Go to ...
RSS Feed

Není pravda, co říká pan Schwarzenberg


Volby se neúprosně přibližují, již jen 59 dní do zahájení   //   Docent historik Voráček o vztazích s Ruskem, kterými se zabývá celý život

Velmi se mýlí Karel Schwarzenberg, když uvádí, že československo-sovětské vztahy před rokem 1934 neexistovaly. Na besedě nad svojí knihou V zájmu velmocí to uvedl docent doktor Emil Voráček, DrSc. Významný historik hovořil o snaze o likvidaci ústavů, které se věnují vztahům se Sovětským svazem a nyní také s Ruskou federací.

V roce 1993 byl zlikvidován Ústav dějin střední a východní Evropy. Část jeho pracovníků včetně doktora Emila Voráčka přešla do Historického ústavu Akademie věd. Rusistika se tedy dále rozvíjela. Spolu s výzkumem přešla i organizační činnost. Zhruba po deseti letech převzal Historický ústav od Ústavu pro soudobé dějiny česko-ruskou komisi historiků a archivářů, kde je dr. Voráček místopředsedou. Do dnešní doby komise stále pracuje. Nyní možná i kupodivu, protože v dnešní situaci je to skoro zvláštní. Upozornil také na skutečnost, že již v roce 1946 deklaroval Jan Masaryk na konferenci v Londýně mírové využití uranu. Práce nad objemnou publikací spotřebovala velkou část historikova života. „Když jsem před mnoha lety psal práci o euroasijství, tak významný rusista, kolega doktor Zdeněk Sládek, příslušník generace osmašedesátníků, která dala trochu cti české rusistice, říkal, že téma euroasijství je dobré, ale je třeba udělat práci o historii vztahů za první republiky,“ uvedl. To byl podle doktora Voráčka jeden z významných impulzů k napsání této objemné knihy.  „Byla tam také problematika období po Mnichovu 1938 a především problému, týkajícího se Podkarpatské Rusi,“ připomněl host Slovenského domu v Praze.

Objemná, ale potřebná

„Tak mně to vyšlo na 1800 stránek, což by nikdo neučetl a také by to nikdo nevydal. Dnes se říká, že optimální objem knihy je 200 až 300 stran. Co je tedy průměr?“ zamyslel se Emil Voráček. „Není dobré zapomínat, co nás spojuje, byť si novináři píší, co chtějí.“  Poté byl velmi osobní: „Je to vlastně poselství jedné generace, ve které jsem vyrostl… Věda se nemá stydět za to, kolik se vydá odborných knih a jaký mají náklad, nejsme přece na bulváru.“
„Tehdejším Československem prošel doslova výkvět sovětské inteligence, z nichž někteří skončili v USA,“podtrhl docent Voráček. „Major Josef Skála, dnes téměř neznámý, byl prvním československým představitelem v sovětském Rusku, a byl představitelem Československého červeného kříže, kteří se zabývali problematikou repatriace válečných zajatců. Tento boží člověk, o kterém se prakticky dnes nic neví, zachránil stovky československých občanů, kteří se chtěli vrátit do své země. Sovětské Rusko na začátku dvacátých let byla taková země v mlhách, v chaosu, stát byl teprve budován a nebyl stabilní.  A v rámci toho se zde pohybovali Češi a Slováci, kteří byli často zatčeni a dostávali se do situací, kdy jim hrozily velké tresty,“ upozornil host. „Skála třeba psal Benešovi do Prahy, že potřebuje několik balíků těch nejlepších cigaret, psací sady a nejkvalitnější koňaky. A s tím se pak samozřejmě lépe úřadovalo. Československá mise byla často cílem útoku různých zlodějů a zlodějíčků, protože tam nebyla jednoduchá atmosféra.“

Ono se (ne)ví!

Podle Emila Voráčka „… není pravda, co říká pan Schwarzenberg, že jsme neměli před rokem 1934 žádné vztahy a nic  se nedělo. Ono se dělo!“
„Sergej Sergejevič Alexandrovskij si zaslouží vlastní monografii, protože on prožil velmi bohatý život. Za pokus o revoluci v Německu byl odsouzen k trestu smrti, podařilo se mu utéci, pak se dostal zpět do Moskvy a v roce 1923 se stal pracovníkem ruské ambasády v Praze. Pak pobýval v Pobaltí a poté, když se vrátil zpět do Prahy, tak jeho rozhovory s Edvardem Benešem, to je odraz česko-sovětských vztahů. Když v Moskvě probíhaly těžké procesy a mizeli bývalí diplomaté, kteří působili v Praze, tak se na ně Beneš dost ptal,“ konstatoval dále Voráček. Alexandrovskyj se podle docenta angažoval svými podrobnými zprávami v době růstu nebezpečí nacistického útoku v roce 1938. „Jeho informace  z podzimu 1938 jsou velmi zajímavé.“

Jan Masaryk na půdě OSN 1946

Vize – a skutečnost

„Jan Masaryk v situaci, kdy jsme se dostávali do zájmu sovětské velmoci a začínala studená válka, tak v roce 1946 vystoupil v Londýně na konferenci. To jsme byli jako stát v zájmu těch, kteří chtěli náš uran, tak on tam uvedl, že budeme bojovat za mír. Že československý stát bude využívat své uranové zdroje výhradně pro účely míru. Nestalo se tak. Z jáchymovských dolů byly vytěženy suroviny pro první sovětské atomové bomby.“

Na závěr pak Emil Voráček dodal, že: „Všechny tehdejší vztahy s bývalou mocností, Sovětským svazem, jsou součástí nejen naší, ale i slovenské národní identity.“ A pak sdělil přítomným své krédo: Dokud člověk žije, měl by psát!

Na snímku v záhlaví textu je zachycen Jan Masaryk při příletu vládní delegace z Moskvy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *