Go to ...
RSS Feed

Stane se čínský socialismus s lidskou tváří světovou ekonomickou jedničkou? 


Západní svět, reprezentovaný v dřívějším rozděleném světe státy se zažitými demokraciemi a tržní ekonomikou, nenahlížel na Čínskou lidovou republiku jako na nějakého exota. Od roku 1945 v této zemi probíhal samostatný politický vývoj, který se později nějak usadil a Čína se stala součásti tábora zemí socialismu. Střídavě byla na výsluní, jindy zase v nemilosti Moskvy. Pro Západ byla zemí s obrovským trhem na cokoliv, od špendlíků po lokomotivy. Jenže vnitřní i zahraniční politika tehdejšího vůdce Mao Ce-tunga se orientovala na socialistické státy a tak díky tomu naše obchodní vztahy kvetly až se louky zelenaly. Vyváželi jsme do Číny elektrárny, cukrovary, pivovary, chemické provozy, textilky a celou řadu jiných průmyslových celků. Navíc jsme těžili z toho, že Made in Czechoslovakia byla dobrá značka, dobré jméno kvality. Po smrti Maa se situace začala obracet v náš neprospěch. Vešlo ve známost, že mnoho mladých Číňanů odjíždělo studovat do USA a na západní univerzity. Čínské vedení si uvědomovalo, že studenti vedle dobrého studia pochytí také společenské standardy a po návratu to vše ovlivní čínské společenské poměry.
V osmdesátých letech se začaly dostavovat výsledky tohoto rozsáhlého experimentu. Mezi nositeli Nobelových cen se začali objevovat i čínští vědci samostatně nebo ve výzkumných týmech věhlasných univerzit. V československých kontrolovaných sdělovacích prostředcích jsme se tu a tam dozvěděli o neskutečných akcích probíhajících pod kontrolou tamní komunistické strany. Třeba to, že se konaly veřejné popravy funkcionářů, kteří brali úplatky, byli zkorumpováni nebo zneužili svoje pravomoci. Ty zprávičky byly vždy vytištěny malým písmem mezi jinými nedůležitými informacemi ze světa. Jakoby naši dohlížitelé nevěděli, co si takovými zprávami počít. Čas plynul, nastalo období nazvané rusky glasnosť, což se dá přeložit jako publicita nebo otevřenost a tuto novou kapitolu v dějinách SSSR otevřel šéf sovětských komunistů Michail Gorbačov. Svět se začal měnit, v Německu padla Zeď rozdělující dva německé státy, v satelitních socialistických státech byly lidovými masami svrženi z trůnů komunisté. U nás dokonce komunisté svoji politickou moc předali opozici s radostí a navrch ještě stačili svého největšího kritika Václava Havla zvolit prezidentem.
Čínu jsme jaksi v tom evropském společensko-politickém kvasu ztratili z očí. A ona se rozkvetla do podoby země neomezených možností. To jsme kdysi – v šedesátých letech – střídavě tvrdili o Sovětském svazu nebo o Spojených státech, jejich ekonomiky opravdu dokázaly mnohé, což z pohledu malých států vypadalo gigantické. Pak přišly neskutečné závody o vesmír, ve kterých si první místo střídavě měnily právě zmíněné velmoci. Dodnes vzpomínám na noční televizní přenos v červenci 1969, kdy člověk vystoupil na Měsíc, ani se nechce věřit, že se to stalo před jedenapadesáti lety. 

Čínská kosmonautka Yang-Liu

Technika je ukazatelem vyspělosti. Téměř všichni nosíme v kapse mobilní telefony, které dokáží neskutečné věci. Jdete v Praze po ulici, v kapse vám zazvoní mobil a pak hovoříte se svým známým, který je v kanceláři kdesi v San Francisku. Berete to jako samozřejmost, tedy pokud jste mladí. Naše starší generace to bere stále jako podivuhodný verneovský zázrak. Pamatujeme totiž doby, kdy se na zavedení bytové telefonní stanice čekalo roky. Lepší na ty časy zapomenout a nejen kvůli telefonům. Tu a tam mě známí a kamarádi pošlou powerpointové soubory na kterých jsou novinky z Číny. Už ani nemůžu psát, že nevěřím vlastním očím, spíše chci konstatovat, jak to mohli dokázat? Tisíce kilometrů dálnic vedených ve vysokohorské krajině a my nejsme schopni dokončit pár desítek kilometrů a oni zvládají tunely, mosty, železnice, nádraží, městské celky, přehrady, letiště. Stovky dolarových milionářů, několik miliardářů jsou rodilí Číňané. Kde se to v nich bere? Jsou tak úspěšní a výkonní kvůli tomu, že nedodržují lidská práva? U nás v padesátých letech komunisté také na nějaká práva lidí moc nedbali a žádne zázraky na chlubení tu nezbyly. Proto jsme měli takovou radost z Pražského jara, jara svobody. Krátká historická etapa se nazývala socialismus s lidkou tváří. To nám musela Moskva zakázat, na domluvy jsme nereagovali a tak jednou v noci přijeli, přiletěli a bylo to. Čekali jsme dalších dvacet let. Pak se režim změnil a třicet let jsme hledali cestu. Řekl bych, že ji stále hledáme.
Číňané si mezitím hrají na svém písečku a jde jim to docela dobře. Dnes čtu vedle zpráv o polevující koronakrizi v Česku o tom, že k Měsíci letí čínský robot, aby odebral vzrozky měsíční půdy a přivezl je zpět na Zemi. Tak nevím, která z těch dvou zpráv je významnější. Před pár dny mě kamarád psal, že byl pracovně několik týdnů v Číně a že se mu podařilo se svézt vlakem, který se nazývá maglev (magnetická levitace). Vlak pohybující se na principu magnetické odpudivosti, levitace, dosahuje rychlosti kolem 300 km za hodinu. Japonci jsou ještě o kousek dál a jejich maglevy už dosáhly rychlosti 600 km za hodinu. Porovnávat s těmito uskutečněnými projekty naše záměry je k ničemu. Víte jak dlouho u nás parlament řeší například přijetí nového stavebního zákona? Je to o mentalitě, ochotě lidí, pracovitosti, obětavosti, ale také o vlastenectví. 

Hlavně mám dojem, že nechceme vidět ty čínské úspěchy a pokroky v čemkoliv, protože oni nechtějí přistoupit na naše hry o nedodržování lidských práv a tak záměrně o Číně pozitivně neinformujeme. Proč nás média neinformují třeba o úloze a postavení osmi čínských politických stran, které tam mají vedle komunistické strany Číny? Vidíme oficiálně jen to špatné a vnitřně cítíme, že takhle je to špatně. V české malosti a malichernosti jsme schopni nasadit našemu prezidentovi psí hlavu za to, že vidí budoucnost pokroku v čínském provedení. Slepě jásáme nad cestou předsedy Senátu na ostrov Tchaj-wan, který je jakýmsi politickým bolákem v historii i současnosti čínské historie. Naše obchodní pozice v Číně jsou tím ohroženy, ale ochotně je kdykoliv převezmou jiné evropské nebo světové firmy, které se lidským právům nevěnují. Čína, komunistický stát, přebírá pomalu ale jistě úlohu světové ekonomické velmoci číslo jedna, je věřitelem západních mocností v čele se Spojenými státy. Málokdo si v denním shonu uvědomuje, že kdyby Čína požadovala po Američanech splacení dluhů, dostane Spojené státy na kolena a nastane světová ekonomická krize. Naše pravicové strany však tyto skutečnosti neuznávají nebo nechtějí vidět, že to tak je. Za uplynulých třicet prošla zásadní proměnou čínská ústava, objevil se nový termín: socialistická tržní ekonomika a demokratická diktatura lidu. Můžeme se nad těmito termíny, které nám připomínají cosi z naší minulosti, pousmát a zakroutit hlavou, ale to je asi tak všechno, co můžeme dělat. Pak už nezbývá než pozorovat, jak se Číně daří realizovat všechno, co si usmyslí. Celý ten obrovský čínský pokrok má právní rámec definovaný jedinou větou Ústavy ČLR: „Čínská lidová republika je socialistický stát demokratické diktatury lidu vedeného dělnickou třídou, založený na svazku dělníků a rolníků“. Tato definice má ještě dodatek: „ …která je ve své podstatě diktaturou proletariátu, byla již konsolidována a rozvinuta“. To jsou slova, která v nás evokují nehezké asociace na naši minulost, ale možná je to tím, že to ti, kteří si v Československu uzákonili své vedoucí postavení, zpackali na celé čáře a byli po právu ze společenského života vypískáni a postaveni mimo hru. Nepočítaje v to převlékače kabátů. V Číně to kumunističtí ideologové zvládli a u moci se udrželi a jak se zdá, tak jim to ještě nějakou dobu vydrží. Vždyť tento čínský socialismus s lidskou tváří má, jak se zdá, všechny potřebné atributy existence i pro budoucnost.

Břetislav Albert
fotokoláž v záhlaví textu s použitím 123RF.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *