Go to ...
RSS Feed

Smrt občana K. nelichotivým pohledem


Smrt Petra Kellnera je v rovině osobní jistě tragédií a žal jeho blízkých je nutné respektovat. V rovině společenské a politické je jeho smrt ale zejména příležitostí zvážit, jaký společenský systém tu vznikl, protože demokracie to není.

 

Když brněnský streetartový umělec Timo vystavil v galerii na brněnském nádraží logo Kellnerova HomeCreditu upravené tak, aby více odpovídalo realitě, miláček českých liberálů přinutil školu, která galerii provozovala, aby umělecké dílo stáhla. Že měl Petr Kellner blízké, pro něž je jeho smrt ranou a důvodem k hlubokému žalu, mu přejme. U lidí s jeho životním příběhem to není samozřejmostí. Jak říká jeden můj katolický přítel, každé společenství má mít nějaké obtížně milovatelné bližní a mezi miliardáři se lidé, kteří nejsou sociopaty, vyskytují zcela výjimečně. Petr Kellner k takovým výjimkám rozhodně nepatřil. Sama jeho smrt je stylová — odpovídá způsobu, jakým žil a jak se k české společnosti vztahoval. V českých zemích nevěřícně žasnoucích nad svým vlastním rozvratem umírají každý den desítky lidí v přecpaných nemocnicích horko těžko odvracejících kolaps. Běžní lidé nesmí jinak než za prací vycestovat mimo svůj okres. Občan Petr Kellner zahynul při zhýralé zábavě na Aljašce. To vše bychom si nechali z respektu k jeho blízkým pro sebe, kdyby se z tématu nestala veřejná otázka číslo jedna. Že se o skonu Petra Kellnera mluví, jako by se jednalo o ztrátu pro českou společnost, je totiž zhola nepřijatelné. V reakcích na Kellnerův skon se nejedná o nic jiného než o další krok k normalizaci režimu oligarchie, který tu vzniká. A právě proto pokládáme za nutné do debaty vstoupit.

Majetek ze zločinů privatizace

Základní principy demokracie jsou tři: rovnost, svoboda a bratrství, jež si pro dnešní potřeby představme pod srozumitelnějším pojmem „solidarita“. Kellner z nich akceptoval jen špatně pochopenou svobodu, které rozuměl jako možnosti dělat, co se mu zlíbí. Ve skutečnosti je svoboda možností podílet se rovnoprávně na vytváření pravidel společenství, jehož je člověk členem: v republice občanem. Petr Kellner se ale za součást našeho společenství nepokládal. Základ svého majetku shromáždil během zločinné takzvané „velké“ privatizace, jež byla od A do Z méně legitimní než zestátňování mezi květnem 1945 a únorem 1948. Až tu vznikne Ústav pro studium zločinů privatizace, možná česká demokracie ještě shromáždí dostatek podkladů k jejímu anulování. Lze předpokládat, že právě toto bude stěžejní součástí majetkových přesunů při příští revoluci. Svůj základní majetek Petr Kellner získal od loupežnické vlády ODS, která rozbila Československo, a kromě řady jiného hmotného majetku ukradla i listopadovou revoluci. Z ministra financí Kočárníka, který Kellnerovi přihrál Českou pojišťovnu, pak za odměnu učinil předsedu její dozorčí rady. Je to výstavní příklad bezostyšné korupce, kterou ODS institucionalizovala jako formu své vlády v prvních dvou dekádách po roce 1989. Česká pojišťovna je jedním z desítek, spíše stovek, podniků, jež se, jak sám její název napovídá, samozřejmě nikdy privatizovat neměly. Pro přechod Kočárníka — stejně jako desítek dalších státních funkcionářů té doby — do soukromého sektoru v angličtině existuje pojem bez českého ekvivalentu „revolving door“: to znamená „otočné dveře“. Používá se právě k popisu přechodu mezi veřejným a soukromým sektorem, který se pokládá za formu korupčního jednání. Prakticky všechno získávání majetku během privatizací od fatálně prokorumpovaného českého státu bylo sice často formálně legální podle platných, tak či onak pokřivených, zákonů, ale naprosto nelegitimní. Demokracie hodná toho jméno tyto majetkové změny nemůže pokládat za směrodatné a až přijde čas, kdy se vrátíme nejen k ikonám, ale i k myšlenkám Milady Horákové a TGM, budeme samo sebou dnešní majetkové poměry měnit i zestátňováním.

Tisíce životů zničených lichvou

Ještě horší, i když zákonité, ale bylo, jak Petr Kellner se svým postavením jednoho z hlavních aktérů formujících polistopadové právní, finanční a spotřebitelské prostředí naložil. Jeho projekt HomeCredit specializovaný na drobné půjčky zneužíval špatně nastaveného právního prostředí — pověstného Klausova „úprku před právníky“ — a začal ve velkém bohatnout na predátorském úvěrování sociálně zranitelných lidí. Jak to vypadalo, popsal výmluvně jeden sociální pracovník: „Během své mnohaleté kariéry sociálního pracovníka jsem se s Petrem Kellnerem a jeho byznysem pravidelně a často setkával. Respektive s jeho oběťmi, s lidmi, ze kterých vytvořil dluhové otroky.“ Jeho byznys fungoval přesně tak, jak popisuje senátor Láska — půjčovat chudým lidem v nouzi nízké částky na vysoký úrok, následně je pomocí ‚spravedlivých‘ soukromých rozhodců brutálně sankcionovat a uvrhnout do dluhové pasti. Z jednoho takového klienta se dalo vydělat řádově víc peněz než za klienta perfektně splácejícího vysoké úroky.

Pamatuju si rodinu samoživitelky paní Jany, která si od Kellnera půjčila tři tisíce a potom zaplatila splátku o den později. Byl to její konec, přišla o všechno, kvůli exekuci ji nezbylo na nájem, děti skončily v ústavu, ona na ulici, zadlužená do konce života. Pamatuju na pana Jardu, který si od Kellnera půjčil, aby měl z čeho zaplatit nedoplatek na elektřinu. Půjčku perfektně splácel, myslel že už má splaceno, ale byla tam ještě poslední splátka, kterou neposlal. Z poslední splátky za pár stovek, vytvořili Kellnerovi rozhodci astronomický dluh. Dluhového otroka Jardu opustila manželka, utekla s dětma, Jarda první bojoval, myslel, že to postupně splatí, ale dluh byl nastavený tak, že i když Kellnerovi posílal všechny peníze, které vydělal, dluh se nezmenšoval, ale rostl, Kellnerovi rozhodčí stanovili, že Jardovi má každý měsíc naskočit obrovské penále, úroky, sankční úroky, penále z penále atd. Jarda nezvládal život na ubytovně pro bezdomovce, když pochopil, že to nikdy nesplatí, zabil se.

Takových příběhů měl Kellner na svědomí nepočítaně. Když se začaly alespoň trochu — málo a nedostatečně — regulovat lichvářské praktiky v České republice, Kellner svůj lichva byznys přesunul do zemí, kde nejsou dodržována lidská práva a téměř tam neexistuje ochrana spotřebitelů, Rusko, Čína, Kazachstán… „S těmito režimy pěstoval vztahy a mocně v České republice bojoval za jejich zájmy…“ Petru Kellnerovi byly tisíce lidí, jimž zničil život, zcela lhostejní. Stejně tak mu byli lhostejní lidé umírající nyní v nemocnicích, necítil se součástí naší společnosti a nechtěl s ní sdílet její úděl, natožpak ho nějak napravovat. Danil v Nizozemsku, aby tu nemusel platit ani ty groteskně směšné odvody, jimiž česká společnost dnes zatěžuje nadměrné příjmy a majetky.

Vlastizrádcem na cestě od sovětského socialismu k postsovětské oligarchii

Politika Petra Kellnera zajímala čistě v míře, v jaké se dotýkala jeho zájmů. A v tomto duchu ji brutálně, nijak zvlášť odlišně od Andreje Babiše, často prostřednictví svého osobního „prchala“ Vladimíra Mlynáře ovlivňoval ve svůj prospěch. Tak i zrazoval české zájmy ve prospěch Ruska a Číny. Petr Kellner nebyl tedy jen parazit bohatnoucí na úkor svých znevýhodněných spoluobčanů či lidí v zemích s ještě pokřivenějším právním prostředím, než jaké panuje u nás. Byl to i v nejpřesnějším smyslu slova vlastizrádce, podobně jako prezident Miloš Zeman, kterého si ochočil v zájmu svých kšeftů v totalitní Čínské lidové republice, režimu řádově horším, než byl ten, kterého jsme se u nás zbavili v roce 1989. Je zjevné, že Kellnerův privilegovaný vstup na čínský finanční trh, který si tamější komunistická diktatura úzkostlivě střeží, nemohl být bez protiplnění. Čím jiným platil než otevíráním České republiky k uplatňování čínských zájmů, jak u nás, tak zejména v Evropské unii? Sponzorování think-tanku Sinopol či jiné čínské propagandy — to byly nepochybně jen špičky ledovce. V jednom z nejpodnětnějších textů po Kellnerově skonu, byť ani on se nevyhnul dévotnosti, napsal v Hospodářských novinách David Klimeš, že Kellner o českou společnost jakoby nejevil v prvních fázích svého vzestupu zájem, což se ale změnilo před deseti lety. Příčinu oné změny ovšem autor nereflektuje. Je to zásadní postřeh a máme za to, že souvisí s dokončením polistopadové transformace české společnosti. O České republice se stejně jako o všech dalších postsovětských zemích po pádu komunistických režimů mluvilo jako o „transformujících se společnostech“. Někdy kolem roku 2010 se s tím přestalo — nedává valného smyslu mluvit o transformaci, dělilo-li společnost od revoluce dvacet let: jako Československé jaro 1968 od Vítězného Února.

Transformace tedy kolem roku 2010 skončila. V co jsme se transformovali?

Na počátku 90. let vize transformace byla jasná: chtěli jsme, aby tu vznikla nějaká společnost principiálně odpovídající zemím západní Evropy, s pestrou vnitřní občanskou demokratickou kulturou, s pluralitním prostředím, živým uměním, vzděláním, zlepšujícími se sociálními a veřejnými službami, a zejména vyznačující se jakousi spontánní přátelskou vstřícností v prožívané každodennosti, které si snadno povšimne každý, kdo do nějaké takové země na západ, na sever či na jih od nás na čas vycestuje. Takovou zemí jsme se ale nestali. Proč? Protože se nám polistopadová transformace zkrátka nepovedla. Nezvládli jsme ji. Nepodařilo se nám vytvořit demokracii západního typu. Namísto toho vznikla společnost s vnější fasádou demokratických institucí, ale s vnitřní strukturou společnosti plutokratické či oligarchické, ve která vládnou bohatí pro zájmy bohatých či privilegovaní pro zájmy privilegovaných. Podařilo se jim českou společnost změnit ve stát, který slouží primárně jim, nikoli svým občanům. Podobáme se tak spíše zemím třetího světa, Turecku nebo zemím v Latinské Americe, jen ta tradice nekompromisního a neohroženého boje za svá práva zdola nám tu schází. Že transformace skončila takovýmto výsledkem, začalo být právě před deseti lety zřejmé jasnozřivějším mezi námi — a k nim Petr Kellner zcela nepochybně patřil: i mezi sociopaty tu panovala tvrdá konkurence a není náhodou, že právě on mezi nimi vynikl nad druhé. Za svého života rozdal více žalu a bolesti, než kolik Hana Hegerová s Janem Vodňanským dohromady dokázali rozdat radosti.

Volbami v roce 2010 se zavedené politické poměry převratně otřásly: ODS a ČSSD poprvé začaly v úhrnu ztrácet podporu voličů. Oligarchové zpozorněli, protože jimi zkorumpovanou politickou třídu začala společnost odmítat, a prostor se tak začal otevírat populistům — což je přitom pojem, za nímž se může skrývat i politika veskrze ušlechtilá: viz Bernie Sanders, Jeremy Corbyn nebo Jacinda Ardernová. Právě takovéto politiky — politiky demokratického socialismu — se ovšem oligarchie bojí jako čert kříže. České oligarchii se tak najednou jevilo potřebné začít hledat způsoby k zafixování majetkových a mocenských poměrů, které se tu po roce 1989 zformovaly a hájit je jako přirozený výsledek svobodné transformace, když ve skutečnosti jsou výsledkem systému, který v jedné ze svých nejsvětlejších polistopadových chvilek Václav Havel popsal termínem „mafiánský kapitalismus“. Žádný demokrat nakonec nebude respektovat majetkové poměry, které mafiánský kapitalismus stvořil. A oligarchové to vědí.

Nejtvořivěji k situaci dokončené transformace české společnosti ze sovětského socialismu v postsovětskou oligarchii přistoupil Andrej Babiš. Dnes je premiérem a Českou republiku v podstatě vlastní. Další oligarchové začali skupovat média, která se ocitla všude na světě v ekonomické krizi v důsledku technologicko-ekonomické proměny vydavatelského a publikačního prostředí: obor přestal být vydělečný. Dnes tu tedy vlastní stěžejní média ti, kteří je používají jako nástroj svého vlivu. Formují obsah veřejné komunikace tak, aby jim šel na ruku. Ani to sebevědomá demokracie budoucnosti prostě nedovolí. Kellner se toho ale jako by neúčastnil. Zdálo se, že je bohatý tak, že ani nemusel. Ale i jemu se možná donesla výstižná anekdota, která se vypráví posledních pět let: „To se takhle vrátí Kellner z Číny a říká Babišovi: „Poslyš, Andreji, já tam vydělal tolik, že bych si mohl koupit celou Českou republiku… Babiš si ho změří a odsekne: Neprodám.“ Kellner podle všeho opravdu znejistěl. Koupil Novu a s ní řetězec televizí v pěti dalších postsovětských zemích. Kdoví, co chystal dál. Je zcela jisté, že se je chystal použít v rámci svých obchodních zájmů. I Číňany to mohlo zajímat.

Jeden z nejúctyhodnějších českých novinářů Jiří Pšenička dal nyní k dobru historku: „Když Václav Klaus v České televizi adoruje Petra Kellnera, nemohu si bohužel nevzpomenout na říjen 2007, kdy nám PPF (tehdy vydavatel týdeníku Euro) zakázala publikaci textu o vazbě Klause (resp. jeho kancléře Weigla) na tajemnou firmu Key Investments. Ten týden jsem dal po osmi letech výpověď.“ Ale v Nově, natožpak v Kellnerových rumunských a bulharských akvizicích, bude teď jistě svoboda a autonomie novinářské práce nade vše? Povídali, že mu hráli.

Nepřítel demokracie

Petr Kellner zajisté nebyl demokrat. Svobodu si pletl se svévolí. Nechtěl se podílet jako jeden z deseti milionů rovných na vytváření pravidel, jež by pak sám respektoval. A pojmy rovnost a solidarita vůbec nechápal. Byl to oligarcha, principiální nepřítel demokracie: chtěl pravidla ve svém zájmu sám vytvářet. A silou svých peněz tak činil. Ještě horší než sama jeho smrt jsou tedy české reakce na ni. Nemáme teď na mysli nesnášenlivé skandování českého kapitalistického komsomolu, jehož roztleskávačem by mohl být třebas Jan Palička, švédský korespondent česko-čínského deníku Info, vlastněného Kellnerovým skoro-zetěm Danielem Křetínským. Jde nám o liberální mainstream, který se zatím nedostal ani centimetr pod povrch v chápání toho, proč a čím je česká společnost bolestně rozdělena, a tak ani nechápe, že české polistopadové tápání mířilo v jádru chybným směrem nejpozději od roku 1992 a že éra Andreje Babiše nepředstavuje žádnou principiální změnu v kvalitě, jen v intenzitě neochvějně mylného směřování českých zemí v novém století. Petr Kellner scestí, na němž se česká společnost po listopadu ocitla, nadšeně prošlapával. Ostatně jen člověk se zcela patologickým vztahem ke světu, dá sedmdesát milionů — nebo tisíc — instituci spjaté se jménem Václava Klause.

Pokud si českomoravský liberální salon vytvořil za nehorázných dotací Deník N, aby bylo české novinářství nezávislé na oligarchii, a na jeho titulní straně 30. března 2021 čteme „PETR KELLNER. Vytvořil větší impérium než Baťa. Veřejně nevystupoval, své názory tajil. Jeho podnikání se přesto pojilo s politikou. Život Petra Kellnera ukončila havárie na Aljašce,“ vidíme, že se jedná o investici zmařenou podobně, jakou byly Kellnerovy prostředky utopené v Trikoloře Klause juniora či Křetínského ve Spartě Praha. Ale zejména, že čeští liberálové prostě nepochopili o současném osudovém střetu české politiky — mezi demokracií a oligarchií — zatím zhola nic. Srovnávat Kellnera s Baťou je tak fenomenální nepochopení českých dějin, že kdyby na Baťově místě v titulku stál Karel IV., nepůsobilo by to bizarněji. Baťa byl budovatel. Na začátku jeho podnikání nestála de facto krádež státního majetku označovaná za privatizaci. Vyráběl zboží, jež skutečně sloužilo lidem. Neoškubával své klienty. Kellner, byť trochu jinak než Babiš, lidi práce systematicky ničil. A na tom vydělával. Nemusíme si Baťu idealizovat, třebas ve skvělé knize Jana Beránka Pátrání po Silvestrovi se Baťův podnikatelský model popisuje s jeho světlými stránkami i stíny. Baťa si ale úzkostlivě dával záležet na tom, aby nikdo nepochyboval, že se identifikuje myslí, duší i tělem se socialisticky-demokratickým ideálem Masarykova Československa. O své dělníky pečoval, stavěl jim domy, chodil s nimi do prvomájového průvodu, byl neochvějným vlastencem. Kellner? Vydělával na lichvě. Vyhýbal se placení daní, zrazoval české země s nepřátelskými velmocemi. A připomeneme-li si otřepanou Masarykovu tezi o tom, že demokracie je diskuse, podívejme se na Kellnerův živelný odpor vystupovat veřejně: není vůbec divu, jeho způsob podnikání neměl šanci ve svobodné veřejné demokratické debatě obstát. „Veřejně nevystupoval, své názory tajil“? Demolice hotelu Praha byla co, pokud ne veřejným vystoupením? Byla zpupným gestem zbohatlíka, který ničí jen proto, že může. Ale zejména, jak může někdo napsat, že „své názory tajil“ po jeho předloňském fantasticky absurdním „vyznání konzervatice“.

Ona nesnesitelná dévotnost médií české oligarchie po Kellnerově úmrtí, jež by ho nepostihlo, kdyby zůstal jako řádný občan ve svém okrese, místy připomínala psaní normalizačního tisku při pohřbech sovětských generálních tajemníků. Člověk už skoro čeká, zda se na pracovišti neobjeví kondolenční listina… O to žalostnější je fakt, že i svobodná česká média o vypořádání jeho dědictví hovoří jako o tématu pro budoucnost České republiky podstatnějším nežli podzimní volby. Je to samozřejmě nesmysl: na podzim budeme volit mezi chudokrevnou demokracií, představovanou opoziční pětkou, a upevňováním vlády oligarchie. Je to tristní volba po třiceti letech svobody, ale tak na tom nyní jsme. A je to volba zásadní. Nicméně — že vypořádání Kellnerova dědictví bude mít na směřování českých zemí vliv, je nesporné. A je to také zhola nepřijatelné. Že v českých zemích znovu povládne sebevědomá demokracie, poznáme i podle toho, že si osvojí přístup k nadměrným majetkům, jaký měla Masarykova republika — Kellnerovo jmění by v roce 1918 rozdělila, a pak by mu už spravedlivým daněním a důslednou politikou nedala příležitost vzniknout.

Demokracie je principiálně rovnostářský systém, který nota bene nijak nebrání vzniku socialismu jako jedné ze svých možností. Je to systém důsledně pluralitní. Demokracie také pečuje o to, aby všichni lidé mohli naplno rozvinout svůj potenciál, aby tedy všichni měli pokud možno rovná práva, příležitosti i startovací podmínky. U nás to dnes navzdory nadcházejícímu kolapsu systému sociálního zabezpečení a veřejných financí znamená masivně investovat: do lidí, do vzdělání, do veřejných služeb — od zdravotnictví přes veřejnou dopravu, bydlení, média až po občanskou společnost. I proto, že současná krizová situace bude vzhledem k postupujícími klimatickému rozvratu už více méně permanentní, v žádné ze strategických oblastí nemůže propříště hrát z celé řady důvodů určující roli tržní princip: nejen Petr Kellner, ale ani ideje, jež umožnily jeho vzestup, už nežijí. Strategická odvětví prostě už nepůjde řídit zájmem na zisku, nýbrž společenskou potřebou na zvládnutí sociálně-ekologické krize a kultivaci demokracie. O to se vede nejdůležitější politický střet dneška. A Petr Kellner v něm stál na špatné straně. Chceme-li žít v demokracii, a nikoli v oligarchii, musíme o ni začít pečovat. Demokracie není možná bez demokratů, bez občanů, kteří jsou si všichni rovni, a všichni na sebe jako na rovné pohlížejí, jsou solidární a svobodní, pan Jarda, samoživitelka Jana i občan K. vedle sebe, a je-li to potřeba, i ruku v ruce. Taková transformace bude stát ohromné množství prostředků a bude nutné v jejím zájmu zaručit, aby už nikdo neměl majetek, jehož síla mu umožní měnit pravidla ve svůj prospěch. Kde se na to vezme, komu se to vezme? Oligarchům a korporacím.

Škoda, že se toho Petr Kellner nedožije.

Jakub Patočka,
český novinář a politik, bývalý environmentální aktivista
a dlouholetý šéfredaktor Literárních novin

Text zveřejněn bez souhlasu autora. Nesehnali jsme kontakt
Koláž v záhlaví textu redakce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *