Go to ...
RSS Feed

Lekce z Náhorního Karabachu (2)


Kořeny konfliktu mezi Armény a Ázery jsou v nepřiznané genocidě nazvané Sumgaitský pogrom

Jedná se o Ázery vedený pogrom (27-29. února 1988) zacílený na arménskou populaci v přímořském městě Sumqayıt, zhruba 30 km severně od Baku. Tento genocid byl 1988 odsuzován rezolucí EP, Senátem USA a Parlamentem Argentiny, aniž by byl mezinárodně přiznán. Proč? Odpověď je složitá a není předmětem příspěvku. Zdůrazňuji ale, že tento masakr, jehož oběti nejsou dodnes spolehlivě spočítány, společně s rostoucím konfliktem v Náhorním Karabachu představovaly výzvu a možnost řešit celý problém v rámci reforem perestrojky Michaila Gorbačova. Nepokoje v Sumgaitu představují počátek napětí mezi Armény a Ázery v novodobé historii. Pro informaci uvádím, že ve Stěpanakertuje pomník (Akopjana) obětím pogromu. Od roku 1991 v rámci ázerbájdžánizace se město jmenuje Chankendi, je hlavním městem Náhorního Karabachu a celé de facto nezávislé Republiky Arcach. O ni se bojuje.

Po hodnocení dostupných oficiálních dokumentů, osobních svědectví a charakterů Alexandra Nikolajeviče Jakovleva (1923 – 2005) a Michaila Gorbačova(1931) lze pogrom bez ostychu hodnotit jako jednu z plánovaných akcí a část západního plánu na zničení SSSR. Proč? Obvinění KGB z autorství pogromu Jakovlevem, který v 1958 – 1959 absolvoval stáž v USA na Columbia university,mohlo být pravdivé, nebo také pouze alibi. Jednání generálního tajemníka ÚV KSSS Gorbačova jako ve zpomaleném filmu, mluví jasně samo za sebe. V předdveří pogromu tehdejší vysoký stranický funkcionář Evgenij Asadovvyhrožoval Arménům napadením na Náhorní Karabach. Den před začátkem pogromu (26.2.1988) vyjádřil Gorbačov obavu o životě 200 tisíc Arménů žijících v Baku a spojoval ji s požadavkem Arcachu na sjednocení s Arménskou autonomní SR, které bylo vyjádřeno hlasováním 20.2.1988. K zostření situace bylo protivníky sjednocení využito spojení dvou fake news a jedné pravdy. Fake news: Tvrdilo se, že v Arménii se masově zabíjejí Ázerové, a že dvě ázerbajdžánské dívky byly znásilněny. Pravda: Televizní zpráva generálního prokurátora SSSR Katuseva o smrti dvou ázerbajdžánských vojáků během přepadového nájezdu (22.2. 1988) na Askeran.To jeměstečko s 1967 občany (v roce 2005 – 1901 Arménů, 1 Ázerbájdžánec, 3 Ukrajinci a 2 jiné národnosti) vzdálené cca 14 km od Stěpanakertu. Již tehdy byl hlavní cíl Gorbačova znám všem osobnostem na Západě, které mohli (spolu) rozhodovat ve strategických záležitostech: Demontáž SSSR podle svazových republik. Proto nebyl genocid uznán mezinárodním a čekalo se na konflikt. Vyšetřování a potrestání viníků pogromu zamlžila kandidatura Gorbačova na Nobelovu cenu míru (obdržel ji 15. října 1990). Nedořešený problém Náhorního Karabachu zůstal a žije do dnes. Pro doplnění uvádím, že rozpad SSSR podle svazových republik byl prohlášen 8. prosince 1991. Během zasedání Evropské rady (9 – 11. prosince 1991) a Rady EU (16. prosince 1991) na úrovni ministrů zahraničí byla formulována kritéria uznání nových států ve Východní Evropě, a na teritoriu SSSR. Jednou z hlavních podmínek bylo vzájemné uznání a respektování hranic. Výjimku již tehdy představovala Ázerbajdžánská republika(AR), podobně jako její předchůdkyně: Ázerbajdžánská sovětská socialistická republika(AzSSR) a Ázerbajdžánská demokratická republika(ADR), existující v období 1918 – 1920. Nově vzniklá AR odmítla následovnictví AzSSR a prohlásila se nástupkyní ADR, dávno neexistující republiky.

Na tomto místě se nachází dvojitý problém, který by si mohli elity ČR uvědomit: AR, jako sama sebou vybraná nástupkyně ADR (1918-1920) bez nikdy neustanovených a mezinárodně uznaných státních hranic, byla uznána EU v hranicích AzSSR. Vznikají dvě důležité otázky: 1) Jedná se o náhodné, nebo cílené přehlédnutí jinak důsledné EU?  2) Z jakých důvodů bylo možné přehlédnout a následně uznat AR v hranicích AzSSR po vyhlášení Republiky Náhorní Karabach v souladu s normami mezinárodního a vnitrosvazového práva SSSR? Jakékoli přehlédnutí ze strany EU neodpovídá právní tradici Evropy. Z hlediska mezinárodního práva nebylo možné uznat AR v hranicích AzSSR včetně Nachičevanuzcela odříznutého od vlastního Ázerbájdžánu konfliktem v Náhorním Karabachu při současné platnostiKarské smlouvyuzavřené 13. října 1921 v Karsu. Karská smlouva byla uzavřena mezi zástupci Velkého národního shromážděníTurecka (v roce 1923 vyhlásilo Tureckou republiku) a zástupci Sovětské Arménie, Sovětského Ázerbájdžánu a Sovětské Gruzie za účasti Sovětského Ruska. Smlouva stanovila hranice mezi Tureckem a sovětským Zakavkazskem. Tato hranice platí jako turecko-gruzínská, turecko-arménská a turecko-ázerbájdžánská hranice dodnes. Karská smlouva navazovala na Moskevskou smlouvu, uzavřenou mezi zástupci Velkého národního shromáždění Turecka a zástupci Sovětského Ruska 16. března 1921. Co se týče uznání Ázerbajdžánské republiky (AR) ze strany EU a přijetí kritérií EU 16. prosince 1991 lze dokázat, že AR neměla k dispozici žádný právní akt o sebeurčení týkající se suverenity, žádné legitimní a nikým uznané státní hranice. Výsledkem konání EU a jejího uznání AR jsou následující skutečnosti: 1) Uznání státní hranice vnější stranou (EU), pokračování politiky 1. prezidenta Turecké republiky Atatürka(1881 – 1938) a bolševiků. 2) Zneuctění Karské smlouvy. 3) Ignorování usnesení Kavbiro (Kavkazského oblastního zplnomocněného zastupitelství ZV KSR, 8.2.1920) týkající se mimo jiné pogromů proti Arménům. Na tomto místě je potřeba připomenout další následky: 1) Jedná o genocidu státotvorného národaa ne o etnický, nebo sociální konflikt. 2) Uznání genocidu proti Arménům by neumožnilo hladký průběh Gorbačovem plánovaného rozpadu SSSR a přiznání následnických států. 3) Pokrytecké konání EU doposud umožňuje ne stát na straně genocidy a hlásat lidská práva. 4) EU osvobodila Baku od trestu a kompenzací za genocidu vůči Arménům, odměnila Ázerbájdžán historickým územím Arménů a tím v podstatě EU podporuje již třetí válečný konflikt v Náhorním Karabachu. 5) EU prakticky podporuje přepis historie v Ázerbájdžánu, protiarménskou propagandu již ve školkách a učebnicích, podporuje islámský fundamentalismus a konání Turecka (i v EU) a ignoruje staré přísloví: S čím kdo zachází, tím také schází.

V závěru příspěvku připomínám příběh Ramila Safarova(1977). Tento ázerbájdžánský občan, studoval na istanbulské akademii Kara Harp Okulu, získal hodnost poručíka a zavraždil v únoru 2004 svého arménského kolegu Gurgena Margarjana.Stalo se tak během školení pro důstojníky členských zemí programu Partnerství pro mír. Školení hostila Národní univerzita obrany Mikuláše Zrinskéhov Budapešti. V noci z 18. na 19. února vstoupil do pokoje Margarjana, zasadil mu 16 ran sekyrou a vydal se zabít dalšího arménského vojáka Hajka Makučjana. Při pokusu rozbít dveře probudil spící vojáky. Ti ho odzbrojili a přivolali policii. Aktuálním se mi jeví Safarovo vysvětlení vraždy nenávistí k Arménům ve vztahu k dění ve Francii. Safarov byl 2006 odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Rozhodnutí soudu vyvolalo v Ázerbájdžánu rozsáhlé protesty. Novodobá ombudsmanka Elmira Sulejmanovovápožádala o vydání Safarova do vlasti. V roce 2012 maďarská vláda rozhodla na základě Štrasburské konvence z roku 1983 o výměně vězněných osob žádosti vyhovět a předala Safarova do Ázerbájdžánu. Po příletu 31. srpna 2012 do Baku byl Safarov přivítán jako národní hrdina, prezident Alijev ho omilostnil, povýšil na majora, přidělil mu státní byt a vyplatil vysoké finanční odškodné. Arménie přerušila diplomatické styky s Maďarskem, maďarská opozice bezvýsledně kritizovala premiéra Viktora Orbána (1963). EU jako vždy, pokrytecky přihlížela a nepoučila se z dávné, ani novodobé historie.

Historie učí, že existují státy, které mají v krvi nelidskou krutost a neváhají použít genocidu. Ta není možná bez podpory velkých mocností, když tyto řeší své zájmy. V současné době mají vnější faktory velký vliv na formování nositelů nenávisti, zla a agrese. Nebudu se o nich rozepisovat, protože již jejich náznak by měl postačit uvědomit si, že bez znalosti historie není možné pochopit ontologii toho, co prožívá opět Náhorní Karabach od 27. září 2020, dnes (29. října) Francie, a zítra jiný stát EU. V tomto kontextu mimo jiné covid-19 svým působením napomáhá uvědomit si mnohým hranici smysluplnosti státu s rozkládající se důvěrou, zvětšující se chudobou občanů a čistě formální oslavou založení dávno neexistující republiky, předka současného státu. Forma, obsah a rozměr oslav odpovídaly hlavnímu trendu vývoje ve světě. V něm není místo pro státy trpaslíky vedené sebestřednou elitou bez vize, bez odvahy a bez znalosti historie. Mohu si představit, že rok 1918 ve vztahu k nové formě ČR bude v budoucnosti pouze v knihách. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *