Go to ...
RSS Feed

Před více než 30 lety vypukl u nás převrat. S čím do roku 2021?


Je to k nevíře, ale bude tomu už 32 let, co jsme prožili nečekaný převrat

Stalo se tak roku 1989. V novodobé historii mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A po ní – místo míru – přišla „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Patřili jsme mezi ně. Před více než 30 lety vypukl u nás převrat, dosavadní moc se skácela a s převratem se otevřely brány představ o podstatných historických  změnách. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý mír na celém světě a že  zavládne svoboda a spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto kardinální  změnu jsme s důvěrou a s neopakovatelným  nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, to přinášelo jen netušené a neuvěřitelné malé i velké události, které byly všem  nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly a vršily jen neradostná zklamání. Ukázalo se, že po „studené válce“ jsme zůstali  na straně poražených. A vítězové se nás chopili jako své  kořisti. Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné nežádoucí  změny. Už jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími obětmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje slavila  republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém  zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel obnovy kapitalismu. K historickému odkazu  naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozbíječským dělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou  ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci na  řádově nižší úrovni.

Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému  revanšismu Němců, kteří byli po  druhé světové válce odsunuti   z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se právě na odsun a na přesídlení, byť k němu  došlo rozhodnutím velmocí  a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy. Ti odsunutí  (říkali si „sudetští“) tvořili  menšinu v pohraničí předválečného Československa, ale s nástupem fašismu v Německu se stali  jeho přeshraničními podporovateli  a protistátními rozbíječi doma. Chtěli (jak hlásala  jejich  protistátní propagandistická kampaň ve 30. letech) chtěli se vrátit  do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli  patřit i za cenu zničení celého  Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí, které obývali, k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“  za zásluhy o rozbití  státu, který byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci  dělali  nároky, co pohledávat. Podle jejich tvrdého genocidního přesvědčení tady  neměl  zůstat ani jediný Čech. Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení německé menšiny z českého pohraničí  sledovalo principy denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat. A  jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě  a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající  výsledky  druhé světové války a  kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva,“ revanšisté však své stanovisko nezměnili.

Přemnoho pamětníků protestovalo proti falšování dějin

Uvedu jen jeden projev zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže z r. 1993. „Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“(Z pozůstalosti Karla Kolína.) Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta  Osvoboditele a prezidenta  Budovatele, si popřevratový  prezident samostatného suverenního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r.1999)  a do Evropské unie – EU (r.2004). V době války v Kosovu souhlasil s  bombardováním Srbska a označil je  za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika  jednostranně orientovaná a podřízená Západním silám v jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější  podobě, třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afgánistánu, v Iráku, v Libyi, v Syrii apod.)  A  co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel  Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka  se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným  bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla  jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006) Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství  „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je  bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak jen namátkou. Ztratili jsme nerostné bohatství, doly, vodní zdroje, těžký průmysl, banky, pojišťovny,  větší část lehkého průmyslu. Téměř všechny výrobní prostředky jsou v cizích rukou. Platy našich zaměstnanců ve srovnání s prosperujícím zahraničím jsou třetinové, i když produktivita práce je dvoutřetinová. Podle oficiálního statistického Eurostatu přiteklo do České republiky v letech 2010 – 2016 celkem 563 miliard Kč. A odteklo 2.252 miliard Kč. S lítostí můžeme vzpomínat na  naši výrobu světoznámých motocyklů, nákladních automobilů, tramvají. I výrobu osvědčených osobních automobilů převzala zahraniční firma. Z té naší udělala pouhou montážní dílnu. Zrušena byla i výroba kvalitní nerez-oceli. Řadou odešly vyhlášené výrobny oděvního průmyslu a obuvi. Jen technická muzea tu a onde  nám mohou připomínat tvůrčí úspěchy minulosti. A také přibývá chudoby a zvyšuje se počet bezdomovců. Bez náhrady padla brněnská Geofyzika, jeden ze tří špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy, nerostného bohatství. Podvodný „Král privatizace“ nás připravil o slavnou námořní flotilu. Řadou odešly naše významné podniky. Buď zmizely zcela nebo se octly v rukou zahraničních majitelů. Je to k nevíře, ale ani ta voda, která pramení na našem území, nám nepatří. I ta je v cizích rukou.

Zemědělství, bylo zbaveno světové úrovně. Ztratili jsme soběstačnost ve výrobě potravin i v chovu domácího zvířectva. Ubývá úrodné půdy, chátrají  areály bývalých zemědělských družstev. Obyvatel venkova valem ubývá. Nikdo neví, jak živý a kvetoucí venkov obnovit. Taková je situace v oblasti materiálních statků. Jak je tomu ve sféře duchovních hodnot? Místo žádoucí demokratizace a humanizace školství a osvěty došlo po r. 1989 k  nedomyšlenému rušení  mateřských školek a jeslí, k neodborným projektům  inkluze i exkluze,  k nečekaně diskontinuitním a nesystémovým opatřením ve výchově a vzdělávání ve škole i mimo školu. Ku podivu urychleně vyrostly sexšopy, bary, kasina a herny všeho druhu. Svět  rozmanitých médií ba i  i internet hned na prvních stránkách hýří svody a nabídkami a nekonečnými reklamami superkonzumního života  a přízemního požitkářství,. včetně prostituce. Vštěpují nám, že žijeme, abychom jedli, pili, bavili se, tělesně si bez omezení užívali. A abychom obdivovali luxus života celebrit, který je nám předkládán jako záviděníhodný příklad. A pornografie a pornolálie už patří ke každodenním zaběhnutým způsobům chování. K rutině. Doma i na veřejnosti. I na pódiu a na jevišti. A žádné tabu neplatí. K svobodě patří jak třeba veršování či malování zesměšňujících karikatur Alláhova proroka  Mohameda, tak divadelní hra, v které  Ježíš Kristus znásilní muslimku. Urážet vznešené a božské bytosti, symboly a patrony tisícileté úcty, vážnosti  a víry, je  mediálně zcela korektní. Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž  nedovolené obohacování  je jen těžko dokazatelné, vede  k růstu dobře utajených ziskuchtivých  mafií.  Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha  lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není  žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“

Připojili jsme se k světovému neoliberálnímu  odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby. Situaci celého světového společenství i každého jedince dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla  v roce 2020. Jde o zlověstný případ  nevídané světové krize. Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou  o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru  nebo o něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané  následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy.  Postavila proti sobě potřeby, zájmy a hodnoty ekonomické a potřeby, zájmy a hodnoty boje o život s péčí o zdraví. Nově se tak vyhrotil morální problém. Jaký je smysl lidského života? Co jsou hodnoty pravé a nepravé? Co jsou pahodnoty? Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém. Jak řešit uspořádání a vedení státu  v podmínkách globální  pandemie? V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem  neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích  od 70. – 80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci  neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má  rozhodovat  mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Neoliberální  svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu a přinesla nebývalou  změnu v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve  jen na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a  celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité, peníze dělají peníze  bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více  prohlubuje a rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně  rozvírají.Takovou nerovnost svět ještě neviděl. K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás  byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku) vystřídán  egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování, hedonismus a osobní požitek jako smysl života). Historikové znají mnoho příkladů účasti  mladé, nastupující  generace na procesech společenských změn. Připomeňme si z  minulosti našich  národních dějin ty nejznámější.  

V revolučním roce 1848 najdeme především studenty jako bojovníky na pražských barikádách

Oni  jsou vedle  starších uvědomělých vlastenců čelnými představiteli probuzeného národa, který se poprvé od dob bělohorské  pohromy a ztráty státnosti (1620) při hlásil  o svá politická práva, o práva občanů. Co chtěl tehdy porobený český národ na vládnoucí cizí  monarchii? Na památném  pražském „březnovém“  svobodném shromáždění občanů se poprvé  horlivě diskutovalo, formulovaly se požadavky, sestavovala petice, která pak byla předložena císaři. Hlavní požadavky petice byly tyto: „Aby země koruny české byly spojeny všeobecným sněmem.  Aby dostaly Ústavu a podle ní zastoupení všech vrstev národa na sněmu a stejná práva volební pro všechny. Aby platila svoboda slova a tisku. Stejně aby platila svoboda shromažďovací, náboženská a jazyková. Aby byla zavedena čeština do škol a do úřadů. Aby byla zrušena  robota. Aby obce dostaly samosprávu.  Aby se dbalo o organizaci práce a mzdy.“ Revoluce, jak víme, byla poražena.  Občanské naděje pohasly. Vláda upevnila svůj absolutismus a mezi poddanými se šířil oportunismus, lokajská přizpůsobivost a závislost. Ale odkaz  roku 1848, odkaz  „jara národů“, se neztratil. Dlouhá desítiletí vedli mluvčí a zástupci již obrozeného národa v rámci Rakousko-Uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české o uznání naší státnosti. Generace tvůrčích osobností v literatuře, výtvarném umění, v hudbě, myslitelů ve vědách  a  v osvětové práci si  předávaly odkaz  roku 1848 po celou druhou  polovinu  19. století a pokračovaly  v tom i ve století 20. Tu vypukla válka světová (1914 – 1918). Ve hře bylo nové dělení světa a  nové uspořádání vztahů mezi národy. Boj zahájily mocnosti Centrálního spolku (Rakousko-Uhersko a  Prusko, přidala se k nim  Osmanská říše a Bulharsko)  a vedly jej proti mocnostem Dohody ( Velká Británie, Rusko, Francie, k nim se přidaly USA, Italie, Srbsko). Od počátku války byli mladí Češi a Slováci ve vojenských uniformách odváženi  v železničních vagonech na frontu. Měli bojovat „za císaře pána“. Proti své vůli a proti svému přesvědčení. A tak se houfně vzdávali do zajetí anebo, nedbajíce smrtelného nebezpečí, dezertovali k dohodovým armádám.Vytvořili Československé légie, které bojovaly za svobodu národa a za  nezávislý československý stát, který ještě neexistoval. Napočítali jich  více než 140.000. S vlasteneckým uvědoměním a nadšením přispěli  legionáři svým bojem ke vzniku  Československé republiky, 28. října  r. 1918. A jména zahraničních bojišť, Zborov, Doss´ alto, Terron  dodnes připomínají statečnost našich dobrovolných bojovníků na Rusi, v Itálii, ve Francii. S vděkem a obdivem se  o nich skládaly verše: „ Desetitisíce jich stojí hotovo k boji…to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská  chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína…ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást…daleko od vlasti, na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý.“ (A. Horák, 1918)

Tradice nadšení a nadějí 28. října

byly živé po celých dvacet let trvání Československé republiky.  Málem jsme oslavili 20.výročí, blížil se 28. říjen 1938. Ale mnichovský diktát nás o měsíc předešel (29.-30. září 1938). Nastal  čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Ztratili  jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, prezident Beneš odešel do exilu. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli vlastenecké tradice a horovali pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Až do 15. března 1939, kdy nás obsadily nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Okleštěná republika byla rozbita, my jsme se stali poníženým „protektorátem“ fašistické „Říše“, Slovákům nastolili  údajně samostatný „štát“. U nás fašistická okupační vláda zavedla  tvrdý násilný režim. Národ mlčel, pod povrchem však doutnal odpor. Ilegální skupiny si vyměňovaly letáky, tiskoviny, připravovaly protestní manifestaci na 28. říjen k 21. výročí vzniku Československé republiky. Pražští vysokoškoláci se manifestace zúčastnili v hojném počtu. Provolávali slávu 28. říjnu, republice,  presidentům Masarykovi a Benešovi. Nesli hesla „Za národ“ a „Za svobodu“.  Ale němečtí ozbrojení držitelé moci to nestrpěli. Bezohledně zasáhli, aby manifestanty rozehnali. Jednotky SS použily i ostré střelby.  V pronásledovaném houfu byl zastřelen  mladý pekařský pomocník Václav Sedláček. Student Jan Opletal byl těžce raněn a marně pak v nemocnici řadu dní bojoval o život. Zemřel a jeho pohřeb 17. listopadu se stal tichou odvetnou manifestací  studentů proti surovému útlaku. Manifestace však měla krutou dohru. Už v noci se začaly německé jednotky stahovat do Prahy, k ránu přepadly a obsadily koleje. Devět funkcionářů  vysokoškolských spolků bylo zastřeleno, 1200 studentů odvlečeno do koncentračních táborů. Vysoké školy v celé zemi  byly zrušeny. Protektorát Čechy a Morava, zbaven možnosti vzdělávat mládež,  byl odsouzen k nevědomosti a neznalosti. Měl být pouhým „slouhou“ německého panstva. Ale i  to jen dočasně. Po vítězství nadřazené německé  rasy  ve válce měl být  zcela zlikvidován. Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala  tehdy v celém světě mocný ohlas. Mezinárodní studentská rada v Londýně prohlásila 17. listopad  Mezinárodním dnem studentstva. Stalo se tak roku 1941. My jsme po druhé světové válce s oslavou vítězství nad fašismem přijali 17. listopad jako státní svátek. Je pozoruhodné, že tento den inspiroval manifestační hnutí našich studentů znova roku 1989. Studentské hnutí vyvolalo tehdy celospolečenský mocensko-politický převrat. Převratem vyvrcholil a skončil dlouhodobý proces zjevných i skrytých rozporů a nedostatků minulého řádu. Bude  tomu již 32 let. Lecčeho jsme se tehdy zbavili, ale plni radostného očekávání jsme včas nepostřehli, že hesla transformace, europeizace nebo globalizace pro nás nemají jednoznačně kladný význam. Šlo spíše o uvedení do nového područí světové oligarchie než o osvobození národa. Poznali jsme, že demokracii v národním státě za časů neoliberalismu a globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, mnopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých názorových menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli národnímu a celospolečenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani  mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným  uplácením. Zvláštní  pozornosti se těší směry a hnutí, které halasně i rafinovaně  protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací euroamerické civilizace. Neváhají ani pořádat čas od času  protivládní protestní akce. Jsou to  směry a skupiny společenské disgrese, rozvratu a anarchie. Jejich představitelé a mluvčí  jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě,  označováni jako neomarxisté.  Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno klasika  historického materialismu poloviny 19. století, jako by na něj nějak navazovala? Všichni rozvratníci a disgresoři jsou neomarxisté? Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád  bude vystřídán  řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomrxismus nejrůznější disgresory a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné a matoucí označování pejorativního významu. Ukažme si tu absurditu  na příkladu. Náš  politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po asi 150 uplynulých letech číst Karla Marxe, se zřetelem na uplynulý historický vývoj. To je skutečný neomarxismus. Jiný myslitel, vzdělaný klerikální akademik, se  aktivně a halasně účastní frivolních každoročních karnevalových  průvodů pod záminkou, že bojuje za  rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad  jasné, že tento účastník karnevalových projevů proti údajné diskriminaci všech možných mužsko-ženských  úchylek mezi neomarxisty absolutně nepatří. K řešení problémů pohlavní orientace skutečně Marxovo dílo nemá čím přispět. Je ovšem zajímavé, že všem  diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám, úchylkám a odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství. Patrně  dobře znají starý římský  mocenský princip, „Divide et impera“, a tak jsou  horlivými podporovateli nově objevených forem dělení. Nikoli jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál. A mobilizují k tomu rozvracečské disgresory nejrůznějšího zaměření. Rozvraceče, rozbíječe, podvratníky. Rozmanitě maskované diverzanty.

Po uplynulých více než 30 letech od  listopadu 1989 stojíme opět na křižovatce dějin

Nevycházíme z údivu. Svět je ohrožen virovou pandemií a při tom je plný dílčích  válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války. Jsme smluvně a submisivně vázáni s nadnárodními bloky, takže  jen s obtížemi můžeme hájit  své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace z Afriky a Asie do Evropy a s tím spojené nebezpečí  islamizace evropské kultury a ztráty i naší identity a našeho kulturního domova. Hrozí projekt  antihumanitní Panevropy se smíšeným obyvatelstvem oddaných poddaných a vládou globální aristokrcie, zvěstovatelky řádu Nového věku. Ani domácí politika nepřináší uspokojení.  Nadpoloviční většina z parlamentních voleb má sice moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi ve veřejném prostoru. Vedou se věčné protivládní útoky, nekonečné hašteření koalic a opozic. Občanům chybějí společné vize a  programy. Politika se redukuje na  nepřestajné osobní napadání a očerňování vůdčích osobností. Ty  jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá stále zvrhlejší formy a mění  se v ochlokracii, v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností. Ve veřejném prostoru se nediskutuje o programových ideách. Ve veřejném prostoru se jen špiní a očerňují protivníci a rivalové, šíří se pomluvy a lži. Kdekdo si dělá blázny ze všeho a nic nebere vážně. Každodenní  malicherné hádky a pavlačové výstupy jsou čas od času provázeny masovými protesty a demonstracemi. Vedou je odpůrci některých politiků a fanoušci  jejich protivníků. Vzrůstá brutalita a násilí.V čím zájmu? V zájmu neproniknutelného nadnárodního zákulisí horlivých rozbíječů a rozvratníků.

Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury

I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po první a obnoveným samostatným státem po druhé válce světové. Po obakrát s  pocitem nevýslovné radosti a ovzbudivých nadějí. . Dnes stojíme  opět na křižovatce dějin. Celý svět na ní stojí. Kam směřuje euroamerická civilizace s dosavadní kulturou? V životě národů  jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po dosavadních již bezmála  32 letech popřevratových zkušeností a po roce zkušeností s pandemií známe svá východiska.

K záchraně vede jen cesta uvážlivé rezistence.  Skoncujme s nekonečným tříštěním zájmových orientací. Spojme své síly a  nedovolme ničím své spojení oslabovat. Přivolejme děti a mládež k účasti na společném díle. Pěstujme vůli zůstat národem, nestát se jen hrstkou neuvědomělých obyvatel, kterým jde jen o to, aby si „vydělali“ a aby si „užili“. Žádejme znovu vzkřísit státní ideu republiky, která vedla naše předky do bojů za  „matku vlast“ a přivedla je  k blaživému vítězství. Pro ně pravé hodnoty vskutku nebyly za peníze. Šlo jim o samostatný, nezávislý stát,  šlo jim o  demokracii a humanitu. Důležitá pro ně  byla společná historická paměť, vědění o vlastní  hodnotové orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůle ke kontinuitě zkušeností generací,  ke spojení tradice s inovací. Nedovolme v rozporu s nimi a proti nim a proti  slovanským národům vůbec přepisovat dějiny. Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající děje a postavy naší minulosti. Velkou Moravu, Čechy knížecí a královské, husity a české bratry, buditele a obrozence, směrodatné myslitele jako byli Jan Hus, Jan Amos  Komenský, František  Palacký, Karel Havlíček Borovský. Nedovolme hanobit odkaz Jana Žižky z Trocnova a jeho „Božích bojovníků“, nezapomínejme na  selská povstání vedoucí  až k zrušení roboty r.1848 a buďme právem hrdi na statečnost legionářů,  kteří neváhali nasadit své životy v bojích za svobodu národa v letech 1914-1918. A mějme na paměti, že Tyršovi Sokolové nechtěli „ni zisk ni slávu“, ale že jim šlo o tělesnou i duševní a mravní zdatnost pro blaho národa. Nepřestávejme ctít nadlidské úsilí a jeho šťastný výsledek našeho prvního odboje, který vedl Tomáš G. Masaryk a jeho spolupracovníci, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Nedovolujme válcovat naši hodnotnou domácí a spolu s ní celoevropskou tisíciletou kulturu jednostrannou angloamerickou popkulturou nové doby. Ta je mediálně tak intenzivně šířena, že překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou. A ústí až do vysloveného pornoškváru. Nedovolme ani u nás islamizovat evropskou kulturu.

Snažme se vytrvale o občanskou osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně  představuje naši státnost, co je státní idea naší republiky a za co se mají angažovat. A udržujme v paměti národa nezapomenutelná slova hesel, ke kterým se mohou právem  hlásit celé další generace: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ – „Věrni zůstaneme.“

Stanislava Kučerová
v záhlaví textu je upravený obraz od francouzského malíře Delacroixe, žena drží českou vlajku …

One Response “Před více než 30 lety vypukl u nás převrat. S čím do roku 2021?”

  1. Jitka
    5. 1. 2021 at 9.01

    Vynikající, leč velmi smutný rozbor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *