Go to ...
RSS Feed

Život Čechů a Moravanů je vzdálen příběhům Rychlých šípů


Parlamentní volby v Česku se nezadržitelně blíží. Už za 117 dní  //  „Měli jsme prezidenta, kterého nám záviděl celý svět. Dneska aby ses bál říct jeho jméno,“ uvedl v pořadu ČT Minišou Karla Šípa známý herec, moderátor a hudebník Marek Eben.

 

Moderátor pořadu Šíp toto hodnocení Miloše Zemana nekomentoval. Sám Eben následně odmítl, že by se chtěl o Hrad v budoucnu ucházet. „To bych nemohl českému národu udělat,“ zmínil. ParlamentníListy věnovaly tomuto extempore delší článek. iReporter si vypůjčil jen úvodní tři věty a ostatní je jen inspirace navozeným tématem.

Nejsem žádný vypravěč velkých příběhů a tak si netroufám hodnotit, jaké to bylo skvělé a nejskvělejší za prvni republiky. Můj otec se narodil za C&K Rakouska, ve dvacátých letech si odkroutil prezenční vojenskou službu a pak se stal zaměstnancem Banky Slavia. Když o těch časech vyprávěl, měl zasněný zrak upřený kamsi do dáli. Asi to byly hezké vzpomínky. To byl také nejvhodnější čas na dotazy o tom, jak to v té zlaté stříbrné první republice chodilo. V socialistické škole nám toho kladného moc neřekli, v učebnicích byly jen stávky dělníků a horníků do kterých nechával Masaryk střílet. Přestože to podle nových tvůrců dějin asi nebyl dobrý člověk, nikdy jsem neslyšel, že by na nej někdo z lidí nadával, že by mu posmrtně nasazoval psí hlavu nebo ho nějak zesměšňoval a haněl. V takové době jsem vyrůstal, narodil jsem se ještě za doby prezidentování Edvarda Beneše a tak si nemohu pamatovat jestli mě naši vzali v kočárku na pohřeb linoucí se posmutnělou Prahou. Další prezidenty a jejich pohřby si už pamatuji. Jak jsem nabíral rozum a vědomosti o naší historii, viděl jsem stále více a zřetelněji jakousi dvojkolejnost dějin. Tu oficiální linii z učebnic, novin, časopisů, rádia (později i televize), filmových týdeníků a tak podobně. A také jsem vnímal tu druhou, vedlejší kolej událostí vzdálenějších i aktuálních. Dnes, na stará kolena, se člověk dozvídá detaily toho, jak to třeba bylo s Vlasovci o nichž v učebnicích z padesátých let nebylo ani slovo, ale o kterých pamětníci hovořili jako o vojácích, kteří zachránili Prahu. Pak přijeli Rusové a většinu Vlasovců zlikvidovali. Ono není nic černobílé, Vlasovci byli vlastně bělogvardějci převlečení do uniforem werhrmachtu a tak prchali od východu na západ před postupující Rudou armádou, aby se dostali do rukou Američanů a tím si snad zachránili životy. Při ústupu na sovětském území se zřejmě nechovali jako parta gentlemanů a vykoledovali si sovětský vojenský soud a ten by nebyl jistě nijak shovívavý. Když už byli kousek, pár desítek kilometrů od Amíků, příšli do Prahy a řekli si, že udělají poslední dobrý skutek a že pomohou pražským povstalcům. Nebyl jsem u toho a tak nevím. Táta byl kdesi na pěší trase z totálního nasazení v Kielu a Hamburku, mamka u své matky na Moravě, strýc v Anglii u 311. perutě a já na houbách. V takových válečných a poválečných zmatcích se nevyznali ani ti, kteří byli jejich aktéry natož ti, kteří to vše měli až z druhé ruky. 

Když otec vzpomínal na dobu první republiky, vždy se vyjadřoval o TGM, jeho synovi a ministrech vlády slušně, nikdy nepoužil hanlivý výraz přestože a nebo právě proto, že nebyl v žádné partaji. Protože vím z vlastní zkušenosti, že na politiky se za totáče dost nadávalo, lidé si z nich dělali legraci, vymýšleli si hutné vtipy, které by se i dnes mohly vyprávět veřejně až po 22. hodině. Tehdy se mohly sice vyprávět i před touto policejní hodinou, ale dovyprávět pointu bylo možné až v cele předběžného zadržení. Udávalo se více než za Němců… Drsným vtipům na papaláše jsme se sice smáli, ale patřilo k tehdejším veřejným rituálům, že tu a tam některý z nich sestoupil z výšin dělnické mezi pracující lid si potřást rukama těch, kteří tvořili hodnoty. Jednou jsem byl na brněnském strojírenském veletrhu a setkal jsem se s předsedou vlády Šrougalem. Býval tak často v televizi, že jsem měl chuť ho pozdravit jako svého známého. Prošel s několika muži své ochranky kolem mne, usmíval se na lidi a někteří i na něj. Štrougal patřil, alespoň jak se nám zdálo, k těm lepším progresivnějším partajníkům, jako jeden s posledních, kteří zbyli na vrcholu moci po osmašedesátém. Po stranických a veřejných čistkách. Ty čistky měli na starosti Bilak, Indra, Husák. Ten byl nejhorší a nenenáviděnější. Jeho arogantní projevy odsuzující rok 68 a všechny, kteří vítali demokracii a novou formu společnosti, prostě to byl mizerný slovenský proruský šmejd, stejně jako Rusín Biľak, který Čechy bytostně nenáviděl. Husák se pro obyčejného občana proslavil svými výroky o tom, že si nenecháme ze státních hranic dělat korzo a že je nutné zavést co nejvyšší ochranu hranic, aby k nám nemohli pronikat agenti imperialismu a dovážet sem podvratnou literaturu a hlavně nepřátelské myšlenky. Za tyto názory se mu dostalo ocenění nejvyšší a to Leninův řád, který mu v únoru 1973 přišpendlil osobně na hrudníček sám Leonid Brežněv. To byla přehlídka kreatur, které ovlivnily naše životy, takoví aktéři si zasluhují i po letech aby se na ně nevzpomínalo s nostalgií anebo s laskavostí. Zaslouží si označení zrádců. Proto mě silně vadí, že se dnes mnoho lidí z kultury vyjadřuje sprostě o našem prezidentovi a že uznávají jen Václava Havla, který se omlouval Němcům za poválečný odsun a za excesy, které se při tom vyskytly. Ani okupantům nevystavil fakturu za pronájem Lucerny, kde měl řadu let úřadovnu Sicherheitsdienst SD. Měl svoji nenadálou autoritou usilovat o to, aby se Německo omluvilo za statisíce zmařených životů, za rozbití hospodářství I.republiky, za všechna způsobená příkoří, za pronásledování vlastenců a jejich rodin, za útlak a znetvoření společenských vztahů v okupované republice změněné na Protektorat Böhmen und Mähren. Napáchali toho u nás tolik, že se nikdo nemůže divit tomu, že v květnu 45 vypukla neřízená spontální pomsta. Nikdo z Čechů by se za to Němcům omlouvat neměl. Já za naši rodinu a za ty, kteří už nejsou mezi námi, tedy určitě ne. Také za Jana a Aloise z Příbora, kteří byli 8.prosince 1943 zavražděni gestapem.

Věřil jsem a věřím především pamětníkům. Nemají sebemenší důvod něco překrucovat, jejich vzpomínky jsou plné osobních pocitů, prožitků které učebnice nezachycují. Celá moje předchozí reminiscence měla být jakýmsi úvodem k tomu, jak v minulosti lid vmímal své představitele. Ti všichni vzešli ze svobodných demokratických voleb. Dnes rádi mlčíme o tom, že i ten frajtr s knírkem pod nosem v sousedním Německu byl dvakrát po sobě demokraticky zvolen většinou tamních obyvatel. Žádný vojenský převrat, puč nebo vraždy pohlavárů. A to měl za sebou jen mnohočetné rétorické exhibice po pivnicích a na náměstích a podivnou knihu Můj boj plnou nenávisti. A tím vším dokázal zfanatizovat davy chytrých vzdělaných pracovitých lidí, kteří za ním táhli jak statisícové hejno krys za svým krysařem v Hamelnu. Viktor Dyk měl uměleckou vizi, která došla naplnění, jeho Krysař spatřil světlo světa v roce 1915 a Mein Kampf o deset let později. U nás bylo těch vizionářů více, stačí za všechny jmenovat Karla Čapka a jeho díla Bílá nemoc, Matka, Válka s mloky a další, které byly svým způsobem varováním před nastupujícícm fašismem v Německu a Itálii. Varování však mnozí nechtěli vidět ani slyšet, vždyť (I.) Světová válka byla podle literátů taková selanka (Švejk je toho dokladem) a na úlohu Německa si málokdo vzpomínal a i přes hrůzy a milionové počty mrtvých byly demokratické státy vítězi. Proč se podařilo Německo zfanatizovat a militarizovat je otázka sociálně politická, po období hyperinflace, kdy německé peníze neměly žádnou hodnotu a pouhý papír měl větší cenu než čísla na něm vytištěná, nastoupil AH a sliboval svém národu, svým voličům světlé zítřky. Kdo by po letech strádání odmítl? Viníci byli nalezeni a bude s nimi zúčtováno. Židé, sociální demokraté, komunisti, liberálové a kosmopolitníci. To už jsou pak třicátá léta, pogromy, sankce a emigrace. A také průmyslový rozmach díky zbrojení, zaměstananost, hojnost zboží, sportovní úspěchy, cestování a jiné bonusy a to vše připisované právem i neprávem německému kancléři. Ale o tom, co bylo dál až někdy příště…

Břetislav Albert
šéfredaktor iReportera

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *