Go to ...
RSS Feed

Vlastenectví nemůže ztratit svůj význam


Do prvního volebního dne zbývá 70 dní  //  Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co můžeš pro svoji zem udělat ty. JFK 1961

 

V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen a 9. květen. Oba jsou dovršením hrdinského odboje našeho národa proti cizí moci za příznivé historické situace. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, nepopsatelná úleva z ukončení válečných útrap. Naši rodiče a prarodiče prožívali ten první, ten druhý jsme se svými rodiči prožívali jako děti  i my, dnešní „dříve narození“. Byla to radost bez konce, slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.

Jsou to beze sporu  hvězdné okamžiky národa, ale smíme se k nim jako národ hlásit? Náš současný stát se po roce 1989  deklaroval jako společenství občanské, nikoli národní. To by ovšem ještě nemuselo znamenat popření národního principu, pokud  by se neuplatnil  toporně vylučovací způsob myšlení podle pojmové  rozluky „buď a nebo“ a nebyl zvolen princip občanský a zavržen  princip národní. Ve skutečnosti se princip občanský a národní nevylučují, mohou se navzájem  doplňovat a  společně uplatňovat, jak ukazuje i příklad naší první republiky.

Když po první světové válce r.1918 vzniklo Československo, bylo to vítězné dokončení předchozích procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa. U nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění. Podařilo se jim tak vrátit české etnikum po 300 letech bezprávné existence  na pokraji zániku   mezi evropské národy.  Podařilo se jim odčinit kruté následky  30leté války  a habsburského účtování se stavovským povstáním. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněné kulturní a hospodářské ambice.

Obrozenské ideály pomáhaly překonat  i historická neštěstí, „Mnichov“, okupaci,  „protektorát“. Povzbuzovaly a oduševňovaly naše bojovníky doma i za hranicemi, na Východě i na Západě, na Slovensku i v Praze. Mediální tvůrci našeho veřejného mínění to nepřipomínají. Naopak. Už více než 30  popřevratových let nám vymycují z hlav,  které byly „zatíženy obrozenskými ideály“, všechno, co se týká vlasti a národa. První  bývalý prezident  našeho státu znevážil lásku k národu jako neušlechtilou touhu patřit „k stádu či smečce“. Vlast označil jako „noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu a krátkozrakého, sebeničivého čecháčkovství“. Všemi mediálními prostředky se dnes falšuje naše historie, pomlouvá všechno, co v minulosti přispělo k naší dekolonizaci, samostatnosti a svobodě, zesměšňují se lidé, díla, ideje, všechno, co jako Češi ctíme, v co věříme, co milujeme. Jsou napadány se tradice husitské, obrozenské, selské, sokolské, legionářské, česko-slovenské vzájemnosti, zpochybňuje se T.G.Masaryk, hanobí se Edvard Beneš.

Kdejaký cizí monarcha či generál se těší většímu zájmu a obdivu než představitelé našich obrozenských a osvoboditelských snah. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla při každé zmínce alespoň kapku jedu, ironie, posměchu a znevážení. Proč? Protože (prý)  tito lidé svým osobním příkladem a dílem stojí v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu přetváření dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto nositelé vlivu a moci usilují o to, aby byl lid oddělen od vlastní historie, tradic, vlastní kultury, aby přestal být národem. Dřív, než kulturní dědictví národa bude úplně zapomenuto, sluší se je zlehčovat, pomlouvat, špinit. Marně se skupina vlasteneckých organizací snaží toto dědictví zachovat. Oficiální média je vytlačila ze svého zpravodajství, z veřejného prostoru, vláda o ně nedbá, zájem podpořit je všeobecně chybí.  Nedávno  se vyznamenal ministr obrany, který  zbavil dlouholetý a zsloužilý „Svaz bojovníků za svobodu“ dotací a odsoudil jej tak k zániku. Co si máme myslet o vztahu pana ministra k dějinám našeho národa a k památce bojovníků 1. a 2. odboje, kteří se zasloužili i o zmíněné „hvězdné okamžiky“, o všechno, čeho si vážíme, co ctíme a milujeme?

Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla základem kulturního rozvoje první republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, vědě, osvětě, umění, a bez níž by ani tehdejší vysoká úroveň techniky a průmyslu nebyla  myslitelná, pak pokus realizovat představu o občanství bez národnosti vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. Bez vědomí hrdé a odpovědné národní příslušnosti proměňuje se společnost stále více v masu chtivých globálních konzumentů, ale i výtržníků a recesistů  bez zábran. Někteří z nich nestačí přehrabovat miliony, jiní končí jako bezdomovci. Demokracie v beznárodním společenství se redukuje na prázdné formality, bez obsahu, bez smyslu, nesdělují žádné hlubší poselství. Chybějí niterné zdroje nadosobního usilování a angažované aktivity ve  státním celku i v regionech, ve spolcích i  v organizacích. Společnost je ideově  rozdrobená,  rozpadá se na množství nesourodých částic, menšin,  které spolu nekomunikují, které nic nespojuje. Vědomí národní identity chybí i při utváření identity osobní. Bez vědomí národní sounáležitosti živoří i mezilidské, interpersonální vazby a stimuly k nezištné tvořivosti, vstřícnosti, slušnosti a poctivosti, starosti o společné dobro. Platí opak, fragmentarizovaná společnost je náchylná k projevům nesnášenlivosti, nenávisti, nepřátelství  mezi skupinami, které se vymezují navzájem a postrádají něco, co je přesahuje a spojuje, co je činí celkem, totiž příslušníky  uvědomělé jednoty národa. 

„Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy“, řekl před  lety V. Bělohradský. (Byl tehdy rozhodně pravdě blíž než dnes, kdy hovoří o národu jako „konstruktu“. Rezignuje tak  na reálnou historii a nahrazuje ji subjektivismem.) Naši oficiální publicisté nás  nihilisticky našeho „národního příběhu“ zbavují. Říkají nám, že v integrované Evropě a globalizovaném světě je národní identita přežitek.

Výsledky dlouhodobé demontáže našeho národního vědomí jsou ovšem patrné. Mezinárodním  výzkumem např. bylo zjištěno, že mezi  adolescenty z 28 zemí jen česká mládež necítila potřebu zachovat národní identitu v integrované Evropě. Přirozeně, protože v jiných zemích se mládeži zdůrazňuje, že jedinečná a neopakovatelná vlastní národní identita nesmí být potlačována. Zato naše mládež se učí, že láska k vlasti je extrémismus. Vštěpuje se jí strach i z pouhého slova vlast a vlastenectví. „Bojím se zapáleného vlastenectví“, řekl mi student v úvaze o domově.

A  nikdo mládeži nepřipomene citát ze slavné inaugurační řeči presidenta J. F. Kennedyho ( 1961). „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co můžeš pro svoji zem udělat ty.“   

A tak je na čase znovu usilovat o obranu národa a jazyka českého. Takové obrany vznikaly a byly sepisovány již od dob Velké Moravy. Prof. Albert Pražák (1880-1956), literární historik, vlastenec, účastník protifašistického odboje za okupace a předseda České národní rady v květnovém pražském povstání r. 1945 je shromáždil a se zasvěceným poutavým komentářem vydal hned po válce. Dovedl je až do osudného roku 1938. Je na nás, abychom pokračovali. Chceme přece i v jakékoli podobě  integrované Evropy  existovat jako uvědomělý národ, ne jako pouhý dav manipulovatelných konzumentů bez historické paměti, identity, bez zábran a bez svědomí, bez budoucnosti.

Chceme žít i pro obecné blaho své vlasti!

Profesorka Stanislava Kučerová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *