Go to ...
RSS Feed

Nevhodná slova a odsouzeníhodné názory? A co svoboda slova?


Do parlamentních voleb zbývá ještě 37 dní   //   Jaroslav Doubrava je tzv. enfant terrible české politiky

 

Novináři v České republice už desítky let chodí po špičkách kolem jednoho společenského problému. A tak jedni z mála, kdo hovoří o věci otevřeně jsou jen poslanci a nebo senátoři parlamentu. Ano, uhádli jste, jde o etnický problém s menšinou, která se rozhodla přejmenovat svůj tradiční název cikáni na neradiční pojmenování Romové. Každý má své poznatky a zkušenosti a tak není nutné se o společenských rozdílech přesvědčovat a vypočítávat na prstech jednotlivé odlišnosti. Cokoliv řekne jedna strana o té druhé se stane okamžitě předmětem naježené reakce a je zkoumáno jak nástražný explozivní systém. Padaly a padají obvinění z rasistických postojů, policie registrují trestní oznámení a snaží se řešit neřešitené. Aby novináři nevystavovali své zaměstnavatele nebezpečí vleklých soudních tahanic, které jsou díky špatným a neférovým zákonům předem prohrané, o etnických problémech se píše minimálně jakoby neexistoval. Ale problém existuje a na místních úrovních obcí a měst není nijak latentní a řeší si ho ti, jichž se přímo dotýká. To není správné a je nutné hledat a najít zásadní řešení. 

Jedním z odvážlivců, který je navíc chráněn senátorskou imunitou je Jaroslav Doubrava (*1948) až do roku 2024, dostatek času na osvětlování problému. Doubrava je tzv. enfant terrible, francouzsky „hrozné dítě“, „postrach rodiny“; to je dítě, které všechny uvádí do rozpaků svou upřímnou prostořekostí a působí pak ve společnosti drobné skandály. Čím dospělejší je dítě, tím jsou problémy větší. Neohrožené a volnomyšlenkářské ParlamentníListy před časem zveřejnily rozhovor se senátorem a iReporter rozhodl, že interview převezmeme na naše stránky.

„Beztrestně devastují byty, a dostávají nové, protože dovedou řádně řvát, s nošením odpadků do popelnic se neobtěžují, vyhazují je přímo z oken.“ Senátor Jaroslav Doubrava (Severočeši) popsal, jak vypadá situace s nepřizpůsobivými v Ústí nad Labem a doporučil tvrdé zpřísnění vyplácení sociálních dávek. Těm, kdo protestují, doporučuje podívat se na podobná místa na vlastní oči. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také vyjádřil své obavy – mladá a naivní generace zvolí takové množství idiotů od vlád státních až po smečku v Bruselu, že se bude psát v dějinách o období velké politické krize. A nastat může i zborcení zásobování elektřinou.

Hnutí SPD chtělo ještě více zpřísnit pravidla pro čerpání sociálních dávek, ale poslanci to odmítli. Například ministryně sociálních věcí Jana Maláčová a pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík byli proti, naopak poslanec SPD Jaroslav Foldyna mluvil o zkušenostech z Děčína. Co na to říkáte?

Těžko pochopit, proč byli proti, co tím sledují. Můj názor je jednoznačně zpřísnit a tvrdě. Takzvaní nepřizpůsobiví, zvláště z cikánských komunit, z toho mají velmi výnosnou živnost! Zkušenosti Jardy Foldyny z Děčína nejsou ničím novým, takové a horší zkušenosti máme všude. A budeme je mít, dokud jim budeme sypat nestoudné množství peněz, na jejichž tvorbě se ničím nepodíleli. Dostávají je jen za to, že dokážou na správných místech vyřvávat své kecy o diskriminaci. Diskriminovaní jsme ale v podstatě my. Oni velmi rychle a dokonale ovládli své znalosti, na co mají právo, které jsme jim my poskytli. Neřekli jsme jim ale nic o jejich povinnostech! O těch nic slyšet nechtějí. Tedy abych byl spravedlivý, většina z nich.

Jaké jsou vaše zkušenosti z Ústecka?

V podstatě jsem odpověděl v předchozí otázce. Po celé republice jsou stejné. Ústí není výjimkou. I u nás platí, že toho nejvíce využívají cikánské komunity. Beztrestně devastují byty, a dostávají nové, protože dovedou řádně řvát, s nošením odpadků do popelnic se neobtěžují, vyhazují je přímo z oken. Vzpomeňte na ústeckou Sklářskou ulici, kdy město zaplatilo, nemýlím-li se, řádově tři miliony korun za vyvezení z oken uložených odpadků. Ještě v průběhu vyvážení lítaly z oken další a další odpadky. Za velmi krátký čas to tam vypadá stejně jako před investováním milionů městem. Vím, o čem mluvím. Byl jsem se tam, na rozdíl od paní Stehlíkové (Michaela, ředitelka neziskové organizace Tady a teď – pozn. red.) a jí podobných, včetně černé díry na finance, tedy neziskovek čerpajících šílené peníze údajně na pomoc a výchovu cikánů, podívat. To je ale jen jeden problém. Další jsou černé jízdy prostředky MHD, vyřvávání dlouho do noci a tak dále a tak dále.

Součástí návrhu SPD například bylo, aby příspěvky na bydlení putovaly jen do budov, které odpovídají minimálním standardům na bydlení, jako toaleta a teplá voda. Omezilo by se takzvanému obchodování s chudobou. Souhlasíte s tímto nápadem?

Je třeba rozlišovat mezi byty a ubytovnami. U bytů nemusí být podmínkou teplá voda. V holobytech pro notorické ničitele bytů teplá voda není. Kdo by za ni také platil? A na ubytovnách stačí hajzlíky na chodbě. Musí to být v souhlasu s hygienickými předpisy. Ale jedno je velmi důležité. Musí být vždy jasné, kolik metrů čtverečních připadne na jednoho člověka, aby se v malém bytě nepotloukalo třeba deset lidí. Pokud by to někdo považoval za nedemokratické, řekl bych mu, že by jistě neměl nic proti tomu, aby na jednoho obyvatele bytu připadalo aspoň tolik metrů čtverečních jako na jednoho odsouzeného ve věznici. V podstatě mohu říci, že s tímto návrhem souhlasím. Možnost strhávat neuhrazené pokuty za vážné a opakované přestupky ze sociálních dávek. Takovou změnu v zákoně o pomoci v hmotné nouzi nedávno odsouhlasila horní komora Parlamentu. Jaroslav Doubrava má tedy důvod ke spokojenosti, protože „nemakající cikáni“, jak on říká, mají zase méně možností ke zneužívání systému. Právě o této menšině mu nyní vychází kniha.
„Ha, ha, ha, tak jsme s nima na nějakou dobu zase vyjebali!“ To se doslechl Jaroslav Doubrava u magistrátu v Ústí na Labem od tří urostlých, dobře oblečených a smějících se cikánů, kteří šli zrovna kolem a otevřeli obálku s rozhodnutím o přiznání sociálních dávek. Vyprovokovalo ho to k sepsání knihy Cikáni (Romové) aneb to, o čem se nesmí mluvit, která právě vychází. Ostatně autor už dostal celou řadu nenávistných e-mailů a je velmi zvědavý na další reakce.

Změna k lepšímu

„Nevadí mi cikán, ale vadí mi flákající se cikán. To není rasová záležitost. To ale může pochopit jen ten, kdo se dokáže zvednout ze židle a podívat se do prostředí, ve kterém ti lidé žijí. Třeba jako v Ústí nad Labem,“ říká s tím, že ve středu 18. srpna vyzval senátory, aby se zajeli podívat do lokalit, kde jsou cikáni většinou. Jak tvrdí, asi marně. I přesto byla přijata tehdy projednávaná novela zákona o pomoci v hmotné nouzi. „Piráti to chtěli zamítnout, ale zvítězila většina rozumných. Zvláště zajímavé bylo vystoupení Jiřího Čunka, který má vlastní zkušenosti, a po něm už nebylo třeba cokoliv dodávat,“ doplňuje. Změna zmíněného zákona přináší několik novot. Podle Doubravy: „Konečně umožní strhávat peníze ze sociálních dávek za to, když děti nebudou chodit do škol, protože klíčové je vzdělání. Konečně se z dávek budou moci strhávat pokuty. Protože pak se budou muset nepřizpůsobiví cikáni začít chovat konečně trochu jinak než nyní. Je velká škoda, že cikáni, kteří dosáhnou vysokého vzdělání, v těch komunitách nezůstanou, aby je ovlivňovali a dávali příklad. Většinou se zařadí mezi majoritu.“

Stížnosti na Romy

Senátor Jaroslav Doubrava z Ústí nad Labem má nespočet drsných historek o cikánech, jak jim říká. „Manželka dělala na škole tajemnici. Jednou přišla domů v šoku z toho, co se dozvěděla od jedné učitelky páté třídy. Jeden cikán tam měl přes tři sta zameškaných hodin už v pololetí a kantorka se ho ptala, z čeho bude žít, když nebude umět číst, psát a počítat. On bez rozmýšlení vypálil, že ze sociálních dávek jako táta. To je silný kafe,“ vypráví. Zdůrazňuje, že kniha Cikáni (Romové) aneb to, o čem se nesmí mluvit není namířena proti všem cikánům, ale jen proti těm, kteří nepracují a s nataženou rukou křičí, že potřebují peníze na živobytí a pro děti. „Znám několik případů, kdy jejich děti dostaly věci do školy a nové oblečení. Vzápětí to otcové rozprodali po hospodách a děti naříkaly, že nemohou do vyučování, protože nemají nic na sebe,“ podotýká s tím, že je to nefér vůči lidem, kteří jsou ve stejné nebo horší situaci a mají jen jednu nevýhodu, kterou je fakt, že se narodili s bílou kůží. Dnešní nedostatek pomocných a nekvalifikovaných zaměstnanců by se dal řešit právě jejich zapojením: „Byl jsem několikrát v Číně. Tam má parta metařů svůj úsek, za který zodpovídá. Tak proč by to u nás nemělo být podobné. Košťata a vozíky přece není takový problém sehnat. A lidí, kteří by tuto práci nezvládli, je velice málo. Možností uplatnění v takovém zaměstnání naopak zvláště ve městech až moc. Vždyť se podívejme, jak některá města vypadají. Vždyť je to hrůza hrůz. Jde jen o to, chtít.“

Nic není černobílé

Na druhou stranu v knize uvádí i opačné příklady pracovitých cikánů, aby bylo zřejmé, že nic není úplně černobílé: „Zašel jsem do technických služeb města a poptal se tam. Vedoucí mi pak vyjmenovali celou řadu cikánů, kteří se věnují úklidu města a jsou s nimi spokojení. Dokonce museli jednomu nařídit dovolenou, protože se tak zažral do práce, že na ni zapomínal. Anebo pomocný školník na obchodní akademii v Ústí. Ten má dokonce dvě zaměstnání a jeho paní, když nastoupila jako uklízečka na odloučené pracoviště, kde měli problém s nepořádkem, tak se tam po jejím zapojení prý dá jíst z podlahy, jak je všechno vyšůrované.“ Dost ho taky štve, když se občas setká s vyčůranými neziskovkami, které se o nemakačenka z řad cikánů starají: „Podívejte se na ty neskutečné černé díry, myslím neziskovky. To jsou šílené peníze, co se do nich tlačí, ale ony je především používají na své horentní platy, protože v této oblasti za nimi žádná práce vidět není. V Trmicích u nás v Ústí jeden vykutálený chlapec, který za pomoc cikánům dostává ne zrovna malé peníze, si prý už postavil třetí barák. Několik lidí si mi stěžovalo. Když ale člověk řekne, tak pojďme do něj a natřeme ho, všichni se bojí.“

Ohledně jeho aktuální knížky ho mrzí, že do ní editor nezařadil řadu fotografií, které by ukázaly „tu hrůzu a ten bordel, co jsou schopni naši cikánští spoluobčané vyrobit“. Jinak je spokojen: „Vše v té knížce je podložené. Je v ní celá řada citovaných materiálů, ať už od kolegů ze Senátu anebo od šéfové sociálního odboru magistrátu Ústí nad Labem Ivany Šťastné, což je úžasná bojovnice v podstatě za rovná práva. Já už si totiž dnes připadám jako diskriminovaný člověk. Když něco způsobím, dostanu pokutu, když ji nezaplatím, přijde exekutor a bude to dražší. Oni se tomuhle systému jen vysmívají.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *