Go to ...
RSS Feed

Smutné setkání s hrdinou odboje 30. dubna 1945


Do letošních voleb chybí 140 dnů  //  Část třetí: Člověk člověku vlkem nebo přítelem? 

Toho, co nám zbylo z kultury, jsme si velice vážili. Neoficiálně mezi námi kolovaly svazečky „Sbírky souvislé četby školní“ z Topičovy edice. Češtináři s tím mlčky počítali. A to byla bohatá dokumentace vlasteneckých tradic. Měli jsme také film, který ztvárňoval předlohy některých literárních děl naší klasiky. Na prvém místě to byla pietně zfilmovaná „Babička“ Boženy Němcové, věrně podle ilustrací Adolfa Kašpara. Důvěrně známé postavy, jejich řeč a chování, prostředí, v kterém žily, okouzlující kousek krajiny rodné země a krásné povědomé hudby, kterou svým věrným věčně zní. Počátkem okupace nemohlo být poselství silnějšího a povzbudivějšího. Do kina ve městě proudily zástupy školáků i starší mládeže z města i blízkého okolí, lidé se sjížděli i ze vzdálenějšího venkova. Vstupenky vystáté v dlouhých frontách u pokladen se posílaly i poštou blízkým jako vzácný dar. Sledovat tehdy zfilmovaný odkaz „Naší paní“ bylo jako účastnit se posvátné meditace nad budoucností národa. V závěru babička připomíná, že českou zem mají děti milovat jako svou matku, nade všecko. A že pro ni mají pracovat. A že na její slova nemají zapomenout. Na to odpovídá Barunka, a to jsou poslední slova filmu: „Já na to nikdy nezapomenu, babičko.“ A mládež vstává a opouští kinosál, zardělá a hořící nadšením a dojetím, se slzami něhy a lásky a s odhodláním zachovat milovanému odkazu věrnost. 

Většina dochovaných filmů z té doby jsou veselohry s naivním lidovým humorem, ale není v nich nikdy vulgárnost a sprostota. Přinášely chvíle uvolnění a smíchu do bezútěšné doby. Řada filmových výtvorů je však vážnější povahy. Za předlohy tu slouží klasická díla české literatury a tím přispívají jak ke kultu mateřštiny, tak k povědomí o národní kulturní tradici. Obsahuje i jinotajné humanitní poselství o nezdolnosti prostého, obyčejného života, který má svou hrdost a čest. Uvedu některé tituly: „Mlhy na Blatech“, „Jan Cimbura“, „Muzikantská Liduška“, „Humoreska,“ „Turbina,“ „Pantáta Bezoušek“, „Za tichých nocí“, „Tulák Macoun“, „Řeka čaruje,“ „To byl český muzikant“, „Z českých mlýnů“, „Barbora Hlavsová,“ „Městečko na dlani“. Jak kamera a výtvarné pojetí, tak scénická hudba kreslí tu většinou okouzlující obrazy rodné země a mluví k duši národa. A v Městských lázních natáčeli film „Muži nestárnou“ a Jan Pivec tu skákal z vysokého prkna, jako my nejednou před ním. Však v hradeckých lázních bylo umělé vlnobití, první v naší zemi. Na zimu přijížděla do Hradce olomoucká opera. Se studentskou slevou na vstupenky k stání jsem s kamarády absolvovala celý repertoár, světový i český.  Nevím již kolik sezon jsme tu měli olomoucké umělce. Ale to vím, že naši oblíbení zpěváci přešli po osvobození do Národního divadla: E. Haken, B. Blachut, L. Červinková. Soustavně jsme s velkým zájmem sledovali rovněž činohru Východočeského divadla. O tu se dělil Hradec s Pardubicemi. A vážili jsme si koncertů Městské filharmonie a návštěv umělců, jako byl např. klavírní virtuos Jan Heřman, učitel mých učitelek. A také můj spolužák, houslový virtuos Václav Snítil, se již připravoval koncertovat.

Za okupace rychle za sebou vznikaly a zanikaly utajované skupinky přátel veršů na improvizovaných, nezvyklých místech. Vládla přísná cenzura a my jsme si vyměňovali chatrné průklepy veršů, které svou láskou k mateřštině jistě byly protiokupační a trestné. Horovy „Máchovské variace“, Hrubínova „Země sudička“, Seifertův „Vějíř Boženy Němcové“. Na poslední recitační soutěži ve škole (za protektorátu se nekonaly) byl povinný „Svit lásky“ od Petra Křičky. Bylo to o citu k mamince.  Jako báseň podle vlastního výběru jsem přednesla verše „Jdu“ od Jiřího Wolkera. Dostala jsem za přednes knížku,  „Frantinu“ od Karoliny Světlé. Na první recitační soutěži po osvobození jsme poprvé slyšeli bolestnou báseň „Zbědovaný“ od Josefa Čapka a nádherný „Zpěv rodné zemi“ od Josefa Hory. A mezi tématy písemné maturitní práce z českého jazyka jsem si vybrala rozbor básně. Byla to „Rodná řeč“ od Jana Čarka. 

Odbojář Karel Šimek má malý pomníček v ulici Akademika Bedrny

Smutné setkání s hrdinou odboje

Ale stalo se ještě za války v Hradci Králové. Jednoho jarního večera jsem se za tmy vracela se spolužákem z víceméně utajené akce Ludmily Pelikánové, která recitovala verše Rabíndranátha Thákura. Plni krásných dojmů jsme se náhle stali zděšenými svědky pronásledování. Kolem nás se mihl  stín  prchajícího  mladíka a za ním burácel okovaný dupot tlupy ozbrojených okupantů. Přitiskli jsme se do výklenku nejbližšího domovního vchodu, oni přeběhli kolem nás a v zápětí bylo slyšet výstřel. Prchající hoch byl zastřelen. Byl to 20letý odbojář, dopadli ho, když stříhal nějaké telefonní spojení. Má v Hradci pomníček a ulice se jmenuje po něm. Byl to Karel Šimek, …. byl zastřelen již na samém konci války, 30. dubna 1945.

9. květen 1945

Publikace vydaná k osvobození Náchoda, podobné mají v mnohých českých a moravských městech

Je tomu již 73 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme stáli 9. května 1945 na chodnících a vítali rudoarmějce – své osvoboditele. Přijížděli na bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích, na nákladních autech i v koňských povozech, zaprášení a unavení po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, obětí a ztrát (jen v boji proti okupantům na našem území padlo 144 000 sovětských vojáků), ale teď se smáli, udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodníku provoláváním slávy a zahrnováním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely květiny na uvítanou. Tak jsme prožívali v našem městě ukončení druhé světové války a vítězství nad fašismem. Den osvobození – 9. květen 1945. Druhý hvězdný okamžik našich dějin ve 20. století.

Národ se radoval a básníci skládali verše, na které se nezapomíná

„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik“ (Vítězslav Nezval). „Nikdy ještě nám tak nevoněl, ten květ bílý, modrý, usměvavý. Přivázaný na lafetě děl“ (Jaroslav Seifert). Básník S. K. Neumann posílá „Vám poděkování a lásku vám“ a Vladimír Holan skládá „Dík Sovětskému svazu“ a rovněž František Hrubín píše verše plné uznání, obdivu a vděčnosti: „Chléb s ocelí“, „Jobova noc.“  Náš recitační kroužek ty verše přednášel nesčetněkrát na besedách a besídkách, večerech, akademiích a večírcích v Hradci a okolí, dokonce až na Luční boudě v Krkonoších. Okupanti zmizeli i s všudypřítomnou němčinou, město se odtemnilo, ožilo, rozsvítila se světla, neony, rozezněla se hudba, živá i reprodukovaná. My středoškoláci jsme se pustili do budování samosprávy, založili jsme časopis „Rozběh“, debatní klub „Vítěz“ (to podle Štursova eféba na vysokém sloupu před školou) a žasli jsme, kolik cest život nabízí. Měli jsme svobodu, samostatnost, lásku a hrdost na vlast a národ. Ale jeden pozůstatek války tu přece jen ještě zůstal. Němci v pohraničí a jejich odsun. 

Náchodský rodák, autor slavného románu Zbabělci,  Josef Škvorecký 27.9.1924-3.1.2012 má svoji literární lavičku na Náměstí TGM v Náchodě od sochaře Josefa Faltuse

Jako sokolská dorostenka jsem se octla o prvních prázdninách po osvobození v Červené Vodě pod Suchým vrchem, v letním chatovém táboře. Vesnice poloprázdná, bez života, místy nápisy „Min nět“ nebo označení závadné studny, „Pozor tyfus“. Místní Němci zčásti odešli, zčásti čekali na odsun. Dva z nich nám přišli hned první den pomoci cpát slámu do slamníků, abychom měli na čem spát. Prozradili nám, že jsou antifašisti a že mohou zůstat. Ale že chtějí odtud. Budovat nové Německo. A teď se smáli, že se nám starají „o postle“. Krátce na to jsem se octla v Krkonoších na malé roubené boudě na stráni pod lesem. Boudě se říkalo „Na panence.“ Vysoukala jsem se tam do podkroví a našla jsem tam nějaké písemnosti. Vyrozuměla jsem z nich, že tam bydleli Sagasserovi a že měli dceru Hildu, asi v mém věku. Byly tam dopisy, které jí posílal nějaký hoch z východní fronty. Věděla jsem, že to byla organizovaná korespondence, že každá členka Svazu německých dívek si povinně korespondovala s nějakým vojínem, aby mu nebylo smutno. Ale našla jsem tam i papírové skládanky s vystřihovanými ornamenty a tištěným přáním ke křtu novorozeněte. Bylo to prostinké a  chudičké – a dojemné. Ta Hilda mě vůbec celá dojala a já jsem uvažovala o tom, že by u nás zůstala. Ale ať jsem si vymýšlela jakýkoli příběh, nedopadlo to nikdy dobře. Hildu jsem nemohla bez lítosti odtrhnout od rodiny, od známých. Hildu jsem nemohla nechat samu pátrat, co se vlastně s její vlastí stalo a jak má dále žít. A nemohla jsem ji postavit mezi neněmecké vrstevníky. Byla to doba, kdy v celé Evropě, nejen u nás, vládl hněv proti Němcům, kteří vyvolali válku a všechna neštěstí, která s válkou přišla. Odsun byl i pro ni jistou ochranou.

Učili nás přirozenému vlastenectví beze všeho šovinismu. Víme, že máme mezi Němci nepřátele, ale nejsou to všichni. Dáváme za pravdu Olze Scheinpflugové: „Německo k nám vždycky mluvilo dvojí řečí. Řečí humanitní kultury a řečí útočných zbraní. Tu druhou bylo po staletí u nás více slyšet.“ A my bychom ovšem raději slyšeli tu první.

 

„Edel sei der Mensch, hilfreich und gut“
J. W. Goethe

Náchodský zámeček

se zpívá v národní písni. Ale to z důvodů rytmických. Není to zámeček, je to zámek, přestavěný z gotického hradu, mohutný, s věží, s opevněním a dvěma nádvořími s kašnami. Stojí na stráni vysoko nad městem a ta stráň je samý park a samý šeříkový keř. Na jaře je šeříkovou vůní provoněno město široko daleko. Bydleli jsme na náměstí pod zámkem, na tu dobu přepychově. V nedávno postavené budově spořitelny, architektonicky vysoce ceněné, z dílny J. Janáka. Nápaditě řešená rohová stavba, obložená travertinem. Pasáž s obchody z náměstí do boční ulice, městské lázně v přízemí jedné části budovy. Ústřední topení a teplá voda v bytě. To jsme neměli před tím a ještě dlouho potom. Až v družstevním panelovém domě za socialismu.

Jako předškolačka (v té době se ještě do mateřských škol nechodilo) jsem své dny trávila na náměstí. Maminka na mne z okna bytu viděla a já jsem navštěvovala místní obchůdky. Kamarádila jsem se s učněm z květinářství, stará paní v hračkářství mi dávala pochovat největší pannu, kterou měla na prodej, a paní u benzinové pumpy mi dovolila držet hadici s benzinem, když občas nějaký automobilista přijel tankovat. A když nás bylo víc, běhali jsme po náměstí a pokřikovali do oken kuchyně v suterénu hotelu Beránek: „Kuchaři, ať se dílo podaří!“ A hráli jsme kuličky a prolézali prkna tribun či oltářů, která na náměstí po veřejných projevech vždycky nějaký čas zbyla. A v zimě jsme sáňkovali na cestě, která se kolem soudu vine vzhůru k zámku.  

Pak přišel zápis a nástup do školy. Každý nový žák dostal spořitelní knížku s počátečním vkladem 5Kč. Vklad nesl úroky. A tatínek si se mnou četl divadelní hry  pro své žáky. Pamatuji půvabný obrázek „Jak květinky přezimovaly.“ Ale pak s nimi nacvičil  dramatickou  báchorku „Svatoň a Milena.“ Bylo to okouzlující představení na jevišti v hotelu „Beránek“.

Bartoňova vila

Prezident Masaryk si svého času přál, „aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele“. Přesto byly učitelské platy nízké. Ale mí rodiči byli „státotvorní“, platy nekritizovali. Místo toho razili heslo, „Musíme šetřit“. Vzala jsem je za své. Věděla jsem, že na hračky se mohu dívat ve výloze a že si k jídlu mohu koupit 5 rohlíků za korunu a k tomu 5dkg salámu nebo papírovou mističku s huspeninou. Ne však bonbony, čokoládu nebo zmrzlinu. Ale když jsem tak sedávala odpoledne na náchodském náměstí na lavičce pod hlohem se svačinou, kterou jsem si v protějších obchůdcích právě koupila, zjistila jsem, že někteří kamarádi nemají ani na ten rohlík. 

A přitom byly děti, které měly mlsků a hraček do sytosti. Třeba Dydynka. Byla z rodiny textilního faktora Bartoně, který vykupoval plátno od domácích tkalců v podhůří a tak zbohatl, že si pořídil několik továren a koupil si baronský titul. Stal se panem Bartoněm z Dobenína. A Dydynka bydlela v nádherné vile, kterou si dali postavit na kopečku proti zámku architektem J. Janákem. Byla jsem tam jednou na návštěvě. Dydynka byla žákyní mé třídy, ale do školy nechodila, měla soukromou učitelku. Přišla se jen ukázat paní řídící o pololetí. A já jsem ji v kabinetě dostala na starost, aby paní řídící mohla napsat nějaké potvrzení. Honila jsem se s Dydynkou v kabinetě mezi bidly se závěsnými obrazy a ona mě za to pozvala k sobě do „jejich zámku“. Byl plný přepychu. Pily jsme čokoládu a proháněly se po cestičkách jejich parku. Dydynka měla mnoho panenek a mnoho kočárků různého druhu a typu. A tak jsem poznala, že někdo nemusí šetřit. Zůstalo mi to v hlavě. My musíme šetřit. Někdo nemusí šetřit. Ale někdo nemá, z čeho by šetřil. 

Profesorka Stanislava Kučerová

Dokončení příště

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *