Go to ...
RSS Feed

Protektorát: Popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, Židů, univerzitních učitelů, spisovatelů a umělců


Druhá část vzpomínek profesorky Kučerové na některé události uplynulého století

 

Vznik nového státu po 1. světové válce otevřel nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská. Němci v českém pohraničí. Všichni se sešli v útocích proti Československu a neváhali zpochybňovat i oprávněnost slovenské spoluúčasti na jeho existenci. V konfliktním napětí se diferenciační tendence zvrhla až v separatismus, integrativní v centralismus. Předválečné Masarykovy dohody s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, byly ahistoricky a neobjektivně zneužity jako doklad o nedodržení úmluv a o příkoří, které Slováci utrpěli tím, že nedostali autonomii. Přesvědčivé analýzy této neobjektivity podali např. JUDr. Katarína Zavacká, vědecká pracovnice SAV pro obor státu a práva, nebo Ing. Augustin Marko, předseda Slovenské společnosti na obranu demokracie a humanity. Moji rodiče byli svědky toho, že při 10. výročí vzniku ČSR, kdy např. v Brně byla obdivována „Výstava soudobé kultury“ jako výstava deseti úspěšných let ČSR, v Hlohovci demonstrovali luďáci a komunisté za autonomii. 

Kozácký svatebni kroj z Táborska

Těchto odstředivých tendencí využil i Hitler při svém pozdějším tažení s cílem rozbít a zničit Československou republiku. Z Čech a Moravy udělal ponižující okupovaný bezprávný protektorát, Slovensko okázale povýšil na Slovenský štát, s vlastní vládou a zdáním samostatnosti. Po 2. světové válce jsme – my „děti první republiky“ –  prožili 9. květen 1945 spolu s rodiči jako druhý hvězdný okamžik života našeho národa ve 20. století. Maminka mi tehdy, počátkem května, vyndala z krabic svůj kroj. Byl to kroj táborský, kozácký. Vyžehlila jej a byla šťastná, že budu mít v čem chodit do průvodu. V kroji, který vyšívala po 1. válce, na oslavu vzniku Republiky. Teď to bude na oslavu návratu Republiky. Máme zase Československo. Snažili jsme se, po boku svých rodičů, obnovit předválečný stát v nových poměrech, s novými historickými zkušenostmi. Jako středoškolská funkcionářka jsem v programové činnosti postrádala spolupráci se Slováky. Napsala jsem do jejich středoškolských nástěnných novin, jmenovaly se „Telegram“. Redaktor můj příspěvek otiskl pod názvem „Dopis z Česka“ a vedle toho mi poslal soukromý dopis. Objasnil mi, čeho jsme si většinou nebyli vědomi, že válečná zkušenost česká a slovenská je jiná. Hitlerovci si dali záležet při realizaci hesla „Divide et impera!“  „Následky okupácie sú u Vás úplne iné, ako na Slovensku. Vy ste  boli omedzovaní temer vo všetkom. My len v čiastkach a aj to tak rafinovane, že priemernému človekovi nebolo možné skutkový stav prehliadnúť. Preto vzbudzoval u Vás každý riadok tlače, každá vyhláška, film, divadlo reakciu, ba cítili jste fašizmus aj tam, kde ho azda nebolo. U nás riešil sa problém český, židovský – Slováci dostali zamestnaní, bolo peňazí – bolo čo aj kúpiť, preto dnes tolká nedovera k novej štátnej forme, tobož, keď konsolidácii predbiehala vojna a vojnové události.“ (20. 10. 1946)                                                                    

Takže, můžeme rekapitulovat

Slovensko bylo po zániku Velké Moravy součástí Uher, v jejichž rámci nebylo nikdy sobě vlastní politickosprávní jednotkou. Asimilační útlak se stupňoval, jejich národnost byla oficiálně popřena. Od r. 1918 se stalo součástí Československé republiky, po Mnichově 1938 autonomní částí společného, leč okleštěného státu, po 14. březnu 1939 samostatným státem, bez Čechů. Po 2. světové válce se stalo znovu součástí Československé republiky a získalo vlastní ústavní národní orgány. Nad ideou jednoho národa o dvou větvích nabývá postupně vrchu představa dvou blízkých národů. Po roce 1969 postoupila decentralizace k federativnímu uspořádání společného státu. Po převratu 1989 rozkladné tendence dále vzrostly. Vedly až k druhému dělení Československa, k zániku společné Československé republiky, ke vzniku dvou malých nástupnických států. Vlastenci z Čech, Moravy i Slovenska svými konferencemi a sborníky z konferencí v uplynulém dvacetiletí usilovali  – při respektování svébytnosti –  udržet i neochvějnou vzájemnost Čechů a Slováků. Košický profesor historie Ondrej Halaga upozornil na to, že už Velká Morava byla předobrazem československé státnosti a že prastarý motiv Svatoplukových prutů je stále aktuální. Jsou zapsána slova Svatoplukova, s kterými se r. 894 loučil se svými syny:

„Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vás nikdy nepřemohou.
Budete-li se však svářit a říši rozdělíte, budete od nepřátel potřeni
a moc vaše bude zlomena.“ 

Nerušit, nedělit svazek Svatoplukových synů, mají-li zůstat silní.  Ale jako se v nové době nepřátelům vždycky osvědčilo heslo „Divide et impera“, rozkladných interpretací Svatoplukova odkazu není prost ani středověk, doba Svatoplukovy vlády. Východořímský císař zdůraznil kladně význam Svatoplukova vzkazu synům. Oceňoval Velkou Moravu jako překážku rozpínavosti Západořímské říše (Franků, Bavorů aj.) a přál si, aby Velká Morava zůstala zachována. Zato letopisci a kronikáři, zapisovači ve službách Západořímského císaře v tom odkazu viděli Svatoplukovu věrolomnost a navádění synů k nepřátelství k Západořímským sousedům a k nevážnosti k míru, který oni svými zbraněmi chtěli nastolit. Košický  profesor  A. Halaga oceňuje „Historii jako učitelku života“ a ukazuje, že i dnes je třeba dávat pozor na to, jak které mocnosti na dělení „prutů Svatoplukových“ záleží. Snažme se „pruty Svatoplukovy“ držet vždycky pohromadě. Snažme se o porozumění a o vzájemnost Čechů a Slováků.

Národ se bránil. Na Kladském pomezí

Z povážské nížiny jsme se přestěhovali do Machova, pohraničního městečka o 300m nad mořem výše než byl Hlohovec. Octli jsme se na Kladském pomezí, v krajině, která dýchá ozvěnou minulých dějů a steskem nad dávnou ztrátou. Kladsko spolu s Broumovskem bylo „strážnou bránou“ českého území. Zmínka o něm je v kronice již roku 1068.  Do dnešních dob ho zbyl jen malý cípek, výběžek na mapě. Marie Terezie větší část Kladska spolu se Slezskem ztratila v 7leté válce s pruským králem Friedrichem II. Bylo to r. 1742. Zůstal nám jen kousek toho území, země krásné, ale chudé na úrodnou půdu. Země chalupníků a tkalců. Země lesnaté, hornaté a kamenité. Jako předškolačka jsem se tu potulovala na podhorské louce, kde bosá stařenka pásla kozu. A kde voněla mateřídouška a trávnice. A kde se v trávě ztrácely úzké hbité potůčky s křišťálovou vodou. Machov se svažuje do Dolíčku, v něm je malý rybníček s loďkou a na břehu stojí podélné stavení, v kterém se občas hrají kuželky. A v hostinci „U Térů“ to voní vydrhnutým dřevem podlahy a schůdků a houbami, které se suší na podsádce pod oknem. Nad lukami za městečkem se zvedají zalesněné stráně a nad nimi dva zádumčivé vrchy, Bor a Hejšovina. Tajuplné hory s neprobádaným tajemstvím skalních měst. Ty vrchy jsou již za hranicemi. A za hranicemi je i město Kladsko, lázně Dušníky, Chudoba a mnoho jiných českých měst a obcí s původně českým obyvatelstvem a českou řečí. Jirásek o tom napsal článek. O hoři, utrpení a strádání obyvatel, odsouzených ke ztrátě vlasti, řeči, tradic, svého národa. Jmenuje se „O germanizaci Kladska. Z výletu do Prus.“ (1874). Po 2. světové válce připadlo to území Polsku. Machovsko rád a často maloval Ant. Hudeček, nejinak tatínkův kolega ze sborovny  už od Hlohovce, Zd. Peisker. Malovali i Bor a Hejšovinu z české strany. 

Čas pokročil, ale pohody na Kladském pomezí nepřibylo. Vlivem roztroušené německé menšiny a politických změn v Německu vzrůstá v té době neklid. Od r. 1933 se vzmáhá nepřátelství. Němci chtějí domů, do Říše, k svým, ale i s naším územím. „Heim ins Reich“, je jejich heslo. Na hranici bdí od vzniku republiky uniformovaná finanční stráž a četníci. Ti strážci se nyní často ocitají v nezvyklých, podivných situacích a čelí nečekanému násilí. Nepřímým svědkem takového nečekaného incidentu se stal i místní lékař. Strýček. Vzal si za manželku sestru mé maminky. Byl zvyklý putovat po okolí a v okolních vsích navštěvovat své pacienty. V létě chodil pěšky, v zimě na lyžích. Cestou se potkával s členy pohraniční stráže a vyměňoval si s nimi zprávy o tom, co se kde děje. Tenkrát, v březnu 1934 se stalo, že utajovaného příslušníka naší zpravodajské služby zatáhli Němci násilím přes hranici, tady byl zatčen, odvezen k soudu a odsouzen. A strýček něco z toho viděl, něco slyšel. Finanční stráž mu pak doporučila, aby se odstěhoval. Pryč z prostředí plného nejistoty, neklidu a nástrah. A tak se strýček s rodinou přestěhoval do Nových Dvorů u Kutné hory. Literárně zpracoval uvedenou událost O. Holub v knížce „olu“, Praha 1975

I my jsme se stěhovali. O něco dříve a ne tak daleko. Tatínek stačil ještě zrežírovat představení místních ochotníků. Dávali „Pasekáře“ F. Sokola-Tůmy a bylo to „představení v přírodě“. A maminka nacvičila s žákyněmi školy „Slezskou besedu“. Stěhovali jsme se do Náchoda. A mně zůstalo druhé téma k přemýšlení: Češi a Němci. Do školy jsem začala chodit v Náchodě a pokračovala v Hradci Králové, až do maturity. V Náchodě tatínek se svými žáky předvedl na jevišti hotelu U Beránka pohádkovou hru „Svatoň a Milena“. S velkým úspěchem. 

Učitelstvo mladé Československé republiky ve 20. a 30. letech bylo vysoce motivované ideály humanity a demokracie a plnilo iniciativně své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely ze všech koutů Evropy i z Ameriky. Vytvořilo vlastní model školy, školu činnou, s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, s krásnými čítankami, s prvotřídními učebnicemi, s pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou. V meziválečném dvacetiletí jsme ovšem neměli jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla i proslulá „Výstava soudobé kultury“, kterou uspořádala Československá republika k svému 10. výročí. V Brně, na Výstavišti, k tomuto účelu zbudovaném. Znalce a návštěvníky z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek převyšovalo ještě bohatství duchovní, světlo ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo. Po výstavě aspoň zůstaly pavilony, které dodnes budí obdiv. Ale jaké množství hodnot, idejí a osobností zůstalo zapomenuto!  

Prvorepubliková škola pěstovala přirozené vlastenectví, prosté všeho šovinismu a s úctou ke všem národům. Úcta a láska k národu, jeho historii a kultuře prozařovala školní besídky a akademie, čítanky, ale i knížky a knihy jako odměny ve škole a dárky doma pod stromeček. Nechyběl Mánes, Aleš a jejich následovatelé. „Vlast a národ“. „Matka vlast“. „Česká krajina v obrazech našich malířů,“ „Špalíček“ atd. Regály plné nádherných knih obrazových reprodukcí děl našich, ale i světových výtvarných umělců. Na všech besídkách, akademiích, školních produkcích slova, hudby a tance zněly skladby B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha,  J. Suka,  V. Nováka, L. Janáčka. Zpívaly se české, moravské a slovenské písně. Ctila se klasická literatura: Erbenova „Kytice“, mnohé z Vrchlického, z Čecha, Nerudy, Sládka, Bezruče, Wolkra, Šrámka a dramatizovaly se pohádky Boženy Němcové. Jsou to nejkrásnější chvíle ve škole, plné tajemství a příslibů, když se na podzim krátí den a brzy se ve třídě šeří. Pan učitel přinese z žákovské knihovny náruč knížek. Rozdává je a do seznamu píše, co komu půjčil a oznamuje, že za týden se knížky budou vyměňovat. Jenže čtenářky nečekají. Do týdne si navzájem a bez seznamu několikrát knížky vymění. A je to spousta pohádek a bájí národů celého světa, povídek a příběhů ze života dětí a mládeže, život zvířat, historické události. Knížky od českých spisovatelů i překlady cizích autorů. Dobrodružství poznání a krása sama. A to trvá až do konce zimy.  

V roce 1937 s námi, žákyněmi 4. a 5. tříd národních škol celého Hradeckého okresu, nacvičili v hodinách tělocviku pásmo starobylých předkřesťanských zpěvů a tanců k vzývání slunce, vítání jara a otvírání studánek, „Královničky.“ V stylizovaném kroji s věnečky na hlavách jsme v proudech přicházely na Sokolské hřiště, zaplnily jsme je a ve skupinách zatančily pro shromážděné publikum pásmo s mottem: „Neseme, neseme májíček, uťal ho, uťal ho Janíček, pěkně zelený, květy zdobený, náš stromeček.“ Pan učitel s mou třídou nacvičil Hašlerovu píseň „Hoši od Zborova“, zavedl nás k čerstvě odhalenému pomníku československých bojovníků za svobodu u kasáren, a my jsme ji tam zazpívaly. Jako sokolské žákyně v kroji jsme se u sokolovny zúčastnily odhalení pomníku legionářů s nezapomenutelnými nápisy nad schránkami prsti dovezené z bojišť: Zborov – Doss´Alto – Terron. Dědeček k nám jezdil každoročně tak, aby se mohl 28. října podívat, jak na dvoře kasáren nováčci skládají slib. Jednou přišla zima nečekaně brzy a v ten den padal sníh. Dědeček hleděl s radostnou tváří přes plot do kasárenského dvora a s kloboukem v ruce stál v pozoru a vzdával čest hymně. Nedbal že velké a husté sněhové vločky padají na jeho bílou hlavu. Bratříček deklamoval horlivě Sládkovy verše: „Jsem Čech a věřte, Čechové jsou dobrý, čacký lid“… , a když se z rozhlasu ozvala naše hymna, protože jsme vyhráli hokejový zápas s Kanadou, sjel z postýlky a v pyžamu se postavil do pozoru, protože vzdát čest hymně a vlajce se sluší. I doma.  

14. září 1937 zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Žáci národních škol z Hradce a okolí se sešli na náměstí jeho jména a u jeho sochy, díla O. Gutfreunda. Vyslechli jsme tam projev Masarykova nástupce, prezidenta Beneše. Obsažný projev, který končil slovy: „Prezidente Masaryku, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“ Vyslechli jsme dojatě a pak jsme v řadách za sebou přicházeli k pomníku a kladli tam své květiny. Já jsem měla tři růžičky s trikolorou a s černým flórem. Položila jsem je mezi záplavu květin u pomníku a zašeptala jsem: „Já taky zůstanu věrná.“

My, žáci národní školy, jsme politice ještě nerozuměli. Neměli jsme tušení, že se vede boj s fašismem. A přece, když jsme  hráli „na státy“, každý chtěl být Československo, Jugoslávie nebo Rumunsko, nikdo nechtěl být Německo nebo Itálie. Ale netušili jsme, jak jsme ohroženi. Koncem září 1938 přišel pan učitel ráno do třídy, podíval se na nás, aby se s námi pozdravil    a rozplakal se. Přísný,stRÝ, bělovlasý pan učitel. Bylo právě po Mnichovské dohodě o odstoupení československých pohraničních oblastí nacistickému Německu.  Německá armáda obsazovala naše pohraničí. Krátce na to se objevily nové žákyně: z Duchcova, z Opavy, z Chustu. Do dějin vstoupila 2. republika. Na veřejnosti se odmítal a tupil Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy minulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Byl to čas truchlivý, s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250 000 Čechů bylo vyhnáno z jejich domovů v pohraničí.  Prezident Beneš odešel do emigrace, na jeho místo byl v zájmu kolaborace dosazen JUDr. E. Hácha. Josef Čapek v knížce myšlenek, glos a úvah „Psáno do mraků“ v listopadu 1938 napsal: „Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa!“ 

Zabrání pohraničí byl ovšem pouze začátek temného období

V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí klikatě někam za obzor, se ve větru kymácí skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí. To listí ve větru bezmocně poletuje. A pod obrázkem je dětským písmem napsáno: „Na památku dnešního dne, 15. března 1939“. Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty. Poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že nemají konce. Šel z nich strach a hrůza. Lidé na chodnících strnuli. My děti jsme se dověděly, že to je okupace. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. Všemožně podporoval slovenské separatisty a jejich spory s pražskou vládou. Po návštěvě jejich hlavního představitele, J. Tisa, prohlásili Slovensko samostatným státem pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i prezident E. Hácha a na „naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí také do Vůdcových rukou.“ Hitler triumfoval. Podařila se mu kýžená revanš, napravil nenáviděné následky porážky Německa v 1. světové válce, anuloval versailleské smlouvy, likvidoval Československo.

Uprchlici ze Sudet v ulicich hlavního města Prahy, 1938

Zatímco Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s prezidentem Tisou v čele a s podporou Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů, pro Čechy zřídil ponižující „Protektorát Čechy a Morava“, kde byl skutečným vládcem nikoli prezident, ale dosazený říšský protektor. Nejdříve K.Neurath, pak ho zastoupil 00R. Heydrich. Státním tajemníkem se stal henleinovec K. H. Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa Hitler odůvodnil potřebou zabezpečit ve střední Evropě klid a mír. V „protektorátu“ zavládl fašistický teror a drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátu a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice Říše nebo je fyzicky likvidovat.“ Takové byly projekty pověřených správců protektorátu, K. H. Franka, R. Heydricha a ostatních. Nástup k projektované germanizaci: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy (němčina první) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu zrušena, zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, Židů, universitních profesorů a docentů, spisovatelů a umělců. Zrušeny české vysoké školy po studentských protestech 17. listopadu. Překrucování dějin. Vzpomínka na Československo trestána jako velezrada. Nepředstavitelně hrůzný teror po atentátu na Heydricha, Lidice, Ležáky. Na konci války Javoříčko a četná jiná místa nacistického běsnění. Je bezpočet zločinných projevů pronásledování příslušníků našeho národa a nositelů jeho kultury, které se začalo odvíjet od neblahého, zlověstného 15. března 1939. Šlo o bytí a nebytí. A navzdory vládě okupantů a kolaborantů a zrádců národ se začal tiše šikovat k novému odporu, k novému odboji. Pryč s okupanty! Za návrat svobodného a samostatného Československa!

Počátkem okupace Židé začali povinně nosit žlutou hvězdu na šatech. Odcházeli ze života města a mizeli bůhvíkam. Zmizeli okouzlující představitelé postav ze hry bratří Čapků „Lásky hra osudná“. Hráli ji jako oktaváni ve školním představení na konci školního roku. Zmizela trojice mých vrstevníků, dva bratři a sestra, se kterými jsem chodila do hudební školy. Všichni jsme se tam učili hrát na klavír. Zmizel učitel hudby, který s námi, primánkami, nacvičil pro školní akademii dva Dvořákovy „Moravské dvojzpěvy.“ Z koncentráku se nevrátili dva sokolští manželé, zatčení jako „rukojmí“. Zůstaly po nich dvě naše mladší kamarádky – sokolské žákyně. Osiřely. Někteří spolužáci zůstávali sice ve městě, ale jakoby v jiném světě. Už jsme se neznali. Jejich rodiče se přihlásili k německé národnosti a oni přešli na německou Oberschule. Já jsem tak přišla o nejlepší kamarádku, se kterou jsem seděla v jedné lavici. Když odcházela, plakala a chtěla pověsit na stropní lampu časopis „Mladý svět“, který měl na titulní straně A. Hitlera.“Ať visí“, vzlykala. . Také žák z tatínkovy třídy, který představoval Jana Nerudu, když zdramatizovali pro besídku „Fejeton tříkrálový“, byl převeden na Oberschule. Maminka byla Němka. Potajmu jsme se zdravili šeptaným „Nazdar“, když jsme se potkali. Začal nosit uniformu Hitlerjugend a pak ho poslali na východní frontu. Tam padl. Bylo mu 17 let. Občasná maminčina švadlena „do domu“, manželka Němce z pohraničí, sedíc u šicího stroje, sděluje novinky z města a praví k úděsu přítomných: „Židy už vystěhovali. Tak kdypak vystěhují Čechy?“ 

V třetím roce okupace (bylo to ještě před atentátem na Heydricha) přišly na Gestapo dva udavačské dopisy. Anonymní. Obsahovaly urážky nacistického režimu a vedoucích osobností Říše a podepsáni byli – žáci Rašínova gymnázia. Byl zmíněn i můj tatínek, zeměpisec na gymnáziu, který v protiříšském duchu radil uschovat mapy států, které Německo okupovalo, a po zavření Vysokých škol projevil důvěru, že se to zase změní. Tatínek byl předvolán k výslechu. Třikrát a vždycky ho mořili 4 hodiny. Přicházel zmožen a s obavami. Gymnáziu hrozilo zrušení a jemu a celému sboru koncentrák. Ztráta života. Ale pak se tatínkovi s pomocí české policie podařilo pachatele najít. Kdo a kdy mohl slyšet tatínkovy výroky, zaslané v anonymních dopisech? Byl to student, který před časem odešel na Oberschule a mstil se gymnáziu za nevalný prospěch. Pachatel byl usvědčen, anonym jako podvrh neplatný a tatínka propustili. Po válce pachatel žádal o  vrácení čsl. státního občanství. Prý se nijak neprovinil. Ale teď je  ještě válka. Všude jsou přítomní hroziví ozbrojenci v uniformách. Pochodují v útvarech po silnici, potloukají se ve skupinkách po chodnících. Povinné protiletecké zatemnění všech domů, zákaz tanečních zábav, nákup potravin, oděvu a obuvi jen na skromný příděl. Tma, ticho a strach. Ročník 1921 byl totálně nasazen do Říše k vyčerpávající práci ve válečném průmyslu. Později šel na práci ročník 1924 a nakonec byl povolán ročník 1928. Ten kopal zákopy na Moravě, jižně od Brna. Fronta se již tehdy tak velice z východu přiblížila a s ní i toužebně očekávaný konec války.

Profesorka Stanislava Kučerová

Pokračování příště

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *