Go to ...
RSS Feed

Zákony naší země se ohýbají podle politické potřeby


Když se pokusíte vyhledat v hlubinách internetu výraz „úřední blb”, budete překvapeni tím, že se vám objeví jen citát, který vložil literární genius Jaroslav Hašek do úst svého dobrého vojáka Josefa Švejka: „Já si nemohu pomoct,“ odpověděl vážně Švejk, „já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb.“
 

Úředního blba jsem hledal kvůli něčemu jinému. Před mnoha a mnoha lety mě můj otec, narozený v roce 1911, vyprávěl, že od svého otce věděl, že když se za Rakouska Uherska tvořily ve vídeňském parlamentu nové zákony, procházely zvláštním schvalovacím procesem. Císařpán si přál, aby zákonům v monarchii rozuměl nejen každý dbalý občan, ale také lidé poněkud rozumově slabší. Švejk Josef tuto situaci vyjádřil pregnantní zkratkou, ale tak to opravdu bylo. Úřad vybral ze skupiny retardovaných takového, který uměl číst a tomu úřadníci předložili text nového zákona. Dotyčný četl slovo od slova, větu po věte, a po každé větě vyprávěl, co si pod přečteným texte představuje, co si myslí a jak tomu rozumí. Když byla věta složitá úředníci ji přeformulovali nebo zkrátili, ale tak aby neztratila smysl. Znovu ji četla testovaná osoba a vyprávěla co si pod textem předtsvauje. Byl to zdlouhavý proces, ale v tehdejších časech se nikam nespěchalo. Úředníci byli na výplatnicích pravidelné gáže, retardovaní dostali napít, najíst a snad zlatku za den a tak vše fungovalo tak, že se císařpán mohl v klidu usmívat z portrétu na zdi. Pokud by zákonu neporozuměl lehce retardovaný občan, nebyl by takový zákon schválen. Ůčelem této z dnešního pohedu úsměvné šarády bylo, aby se pak nikdo z normálních občanů nemohl vymlouvat, že něčemu ve vydaných zákonech nerozuměl. To by si pěkně naběhl na vidle. Konec expozé kterým jsem chtěl uvést několik postřehů o zákonech vyrobených zákonodárným sborem českého parlamentu. Když jsem hledal v literatuře nějaký pramen ve kterém by byla zmínka o zajímavé metodě úředního blba v praxi, tak jsem nic nenašel, ale to neznamená, že se to nepraktikovalo. Ta metoda má svoji neúprosnou logiku, zákony může dodržovat jen ten, kdo duchu a liteře zákona porozumí. Často jsme dnes ujišťováni, že spleti našich zákonů a předpisů už nerozumí ani specialisté, že na jednu věc mohou mít i zkušení právníci několik názorů a pohledů. Velké advokátní kanceláře mívají několik specializovaných oddělení či úseků. Trestní právo, občanské, autorské, obchodní atd. atd. Právník specializující se například na ústavní právo si nebude jistý v zákoutích práva trestního či občanského a samozřejmě naopak. 

Pravidla pro život lidí se dostala do fáze, kdy se stala zcela nepřehlednými. Čím více se popíše listů papíru, tím lépe? Pro vyjádření kontrastu tohoto tvrzení se uvádí tato srovnání: Pythagorova věta má 24 slov, desatero božích přikázání 179, americká deklarace nezávislosti obsahuje 1300 a unijní vyhláška o prodeji zelí má 26 911 slov. My starší máme ještě v paměti písemnost nazvanou Dva tisíce slov, kterou sepsal Ludvík Vaculík a která iniciovala vojska Varšavské smlouvy, že k nám dorazila 21. srpna 1968 a to nikoliv jako turisté, ale jako okupační armáda. A od té doby se zákony naší země ohýbají podle politické potřeby. Lidé protestují a demonstrují? Schválíme si „pendrekový zákon” ze srpna 1969, o tom by vám mohl vyprávět Alexander Dubček, kterého jsme jeden čas nosili na ramenou a obdivovali jeho statečnost, a v tu ránu máme právní klacek na neposlušné občany. Mohou bý potrestáni podle zákona(!), propuštěni z práce, vězněni a jinak perzekuováni. Ono to s tou Dubčekovou statečností nebylo tak zářivé, jak se dlouho po Srpnu tradovalo. Ono to bylo úplně jinak. Jediný čestný člověk, předválečný komunista, kterého tehdy odvezli se skupinou dalších stranických a vládních představitelů do Moskvy a který tam nepodepsal ostudné protokoly, byl MUDr. František Kriegel. Říká vám dnes to jméno něco co byste si měli pamatovat? Učí se o tomto člověku v dějepise moderních dějin? Obáváme se, že tomu tak není. Takovým lidem se mají stavět pomníky a nikoliv Koněvům a spol.

Je tady stále ten problem se zákony a s jejich srozumitelností. A je třeba také mít na zřeteli, že už tři desetiletí si děláme zákony v demokratickém státě, v demokraticky zvoleném zákonodárném sboru, pod veřejnou kontrolou občanů a sdělovacích prostředků. A přes tohle všechno vyrábíme jeden paskvil za druhým. Nejsme schopni vyprodukovat jeden ze základních zákonů pro život – stavební zákon. Ten řeší jak, kde a jakým způsobem se budou stavět rodinné domky, bytové domy, stavby občanské vybavenosti, jak se bude provádět síťování stavebních pozemků, komunikace obcí atd. atd. Zákon stále není a jede se podle starého zákona tolikrát zflikovaného, že je možné jej vykládat v různých částech města nebo okresu podle libovůle úředníků. A to přece není možné. Zákon musí platit pro všechny a všude stejně. Jinak je zaděláno na anarchii. Jistě si pamatujete na podivnou kauzu s povolením respektive nepovolením staveb ruskému podnikateli Stěpanovovi v Karlových Varech, který si uprostřed chráněné krajinné oblasti postavil paskvil a pak jej měl odstranit. Tahle groteska trvala snad dvacet let a stavby stojí dodnes. Rus se směje a úřednice, vedoucí stavebního úřadu Ivana Doubová je za vodou. Úplatky se nepodařilo dokázat a příšerné pseudosakrální stavby stojí. Takhle to nesmí fungovat! Z rodinného prostředí mám poznatky o tom, že na jedné radnici v Praze 4 posuzovaly s nepatrným časovým odstupem dvě žádosti o stavbu rodinných domů stojících téměř vedle sebe velmi rozdílným přístupem. Jeden stavebník si upravoval plány podle potřeby, druhému přeměřovali detaily stavebních výkresů na centimetr a stále měli nějaké výhrady. A na dobré mezilidské vztahy sousedů je zaděláno jen díky zlé libovůli úřednice. Opakuji: takhle to nesmí fungovat! Ostudné vymáhání zákona jsme všichni viděli nedávno, když dva příslušníci městské policie napadli na liduprázdné ulici otce s dítětem s nějakým zločincem, za to, že šel bez nasazené roušky a svalili ho před děckem na zem. Takhle zákony nesmí fungovat a tímto způsobem si je nesmí strážci zákonnosti vysvětlovat! Proč stejným razantním způsobem nezasahuje městská a státní policie v centru hlavního města a nejen tam proti dealerům drog a jiného svinstva demoralizujícího mladé lidi? Ten chudák taťka nemá na exkluzívní právníky a tak ho pěkně a zcela beztrestně přidusíme. Dealeři mají na právníky nejslavnějších jmen a tak se mohou smát strážcům zákona do očí. Vždyť to velmi dobře známe z amerických filmů.

Já ale nechci aby se u nás život řídil podle amerických pravidel, aby se ulatňovalo právo silnějšího a movitějšího nad obyčejným slušným člověkem. Mnoho z nás si jistě v takových situacích říká, že za takový život jsme klíči necinkali a nestáli na náměstích při zpěvu Kde domov můj… Vždyť jsme tak jen vyšlapali cestu těm bezskurpulózním dravcům, kteří bez citu a porozumění jdou za svým cílem a modlou: za penězi. Kam se ztratily stamiliony a miliardy korun ze státní kasy z devadesátých let? Kdo měl radost z toho, že se na chvíli zhaslo a pak amnestie vše smazala navždy? Necháme si to líbit? Pamětníci by neměli zahodit při nadcházejících parlamentních volbách to nejcennější co mají – svůj voličský hlas – a musejí jít volit tak, aby se podařilo pootočit kormidlem politických dějin republiky. Velký a jednoznačný volební kandidát není a zřejmě už nebude. Tak volte prosím způsobem, že si řeknětě, že ze dvou zel je nejlepší vybrat to menší zlo. Lepší radu nemám a žádnou existující stranu nebo hnutí nechci protěžovat. Dležité je nazahodit voličskou příležitost. Držme si navzájem palce.

Břetislav Albert

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *