Go to ...
RSS Feed

Jak to vypadá v politice? Nadhledem Petra Robejška


Když jsme před pár dny vydali na společnou pouť zpustošenou krajinou západní civilizace, tak jsme nejprve zkoumali, co se stalo vloni. Koronu jsme zařadili mezi důsledky a skutečné příčiny jsme našli ve znetvoření způsobu a smyslu hospodaření. Zopakujme si nejdůležitější body předchozího textu:

1. Globalizace je v agonii. Její zastánci jsou mocní hospodářští hráči, kteří chtějí donekonečna bohatnout, a proto se snaží udržet za každou cenu ekonomický růst. Jejich „zázračná formule“ přikazuje, aby co nejméně lidí co nejlevněji vyrábělo a co nejvíce konzumovalo.
2. Sociální vědy nenabídly nové formy vlastnictví, hospodaření a civilizačních cílů. Místo toho nechaly celou společnost napospas jednomu z jejích sektorů, a to hospodářství, které ji vnímá a zneužívá jen jako nástroj k vytváření zisku. Přitom mu asistují inženýrské vědy, dusící lidskou společnost ve jménu eficience, která znamená co nejvíc, co nejrychleji a co nejlevněji. Eficience se sice výborně hodí při výrobě věcí, ale je extrémně škodlivá, jde-li o soužití lidí.
3. Ekonomické a politické elity přesto prosazují pravidla technizovaného světa. Podle nich
– již člověk nestojí v centru dění a jeho potřeby nejsou měřítkem cíle a správnosti vývoje.
– Jedinec nemá právo samostatně hledat svou vlastní cestu a dělat chyby.
– Měřítkem všeho je technicky dosažitelné optimum a odchylky od něj se netolerují.
– Poslední autoritou jsou přírodní vědy jako všemocný stvořitel a řešitel.

Naše bilance událostí loňského roku zněla: Agonie globalizace rozkládá západní civilizaci a nahrazuje ji skrz naskrz ekonomizovanou společností. V ní platí, že co se dá udělat, to se musí udělat, a co se vyrobí, to se musí prodat. Tak se sice odročí nevyhnutelný soumrak ekonomického růstu, ale za cenu toho, že technika zaplavuje a tvrdě ujařmuje celou společnost. Společnost se dostala do slepé uličky totální technizace. Minule jsme se soustředili na to jak hospodářská moc a pro maximalizaci zisku zneužitá technika deformují společnost. Náš úhel pohledu obsáhl desetiletí a ukázali jsme si, že technizace společnosti vede ke koncentraci hospodářské moci a je tudíž totožná s odstraněním demokracie v ekonomickém a sociálním životě. Dnes přibereme politický faktor a budeme si všímat jeho vztahu k hospodářství, společnosti a technice. Období, které nás zajímá, jsou zejména roky po miléniu a ukážeme si, jak a proč technizace společnosti ohrožuje demokracii. 

Odevzdat svobodu u bankomatu

Všimli jste si, jak neodbytně se nám bankéři snaží zošklivit bankovky a dotlačit nás k elektronickým penězům? V posledních letech se k jejich křížovému tažení připojili také politici. Pro naše téma je úplná elektronizace peněz názorný a hrozivý doklad následků totální technizace života. V první přednášce jsme vyjmenovali třináct příkladů toho, jak technika deformuje společnost. Jeden z nich je to, že „technizace života vynucuje jenom jednu metodu dosahování cílů“. Když se nad tím krátce zamyslíte, tak si uvědomíte, že svoboda se rovná počtu možností, kterými můžeme dosáhnout cíl. Svoboda je politické téma číslo jedna a proto se k němu dnes ještě několikrát vrátíme. Od zavedení prvních kreditek v roce 1894 jde jen o to, aby lidé utráceli snáze a proto i více než si vlastně mohou dovolit. Úplné odstranění hotovosti elektronizací peněz je proto logický poslední krok dlouhé cesty, ale zároveň i důkaz beznadějnosti snah, přimět lidi k utrácení tím, že jim to usnadníme. 

Již při naší první procházce západní civilizací jsme se dozvěděli, že přetékající výlohy a levné kredity nestačí k tomu, aby lidé kupovali zbytečnosti. Ještě pořád si smíme říci, „vlastně to nepotřebuji, doba je nejistá a tak raději uspořím“. Od minula ale také víme, že globalizace je v agónii a s ní odpadá poslední přirozený zdroj ekonomického růstu. Hospodářství to nebere na vědomí a řídí podle diktátu spotřeby: „Co se vyrobí, to se musí prodat“. Podnikatelé a politici jsou odkázáni na bující konzumismus a je jim proti srsti, že můžeme říci “ nekoupím“. Elektronizace peněz je neviditelná, ale bolestivá finanční palečnice, kterou nám nasazují, abychom více utráceli. Jakmile budou naše peníze existovat jen jako elektromagnetická stopa v nějakém oblaku dat, tak bude velmi snadné došlápnout si na ty, kteří „nesolidárně“ spoří. Třeba vyšší daní při nákupech za hotové, nebo zvýšeným minusovým úrokem na úspory. Světová banka má již na to všechno v šuplíku hotové plány. A jen na okraj si říkám: Není to nebetyčná drzost, když nevyléčitelně rozhazovačný stát dělá všechno proto, aby potrestal šetrnost svých občanů? Příznivce virtuálních peněz chci decentně upozornit na to, že jim jejich elektronické vklady již teď úplně nepatří. Jak banka, tak vláda jim do úspor může kdykoliv hrábnout. U nás to zatím nehrozí, ale že zkrachují banky v Itálii je jasné. O tom, co se bude dít pak, by mohli podrobně vyprávět Řekové, kteří svého času směli vybírat jen 30 euro denně. To nemluvím o stále pravděpodobnějším rozpadu eurozóny nebo neméně pravděpodobném světovém finančním kolapsu. A co takhle měnová reforma? Vyloučené? Nic z toho není vyloučené.

Takže ještě jednou. Zatím sice máme formálně právo, dělat se svými penězi co chceme. Ale beznadějně zadlužené vlády a organizace jako ECB nutně potřebují přísun čerstvých financí, aby mohly pokračovat ve své pochybené politice. Proto je pouze otázkou času, kdy vlády použijí majetek občanů pro své vlastní cíle. Blížící se odstranění hotovosti to jasně signalizuje, tím spíše, že to není ani zdaleka první případ nesolidního jednání politiků. Nejznámější zneužití politické moci na úkor obyvatelstva byly půjčko-dary (bail-out) členů eurozóny Řecku po roce 2010. Politici tehdy porušili jak evropské smlouvy, tak i sliby obyvatelům, protože je k tomu „donutila“ jejich vlastní předchozí špatná rozhodnutí. Do podobně bezvýchodné situace se vlády vmanévrovaly již v roce 2008, kdy nenašly odvahu nechat zaniknout banky, kterým předtím dovolili bezuzdně spekulovat. Záchranu bank zaplatili daňoví poplatníci.

Před chvílí jsme si definovali svobodu jako počet cest vedoucích k dosažení cíle. Vlády této zásadě perfektně rozumí a bohužel mají i moc vybrat si pro sebe výhodné cesty k cíli (třeba vydržovat Řecko) a vyhnout se demokratické kontrole (tj. postihu za to, že nedodržely smlouvy a sliby). Účet za to vše spolehlivě přistane u daňových poplatníků, kteří se nemohou bránit. Ale jak je to vlastně s jejich svobodou? Takhle. Politici si udržují a rozšiřují své možnosti volby tím, že omezují svobodu volby občanů. A jen pro pořádek. My je platíme a my jsme jejich zaměstnavatelé.

Petr Robejšek

 

 

One Response “Jak to vypadá v politice? Nadhledem Petra Robejška”

  1. Pavel Laskavec
    21. 3. 2021 at 9.46

    Vážený pane Robejšku,
    ve všech podstatných bodech si dovolím tvrdit, že to vidíme stejně, kromě jediného: „Poslední autoritou jsou přírodní vědy jako všemocný stvořitel a řešitel“. Realita ukazuje, že to tak vůbec není. Už proto, že jsou na západě tlaky zrušit matematiku, protože je rasistická. Spíš si myslím, že z nějakých mně neznámých důvodů zařazujete mezi přírodní vědy třeba i ekonomii. Což je obrovský omyl. Naopak ze strany globální neustále dochází k degradaci přírodních věd. Už třeba tím, že daňoví poplatníci hradí svými daněmi takové průzkumy, jako „Proč se pes otočí na místě, na kterém se posléze vykálí“. Tento výzkum trval dva roky a po celé ty dva roky z těchto peněz žil jeden výzkumný tým. To je samozřejmě jen špička ledovce. To, jak pomocí degradace přírodních věd debilizovat populaci, je téma na samostatný článek. Takže ne že „přírodní vědy“ jsou všelék, ale „vědecký konsensus“. A to je ten nejhorší oxymoron dnešní doby. Pokud totiž (a je to tak) sedí ve vězení lidé, za to, že publikovali výsledky svých „přírodovědných objektivních výzkumů“ (nebo přijdou alespoň o zaměstnání), pak jsme opravdu ztratili zbytky „zdravého rozumu“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *