Go to ...
RSS Feed

Tahle válka je už dávno prohraná!


62 dní do parlamentních voleb   //   Odlehčená politologická úvaha na aktuální téma 

 

Má-li dnes někdo obavy, že po době svobody z chaosu přichází léta nesvobody, neměl by zapomenout, že toto si dávno před námi mysleli Platón a Aristoteles, když v jiném historickém prostředí mluvili o demokracii zvrhávající se v tyranii. Na vojáky musí  být přísnost, víme už od Švejka, protože vojáci, stejně jako dnešní občané  bez disciplíny by lezli po stromech jako opice. Dobrý voják, jak všichni dobře víme, k tomu dodává, že to by byla hrůza. „Představte si, Karlovo náměstí v Praze a na každém stromě jeden voják bez disciplíny“. Kdo si myslí, že to je nemístné a vulgární žertování, můžeme mu připomenout, že za několik dní to bude více než dvě století od vzniku Prohlášení práv člověka a občana (26. srpna 1789), schváleného francouzskými Generálními stavy, které se prohlásily za Národní shromáždění, později dokonce za ústavodárné.

Dodnes se o tomto dokumentu mluví jako o základu právního a politického systému.  Nejsem si jistý, zda kromě studentů práv a právních dějin v Evropě a Spojených státech ještě někdo považuje tento text za základní stavební kámen společenského pořádku, a hlavně, zda ještě ví, proč francouzští zákonodárci a jejich potomci, kteří zahltili dějiny definicemi lidských práv a jejich interpretacemi, dalšími právními úpravami a rozšiřováním původního textu do nesrozumitelnosti, dovedou ještě citovat některé věty a klíčová slova třeba jen  z úvodní části této Deklarace.

Dovolme si připomenout z roztomilého a přesného českého překladu, že „Představitelé francouzského lidu ustanoveni v Národním shromáždění domnívajíce se, že nevědomost, opomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád rozhodli se vyložit ve slavnostním Prohlášení přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka za tím účelem, aby toto Prohlášení, neustále jsouc před očima všem členům lidské společnosti, uvádělo jim stále na paměť jejich práva a jejich povinnosti; aby činy zákonodárné moci a činy výkonné moci mohly být v každé chvíli napravovány s účelem každé politické instituce a byly v důsledku toho chovány ještě více v úctě; aby požadavky občanů, když se budou napříště zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, směřovaly vždy k zachování ústavy a ku blahu všech“.  Tak to všechno začalo a už více než dvě století trvají pochybnosti o tom, zda se nejedná o omyl a zda si lidé mohou být rovni, svobodní a žít v „pospolitosti vznikající za účelem nějakého blaha“. Pozoruhodné ideály Francouzské revoluce rozředil nejen první tyran evropských hodnot, který se chopil moci po pádu monarchie, ale za podobným účelem byl svolán Vídeňský kongres, ustavena Svatá aliance a některým našim porakouštěným  současníkům milý kníže Clemens Metternich přišel na to, že ubránit se „revolučnímu nebezpečí“ (řekněme státní mocí nekontrolovaných změn) je jednoduché. Stačí, když máme pod kontrolou armádu, policii a cenzuru.

Kdo si dnes myslí, že covidová akce, zavadění „internetového Gulagu“, o kterém mluví náměstek ministra obrany Ruské federace Sergjeje Šojgu, nebo trochu vtipněji Miloslav Kalousek jako o „Gulagu s wifinou“, není žádné globální zemětřesení, ale jen pokračování toho, co bylo v zájmu jakékoliv moci, nebo přesněji volených i nevolených elit,  odpíráno velké většině neinformovaných odedávna, vydal se správným směrem. Od minulosti spějme zpátky, otroci vzhůru, k cílům svým! Samozřejmě jen k cílům, které to neznámí mocní definovali. Jde jen o to, jak pojmenovat další krok zpět, který má vést k omezení svobod a ve prospěch anonymní státní moci nebo byrokracie. Kamery na ulicích, v obchodech, na úřadech, čipování domácích mazlíčků, postupně i jejich majitelů a chovatelů, a nakonec všech, kteří se musí stát občany,  budou opatřeni náramky, biologickou tečkou v občanském průkazu a dalšími nástroji digitalizované totality skryté za nevinnými slovy  o kybernetické bezpečnosti. To není nic jiného, než  zjemnělé pojmenování teroru anonymní moci vůči populaci a každému jejímu subjektu. Poetika a scénování tohoto násilí jsou pak jen nástroji k zakrývání pokračujícího zločinů na přírodě a na jejích nevědomých konzumentech.

Je zvláštní, jak propaganda ve prospěch tohoto teroru pracuje s fenoménem Rudá Čína a komunističtí Číňané. Obrazové zpravodajství z této země se neobejde bez demonstrativní prezentace monumentálního portrétu Mao Ce-tunga na Bráně nebeského klidu v Pekingu. Pořadatele nastavovaných Letních OH v Tokiu vyděsí odznáček téměř před půlstoletím zesnulého zakladatele Rudé dynastie  na oděvu dvou čínských cyklistek a nikdo si nevšímá, jak daleko se  idea a její perverzní deformace vzdálily antickému odkazu olympijské myšlenky zakladatelů novodobých her. Biometrické značkování dobytka nevadí,  Mao a jeho nesmrtelnost je symbolem a hrozbou otroctví. Když ale český cestovatel po Hedvábné cestě a stopách  Marca Pola Martin Pulpán řekne na veřejnosti, že po překročení mongolsko-čínské hranice a příjezdu do ujgurského Kašgaru a odtud cestou dále na jih viděl všude kamery, které snímají vlaky a jejich cestovatele doslova na každém kroku a z každého oka, připadá nám to jen jako jakýsi rozmar výrobců nových technologií a jejich uživatelů. Málokoho napadne, že bez této vizuální registrace se našinec v některých zemích už dnes nemůže svobodně  pohybovat.

Osmdesátiletá trhovkyně v čínsko-kirgizském islámském městě se smartphonem na krku je pro nás ve skutečnosti větším nebezpečím než Mao Ce-tung nad vstupem do historického Zakázaného města. Naše skandování hesel o lidských právech, včetně nejzákladnějšího práva na život, se stalo nepřehlédnutelnou součástí politického folkloru dnešní doby a změnilo se ve skutečnosti v „informační chudobu nezúčastněných“ (Bytřický). Skutečnými hodnotami naší doby je potřeba spotřeby, a jak by řekl Karel Poláček, to ostatní nám může být ukradené. Pokud se těšíme nadějí, že se dokážeme zbavit tyranie hodnot, nesmíme zapomenout, že nám nebyly vnuceni, ale že jsme se na jejich vzniku podíleli a ozdobili je svými jazykovými prostředky. Digitalizace Evropské unie a její multi-genderoví komisaři a komisařky nejsou řešením, stejně jako nedostatek osobností mezi evropskými osobnostmi.  Myšlení a láska k moudrosti (filosofii) se stali součástí konzumu a obchodní centrum a digitalizované vědění znamená víc než učení a učení se a jejich všenáprava.

Snad bychom si někdy mohli přečíst Čapkovu Válku s mloky, abychom věděli do čeho jdeme a k čemu nám jsou vzpomínky na neustále omílaná slova  o občansko-právních principech ztrácejících se v deváté vlně  svého v  podstatě brutálního hodnotového folkloru. Už dnes můžeme vzpomínat na knížete Metternicha a jeho hraběte Sedlnického s nostalgií a slzou v elektronicky evidovaném digitalizovaném oku.

Zdeněk Zbořil,
politolog

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *