Go to ...
RSS Feed

Chceme vůbec po tolika desetiletích ještě znát pravdu?


My stařešinové si občas můžeme připadat jako hřbitovní plačky. Jak léta přibývají, tak nám ubývá lidí na jejichž životy si pamatujeme nebo se kterými jsme se setkali či sledovali jejich život. Za našeho mládí byl zdejší svět na seriózní informace velmi skoupý. Velmi skoupý byl především na popis toho, co se děje za tzv. železnou oponou a tak jsme se informace dozvídali jen přes titulky v novinách. Titulek Rudého práva z 9. listopadu 1960 oznamující, kdo se stal novým americkým prezidentem, zněl např.: Porážka republikánské strany v amerických volbách. Údaj o tom, kdo se stal novým prezidentem byl až v podtitulku: Demokratický kandidát Kennedy novým prezidentem. Jo jo, takhle se tehdá dělaly noviny. V lednu následujícíh roku, konkrétně 20. ledna 1961 se pak JFK ujal po složení přísahy prezidentského úřadu. Zajimavé na tomto obdobi historie Spojených států je skutečnost, že tzv. Korejskou válku zahájil prezident demokrat Truman a následující republikánský prezident Eisenhower ji ukončil. Pak nastoupil demokrat Kennedy a začal nejen válčit ve Vietnamu, ale také přivedl se svým sovětským protivníkem Chruščovem svět na pokraj jaderné války během Kubánská krize a teprve republikán Nixon začal stahovat americká vojska z Vietnamu. V těchto souvislostech se sluší připomenout, že nenáviděný republikánský prezident drsných mravů Trump nevedl žádnou otevřenou válku a naopak začal snižovat počty vojáků v zahraničních misích. Samozřejmě k nelibosti určitých vojensko-politických kruhů v zemi. A nyní tedy pár vět k blížícímu se neslavnému výročí, které rozhodně nepatří ke světlým stránkám dějin USA. Kolik národů světa by se chlubilo, že střílí a vraždí své muže číslo 1? Pro úplnost je třeba zmínit, že tragickou válku v Zálivu v roce 1990 začal s koaličními vojsky republikánský prezident George W. Bush a následky tohoto konfliktu neseme do současnosti. Válku ale začal irácký prezident Husajn tím, že napadl Kuvajt.

22. listopadu uplyne 57 let od zavraždění 35. prezidenta Spojených států amerických Johna Fitzgeralda Kennedyho. My, starší vzpomínáme, jak jsme v dobových týdenících vždy hltali fotografie úžasného páru, který John s Jacqeulinou tvořili, protože nám připadalo neskutečné, že právě takový sympatický a elegantní člověk může být představitelem tehdy nenáviděné světové mocnosti. Jeho manželka Jacqeline, původem Francouzka, která se stala idolem všech paní a dívek a to i navzdory tomu, že její fotografie jen těžko přetěžko procházely obrazovou cenzurou tehdejšího tisku. Probíhala tzv. již zmíněná Kubánská krize, kdy strategická vojska obou velmocí stála proti sobě na dohled s odjištěnými zbraněmi  schopnými v několika minutách ukončit trvání civilizace na naší planetě. S odstupem času jsme se k nelibosti ideových komentátorů, jimž muselo novinářské pero hodně naříkat, když museli připustit, že Sověti měli na Kubě svoje strategické rakety a že je byli nuceni na nátlak Kennedyho zase pekně naložit a odvézt. Pak jsme ve filmovém týdeníku viděli usměvavého rozšafného sedláka Nikity Chruščova, jehož zásluhy v politice jsou dodnes zbytečně přeceňovány, jak ve Vídni jednal s JFK a jak musel přistoupit na dohody. Je vcelku logické, že i tato fáze pokaribské diplomacie byla u nás vydávána za vítězství Sovětského svazu a jeho spojenců. Použil-li jsem výraz rozšafný sedlák je to proto, že si nikdo z nás ani v nejdivočejším snu nedovedl představit, že by si JFK při projevu v OSN sundal botu a začal s ní bouchat do řečnického pultu. To by si američtí psychiatři zamnuli ruce a přepláceli by prezidentovu kancelář, aby byl posléze dopraven právě k nim. Museli by to nějak zmáknout sami, náš doktor Chocholoušek z Jáchyme, hoď ho do stroje! ještě nebyl natočen a nemohl se sovětskému státníkovi odpovědně věnovat. Velká škoda, že z tohoto extempore neexistuje fotografie ani filmový zaznam…

Politika Kennedyho a možná vlastně obou bratrů Kennedyů byla v domácích amerických podmínkách složitá a v mnohém rozporuplná, stejně jako jejich vztah úloze zahraničních a domácích tajných služeb. Ale to je, jak se dnes zdá, odvěké trauma všech amerických prezidentů. JFK musel zřejmě ambivalentní vztah ke službám dávat až příliš najevo a tím si vysloužil nelibost jejich šéfů. Než stačil uskutečnit rozsáhlé změny v jejich strukturách, služby jej předešly. Texaský 22. listopad 1963 vyřešil další působení JFK na americké i světové politické scéně. Byl odejít člověk kterého milovaly miliony lidí na celém světě, ne pro jeho politické přesvědční a postavení, ale proto, že se stal symbolem doby, symbolem toho západního světa na který jsme se v šedesátkách dívali skrz díry v železné oponě, symbolem té demokracie, kterou naši rudí věrozvěsti předem odsoudili k věčnému zatracení. Jako zaangažovaní diváci historických událostí jsme očekávali, že bude naplněnn slib americké administratiby v tom, že po padesáti letech od atentátu na JFK budou otevřeny archivy FBI a dalších služeb a my se dozvíme, jak to tehdy se střelbou v Dallasu bylo. Jsme sedmapadesát let po tomto dramatu a zůstáváme neosvíceni poznáním. Někdo si i po takové době nepřeje, aby pravda vyšla najevo. Ony se zřejmě metody za ten čas moc nezměnily a odtajněním by se mohli inspirovat lidé, kterým vyhovuje politický chaos. Vždyť i u nás se objevily názory politických extremistů vyhrožující prezidentovi smrtí. Taková prohlášení se neřeší stranickou důtkou, ale obžalobou od státního zástupce. Jinak by se totiž snadno mohl najít nějaký inspirovaný aktivista s kulovnicí. 

Břetislav Albert

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *