Go to ...
RSS Feed

Boj proti někdejším osvoboditelům je drsným paradoxem dneška


Také letos si připomínáme květnové osvobození českého území Československa od německé okupace. Státy, které byly kdysi sovětskou armádou osvobozeny, se tak nyní staly Rusům nepřátelskými. V posledních letech jsou válečné dějiny vykládány stále více slovy a projevy, které vyjadřují soucit s Němci a nevděk a nenávist k Rusům. Soudobý nevděk má dynamické projevy, které se dobře čtou a slyší, proto je média rádi zařazují. Zase letos uslyšíme o plivání na maršála Koněva a jeho stotisícovou armádu za to, že se flákali a nepřijeli osvobodit Prahu o tři dny dříve. Opět budou mnozí obhajovat zbourání sochy Koněva v Praze tím, že přece nejde o válečný hrob. Nepochopí však, že jinde je postavena socha amerického generála Pattona a také nejde o válečný hrob.

Německo, jako tehdejší agresor, je relativizováno a v rámci korektnosti se to nehodí nazývat pravými slovy a dle některých bychom měli litovat a omlouvat se za poválečný odsun. Letos to začalo 15. března, kdy se zpochybňovalo výročí 1939 poslankyní TOP 09 Pekarovou jejími slovy: „Nacisté začali s okupací a byl zřízen autonomní Protektorát Čechy a Morava“. Tedy ne Němci, ale členové strany NSDAP to provedli. Autonomie? V základním dokumentu o ustanovení Protektorátu se uvádí: „Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše“. Tedy žádná autonomie, protože nám území již nenáleželo. Příznivci korektnosti zpravidla vynechávají známá, ale nejdůležitější fakta: „Češi zavraždili cca 20 000 Němců v květnové revoluci a v divokém odsunu r. 1945 – Němci zavraždili 380 000 Čechoslováků“. Příznivci tvrdého a pravdivého výkladu dějin chtějí uvedené „skóre“ číst a slyšet při každé zmínce o válce.

76 let poté: od studené války k bodu mrazu

Letošní 76. výročí osvobození 1945 by mělo ještě více vést k uvědomění si, že nelze žít v iluzi, že na evropském území nemůže nastat válka. Děje se tak s obecným nezájmem o historii a akce na počest státnosti a osvobození. Český politický i občanský postoj je do značné míry charakterizován takto: povýšenecký postoj nad Ruskem, zpochybňování úlohy sovětských armád na osvobození ČSSR, Vlasovci, odstranění sochy maršála Koněva v Praze, prakticky žádné vyslovování díků za osvobození 1945. Nebo také znemožňování hromadných delegací Rusů k válečným hrobům Rudoarmějců. A kdo je z Čechů podpoří, tak je zrádce národa (Hašek, Foldyna a další). V důsledku českého nevděku přestaly být udržovány pomníky a válečné hroby našich legionářů v Rusku a zřejmě zaniknou jako Koněv v Praze. Dokonce i K. Schwarzenberg se  svým dlouhodobým proti-ruským postojem se obává nebezpečí ze zmrazených česko-ruských vztahů, a přimlouvá se, aby socha Koněva byla někde na veřejnosti postavena. K tomu se v posledních letech přidávají dlouhodobé sankce proti Rusku. Občanskou nenávist k Rusku znásobila kauza Vrbětice, kde bylo Rusko tvrdě potrestáno již ve fázi podezření a nikoliv zveřejněných důkazů a rozsudku nezávislého soudu. K tomu z druhé strany přicházejí zprávy ve fázi podezření, že ČR se spolupodílela na přípravách převratu a atentátu na prezidenta Lukašenka a jeho rodinu. Ani bych se nedivil, kdyby nám Rusko zaslalo fakturu k úhradě nákladů a životů za 144 000 sovětských vojáků padlých při osvobozování území ČSR v letech 1944-1945.

Jsme zranitelní víc než Rusko a Čína

Oslovilo mě vyjádření prezidenta V. Klause, který ke kauze Vrbětice řekl: „Jsme jako ratlík, který štěká na velkého psa“. Naši občané rádi slyší vyjádření politiků o tom, že jsme hrdý a svrchovaný stát, a proto je potřeba Rusko tvrdě potrestat, vypovědět smlouvu o přátelství … Tito řečníci málo vnímají vysokou zranitelnost a labilnost české společnosti a státu. Lze ji vyjádřit takto: Vysoká míra lidí závislých na energetických a dalších zdrojích, jejichž přísun nemůže zaručit. Malá schopnost občanů nastoupit do armády a nasazovat život za zájmy ČR, EU, USA a dalších (dlouhodobě je stav 24 000 vojáků a máme jich mít 32 000). Nejsme schopni uvolnit z rozpočtu na obranu ani požadovaných 2% HDP. Covid-období ukázalo, že stát nedovede ani v krizi nařídit občanům práci (stalo se jen u nepatrného množství studentů v oboru zdravotnictví). Milión školáků je druhý rok doma, z nichž je cca polovina starších 18ti let. Manuální pomocná práce je vnímána jako něco nedůstojného a v tomto směru změnit školský zákon nemá žádnou politickou podporu.

Naši zranitelnost a neschopnost mobilizovat pracovní síly – v případě krize nebo dokonce válečného stavu – jasně ukázala stavba vojenské nemocnice v Praze v loňském roce. Mobilní nemocnice byla postavena a bez využití zase zbourána za 60 miliónů Kč, protože v ní neměl kdo pracovat. Zároveň šlo o cenné vojenské cvičení, které prokázalo očekávaný model ve válečné situaci a další, třeba ještě nebezpečnější pandemii. Covid-krize ukázala, že z důvodu nemožnosti získat pracovní síly není možné operativně znásobit počet nemocnic a vznik dalších 10 000 lůžek intenzivní péče. Proto takto neschopný stát neřešil Covid primárně léčbou a navýšením nemocničních kapacit, ale řešil situaci plošnými opatřeními, které zruinovaly veřejné finance. Proto výsledkem poučení z uvedeného stavu by mělo být opětné zavedení základní vojenské služby, aby v případě velkého ohrožení státu a zabezpečení nepostradatelné infrastruktury bylo komu nařídit práci.

Petr Martan

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *