z rakousko-uherského područí a ustavení samostatné Československé republiky. V boji „za naši věc“ ovšem Masarykovi vydatně přispěli i stateční legionáři na Rusi, ve Francii a v Itálii. Fantastičtí ruští legionáři,  vlastenci a demokrati, „sokolovali“ a obsadili pověstnou  transsibiřskou magistrálu. Masaryk tu dostal ruské  přízvisko „baťuška“, uctivé lidové označení hodnostáře až po  cara. Český překlad „tatíček“ Masaryka s jakousi blahosklonností ironicky  suspendoval do úzkých  vztahů rodinných a věkových. U legionářů byl Masaryk  ještě „moloděc“. (Spisy:“Nová Evropa. Stanovisko slovanské.““Světová revoluce.“

Občané nově konstituovaného státu – ČSR – jej nejen zvolili (opakovaně, čtyřikrát) prezidentem, ale poctili jej i přídomkem – prezident Osvoboditel

 Kdo z dnešních kandidátů na prezidentský úřad se těší byť jen zlomkem Masarykovy autority nebo předpokladem, že svou prací pro obecné blaho by ji mohl alespoň zčásti získat? Přímá volba prezidenta?  Lze ji uskutečnit ve světě propadlém tak nelidským silám a tak hlubokému rozkladu ? Jde skutečně o o naplnění demokratických práv a svobod? Od první světové války se demokracie pokládala za úhelný kámen evropské civilizace. Masaryk byl jejím horlivým stoupencem, vyznavačem a uskutečňovatelem. Chápal ji jako politickou organizaci společnosti na mravním, humanitním základu. (Opakem je aristokracie, oligarchie, monarchie, vlády rodových privilegií a dynastických nároků, ne z vůle lidu, ale prý „z vůle boží“.) Pro demokracii musí být splněny určité předpoklady. Jen vzdělaný národ může být svobodný a bez výchovy k demokracii nemůže být demokracie. Demokracie není možná bez vědy, pokroku ve všech oborech lidské činnosti a zejména bez humanity. Stát a politika bez mravního základu neobstojí. Zákonodárství nestačí. Mravnost je samozřejmá a nezbytná součást demokratického života. Podstatu demokracie definují revoluční hesla „Volnost-rovnost-bratrství.“ Demokracie spočívá na práci a diskusi, činorodosti a argumentech. Není to panování za kouřovou clonou voleb a jiných procedur. Demokracie uskutečňuje nejen práva politická, ale i sociální a hospodářská. A vůbec, nestačí demokracii jen vyhlásit. Známý je Masarykův povzdech z počátků republiky: „Tož demokracii bychom už měli. Teď ještě ty demokraty.“ Masarykova vážnost a úcta k zřízení, v němž se svobodný občan podílí na správě a samosprávě věcí veřejných, v němž má svobodu projevu i kritiky, v němž se neomezuje jeho právo na pravdivé informace a spravedlivý soud, tento postoj se nesrovnává se současnou zkorumpovanou pseudodemokracií, která se proměnila v komerční podnikání v politice podle marketingových návodů, reklamy, lobbingu, podplácení a zastrašování a pro občana se redukuje na formální volební rituály. Ale pozor, i negativní  skutečnost lze ukázat v příznivém světle přičiněním horlivých obhájců nastoleného kursu. Neboť kterási politoložka objevila, že Masaryk vlastně poškodil pojetí demokracie, protože ji zatížil přílišnými požadavky a nesplnitelnými nároky.¨

Jistě, stálé reformování společnosti ve smyslu humanitních ideálů ve srovnání s dnešním asociálním honem za maximalizací zisku nemůže obstát. Jiný vysokoškolský učitel přispěl s dalším objevem. Pojetí demokracie jako vlády lidu je prý „úzce politické“ a přežité. Dnes se jím rozumí účast jedinců v procesech rozhodování v organizacích, jichž jsou členy. A tak můžeme uplatnit svůj hlas nikoli ve věcech obecného zájmu (to je  prý archaismus), ale ve spolku zahrádkářů, ve sdružení vlastníků bytů nebo na zasedání rady akcionářů ! Připomeňme, že  demokracii ohrožují mocenské skupinové zájmy od počátku.  Americký president W. Wilson si již r. 1916 stěžoval, že nejsou vládou z přesvědčení většiny, že jsou vládou malé skupiny dominantních jedinců. Poukázal na zásadní vliv  úvěrů, bank a bankéřů. Podobně president Eisenhower po 2. světové válce varoval před určujícím tlakem vojensko-průmyslového komplexu na vnitřní i vnější politiku země. A dnes? Uznávaný  americký společenskovědní  odborník N. Chomský konstatuje, že USA již dávno nejsou modelem demokracie, ale mašinérií na získávání hlasů. A já se zeptám: Jak bohatý musí být Američan, aby se mohl stát presidentem?  A to je demokratické?

Ale vraťme se k nám domů. Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává. Stává se jí životem a dílem. Na leckterém náměstí v českých zemích můžeme dnes potkat Masarykův pomník. A ať byl autorem sochy Štursa nebo Gutfreund nebo jiný sochařský mistr, neunikneme pátravému pohledu muže,  hledícího na nás s kamenného piedestalu. Muže, z kterého „dštila vznešenost a svoboda jako ze svého božského zdroje“, jak zaznamenal  někdejší svědek. Opětujeme  jeho  pohled a myslíme na jeho ušlechtilou moudrost, neochvějnou statečnost, vroucnost, laskavost, ale  i přísnost.  A zkoumáme kradmo, zda se na nás nedívá káravě a vyčítavě, neboť, co jsme udělali s jeho vizí  Československé republiky?? Je nám jako by jej obklopovalo mravní a duchovní ovzduší, které kolem sebe za svého života šířil, a po kterém se nám dnes tolik stýská. Pokusíme se Masarykův odkaz oživit?

Stanislava Kučerová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *