Go to ...
RSS Feed

Pozoruhodný rozbor situace v Náhorním Karabachu


Obdržel jsem otázky na téma titulku příspěvku ve spojení s odpovědí ex-velvyslance Jaromíra Novotného v PL (29.10) a prezidenta Putina během zasedání investičního fóra VTB Capital (29 – 30.10.2020) od čtenářů a známých, kteří vědí, že jsem působil v Arménii začátkem 80 letech minulého století, brzo po tom hrůzostrašném zemětřesení 7. prosince 1988 s epicentrem nedaleko města Spitak, a později jako Senior konzultant Světové banky. Na otázky – Jak hodnotím situaci osobně? V čem je problém v Náhorním Karabachu? Jaká lekce z Náhorního Karabachu se nabízí ČR? – odpovídám příspěvkem rozděleným do dvou částí.

Část první – Lekce z Náhorního Karabachu

Osobní hodnocení
Premiéra Nikol Pašinjana (1975) v Moskvě nemají rádi, přestože se nedostal k moci pomocí barevné revoluce. K dobru je mu, že během jeho vlády Arménie neodstoupila od žádné smlouvy s RF, že Arménie podpořila RF vojenským kontingentem v Sýrii a nehlasuje v OSN a v Radě Evropy proti RF. Je možné, že se Arménům vyhnulo štěstí, protože Pašinjan příliš sebevědomě dával najevo svoji nezávislost, držel distanc k určitým vládním kruhům v Moskvě a zřejmě během svého vládnutí nekradl, a proto nejsou na něj čerstvé komprimáty. Problém Pašinjana je v tom, že nemyslí strategicky, nevzal do vlády starší zkušené, ale mladé lidi. Ti, kteří ho podpořili na náměstí, jsou nezkušení, vyučení v nevládních organizacích, financovaných zahraničními fondy, nemají znalosti historie, nemyslí v kontextu a odtáhli Pašinjana od politické a komerční Moskvy směrem na Západ. Udělali tři typické chyby: 1) Zahájení trestního stíhání Roberta Kočarjana (1954). Ten byl v letech 1994–1997 prezidentem Náhorno-karabašské republiky, 1997–1998 předsedou vlády Arménské republiky a 1998–2008 jejím druhým prezidentem. To znamená osobním přítelem prezidenta Putina. 2) Zahájení trestního stíhání generála Jurije Chačaturova  (1952), generálního tajemníka ODKB (Organizace Dohody o kolektivní bezpečnosti). 3) Absence jakékoliv komunikace či konzultace o zahájení trestních stíhání s Moskvou a spoléhání se na přízeň USA. Ty mají mimo jiné v Jerevanu obrovské velvyslanectví a v Arménii od roku 2008 devět biologických laboratoří založených s pomocí Pentagonu a pracujících pod plnou kontrolou amerických občanů s diplomatickým statutem v rámci amerického obranného Biologického programu společné účasti (CBEP). Mladí Arméni, omámení mocí věří svým sponzorům a školitelům, neznajíc, že v geopolitice se často řeší problémy na osobní úrovni, pomocí utajovaných dohod, a že oni jsou pouze pěšáky bez naděje na vítězství a lauru. Prezident Putin nebude premiéra, ex- novináře Pašinjana učit, jak to ve světě chodí a je si vědom toho, že mladí stejně neposlouchají. Putin také ví také, že podobně jako se nevzdá Krymu, nevzdá se ani Arménie. Co se týče Náhorního Karabachu, to je jiná věc. Je to jedna z karet v geopolitické hře a následek Gorbačovovo perestrojky a jeho propadení pokryteckému obdivu Západu. Ještě v dobách SSSR se vyjádřili Arméni Náhorního Karabachu za odchod z Ázerbájdžánské SSR (20.2.1988) a pro vstup do Arménské SSR. Všechny potřebné právní instrumenty byly k dispozici, Gorbačov tehdy ke škodě věci výsledek hlasování ignoroval. Na bitevním poli bojují dvě nerovnoměrné síly: 20 tisíc vojáků Náhorního Karabachu (cca 150 tisíc obyvatel) bojuje proti 120 tisícům vojáků z Ázerbájdžánu (cca 10 milionů obyvatel). Jim pomáhá Turecko, Izrael, žoldnéři ze Sýrie, letecká a kosmická rozvědka Turecka, bezpečnostní služby a poradci. K polovině října bylo 900 mrtvých Arménů, jejichž jména se denně zveřejňují a 6.500 mrtvých Ázerbájdžánců, jejichž jména se utajují před vlastním obyvatelstvem. Tato skutečnost nedovoluje přijmout humanitární pauzu, protože v takovém případě by bylo nutné mrtvé identifikovat a předat rodinám. To by mohlo způsobit občanské nepokoje, vyvrcholení nenávisti proti klanu Alijeva a odstranění Alijeva od moci. Za zmínku stojí, že již v dubnu 2016 se Ázerbájdžán snažil řešit problém Náhorního Karabachu vojensky. Tehdy ho nezastavil prezident Putin, ale ministr zahraničí USA Kerry. Vyhrožoval, že jestliže Ázerbájdžán nezastaví agresi, USA uznají Náhorní Karabach. Dnes je situace jiná: USA jsou před volbami, bojují proti RF sankcemi všeho druhu. Kromě toho je RF provokována NATO. Proto se Turecko rozhodlo vydat na cestu pouze s tichou podporou USA a Velké Británie v naději, že tentokrát zvítězí samo, rychle a přímo v zóně zájmů RF. A tím získá body u USA a NATO. EU koná jako obvykle – hraje na mrtvého brouka.

Politické hodnocení
U premiéra Pašinjana vznikly pretenze k USA. U Alijeva k Turecku. Oboustranné zklamání ze slibotechen USA a NATO představuje pro RF důležitý mezivýsledek v probíhající válce. Ten tvoří část hodiny pravdy ve dvou aktech: 1) Padne – li Karabach do rukou Ázerbájdžánu, dojde k převratu v Arménii a Pašinjan bude odstraněn od moci. 2) Udrží – li se Karabach, nabízejí se dvě možnosti: Dojde k převratu a Alijev bude odstraněn od moci. Nebo – Alijev se zachrání s pomocí … Hádej, hádej, hádači! V Ázerbájdžánu totiž dnes existuje cca 60 různých stran a hnutí, nenávidějící klan Alijeva. Všichni chtějí usednout do křesel moci. Proto záchrana Alijeva se bez krve a RF neobejde. Situaci komplikuje existence politických stran s ideologií (např. Musavat, NFA) a bez ideologie (např. Nový Ázerbájdžán). Chamtivost a korupce nahrazující ideologii mají své kořeny v konci perestrojky a době post-perestrojkové. Ke dnešnímu dni prezident Putin nedovolil způsobit ztrátu tváře Pašinjanovi, ani Alijevovi. Prezident Trump a ministr Pompeo si zkusili zahrát na mírotvorce a neuspěli. Otázkou je, zda se nejednalo o stínovou hru. Před USA se prezident Putin snažil dosáhnout humanitární pauzy. Koordinoval svůj krok s představiteli Minské skupiny OBSE a telefonicky se domluvil s ázerbájdžánským kolegou na příměří. Přesto setkání ministrů zahraničí válčících stran se Sergejem Lavrovem, 10. října v nepřítomnost prezidenta Erdogana nepřineslo nic. V Německu se říká: Ausser Spesen, nichts gewesen – kromě výdajů, nic. To indikuje snahu Erdogana internacionalizovat konflikt předtím, než bude řešen, ideálně v jeho prospěch.

Představitelný výsledek z připravovaného vojenského nástupu Karabachu, z nedobojované války a začátek jednání obou stran před krachem, může působit jako malý zázrak ve hře: Všichni prohrávající se stávají výherci, výherci se stávají prohrávajícími. Ázerbájdžán se nestane kolonií Turecka, nehledě na jeho ambice, Arménie se nestane druhým Izraelem po zničení Římskou impérií. Kavkazský region se nestane aktuální bojovou zónou mezi Iránem, Tureckem a USA. RF dosáhne pro danou chvíli to, co je pro ni nutné: Nevést bezmyslná diplomatická jednání. Kavkaz nebude okupován Tureckem ani USA. Rozehraná partie bude dohrána později. Turecko s boulí na čele se bude zahraničně politicky věnovat EU, aby vnitropoliticky mohlo překrýt politickou porážku v jedné geopolitické bitvě. USA se budou věnovat výsledku prezidentských voleb a nechají prezidenta Erdogana působit, v podstatě i ve svém vlastním zájmu. Prezident Putin získá čas na vypsání účtu Turecku pro případ, že prezident Erdogan neztratil chuť společně s dočasně pověřeným vedením Ukrajiny (prezident Zelenskyj, 1978), odpočívat na Krymské pláži ani po té, co mu Moskva nedávno připomněla Kateřinu Velikou a rok 1783. Souhlasu netřeba. 

Jan Campbell, 29.10.2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *