Go to ...
RSS Feed

Dokument: Potíže historiků s novodobými českými dějinami


Otevřený dopis profesora Justa historikům, kteří v Dějinách Česka zamlčeli většinu zločinů režimu KSČ

Teatrolog, literární kritik a vysokoškolský pedagog z katedry divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Vladimír Just zveřejnil otevřený dopis, v němž se obrátil na kolegy historiky, kteří se podíleli na zpracování kapitoly o poválečném období a o komunistickém režimu v knize Dějiny Česka. V tomto díle chybějí zmínky o závažných událostech tohoto období, kupříkladu o justičních vraždách odpůrců režimu včetně zavraždění Milady Horákové (více ZDE). Kniha zároveň akcentuje „modernizační přínos“ období reálného socialismu.

Spectabilis docentu Michalu Pullmannovi a docentu Matěji Spurnému

Vážení kolegové!

Tento dopis je adresovaný vám, kteří jste v kolektivním díle Dějiny Česka, určeném široké, tj. i laické veřejnosti, odpovědní za zpracování období 1945–1989. Tedy období nejprve nástupu národně-socialistické třetí republiky, jež byla logickou předehrou únorového uchvácení moci a následného upevňování, rozvolňování a znovuupevňování vlády jedné strany totalitního typu, byť pod průhlednou kamufláží Národní fronty (kamufláží, jež už fakticky začala v prvých pokvětnových dnech roku 1945 tím, že byly vyřazeny ze hry o moc nejsilnější strany meziválečné demokratické republiky). Pod touto kamufláží vláda postupně připravila obyvatele o jejich základní občanská práva – právo shromažďovací, sdružovací, právo volného pohybu včetně vycestování ze země. Při pokusu o naplňování tohoto nezadatelného práva byly až do posledních dnů vlády jedné strany v letech 1948–1989 na státních hranicích vražděny stovky a stovky občanů, proti nimž, obyvatelům vlastní země, nikoli proti vnějšímu nepříteli, byly namířeny hlavně samopalů, dráty smrtícího elektrického napětí a po vzoru esesáků štváni k vraždění cvičení psi.

Kniha o kterou jde

Vláda strany totalitního typu fakticky zrušila všechny nezávislé instituty jako svobodné volby a z nich vzešlý parlament, nezávislá média a soudnictví, a učinila z nich atrapy zakrývající podstatu systému: totiž zmíněnou, ústavně zakotvenou vládu jedné strany. Pod touto atrapou děly se, zvláště v prvém období „zostřeného třídního boje“, nejhorší zločiny, zřizovány novodobé koncentrační tábory, likvidovány a kriminalizovány celé skupiny obyvatel. (Jména jako Heliodor Píka, Milada Horáková, Záviš Kalandra, Josef Toufar či Jan Palach jsou jen nejviditelnějšími symboly mnohem širšího, bezprecedentního bezpráví a nelegitimnosti režimu, jehož legitimitu, podle vás podpořenou vůlí obyvatel, se váš spisek marně snaží obhájit. Dělá to už tím, že právě tyto výmluvné symboly bezpráví a jejich smrt většinou účelově vynechává.) Je mi trapné renomovaným historikům připomínat, že po plošném a genocidním vyhnání německých obyvatel na základě principu kolektivní viny přišli na řadu soukromě hospodařící rolníci, živnostníci, nezávislé církve, justice a odbory, nekomunističtí policisté a vojáci včetně hrdinů západního odboje, nezávislí intelektuálové a jejich organizace.

Tady dovolte osobní odbočku. Smutné zjištění pro mne je, že pravdu o prvé fázi útlaku, útlaku kolem vyhnání/odsunu [píšu tuto pojmovou dvojici záměrně podle historické fakticity chronologicky], tuto pravdu se ještě před dvaceti lety velmi statečně, navzdory tehdejšímu mainstreamovému mínění, snažil odhalovat druhý z oslovených tohoto dopisu. A to v rámci aktivit občanského sdružení Antikomplex, jež spoluzaložil. Zúčastňoval jsem se těchto aktivit a říkal si, jak je skvělé, že máme tak nadějnou nejmladší generaci historiků, jakou představoval tehdejší student Matěj Spurný. Dnes se tentýž historik nestydí spolupodepsat a svým dobrým jménem zaštiťovat spisek, který, už jenom tím, co všechno v Dějinách Česka účelově vynechává – totiž většinu výše uvedených faktů a jmen – o minulosti lže úplně stejným způsobem, jakým byly lži minulého režimu. Ty lži, které se kdysi snažil kolega Spurný vyvracet. Zapomíná při tom na jednu podstatnou věc. Za vlády režimu, na němž teď „nově“ vidí převážně jen to dobré, to „modernizační“ (slovo, jímž tak rád opisuje pojem „devastace kulturního dědictví“), byly by jeho tehdejší aktivity odměňovány nikoli akademickými posty jako dnes, ale nepodmíněnými tresty odnětí svobody podle nejméně tří nechvalně známých paragrafů trestního zákona, o kterých jistě jako historik moc dobře ví. Konec odbočky.

Vám jako autorům spisku nemůže být neznámo, že nejviditelnějším znakem popisovaného období byly zinscenované soudní procesy, kamuflující nezávislé soudy. Ty byly po sovětském vzoru krvavým divadlem, jehož hlavním smyslem (dramaturgií, režií, herectvím, scénografií) bylo zakrýt právě tu zinscenovanost. Publikoval jsem – využiv profese teatrologa – o tomto jevu několikrát, u nás i v zahraničí v recenzovaných časopisech, rozsáhlé studie. A nedovedl jsem si až dodnes představit, že třicet let po pádu režimu, který toto cynické divadlo inscenoval, a pod patronací mé alma mater i vrcholných představitelů historické vědy mohla by vzniknout historická práce, jež by uměle shora vyvolané masové žádosti o vraždy nevinných obětí vydávala za dobrovolný, spontánní souhlas občanů s vraždami a represemi. A dokonce být přitom – podle názorů děkana prestižní fakulty – inspirována „demokratickými prvky“ jedné ze dvou nejvražednějších mašinérií lidské historie, systému stalinismu. To bychom pak, Spectabilis, mohli „demokratické mechanismy“ vidět i na „spontánním“, hektickém souhlasu severokorejských občanů s tamní tyranií. A za demokracii bychom mohli napříště vydávat i podobný „spontánní souhlas“ většiny německých dělníků, rolníků a jejich rodin, koupených zprvu značnými sociálními benefity, s vládou jedné strany NSDAP. Ignorovat podmíněnost takovýchto zdánlivě svobodných „spontánních souhlasů“ v nesvobodném prostředí (v systému, který vše od policie přes odbory, média, školství a kulturu řídí z jednoho centra a zabraňuje poskytovat „mlčící většině“ relevantní informace) a vydávat to poté za důkazy souhlasu, znamená vážné selhání základní historikovy profesní povinnosti: povinnosti kritického čtení pramenů. Důsledkem tohoto zanedbání je fakt, že atrapa je vámi považována za skutečnost.

Představte si, vážení kolegové, že bych jako historik divadla popisoval věru bohaté divadelní a „volnočasové“ (hudební, výtvarné i sportovní) aktivity v Terezíně v letech 1942–45 bez ohledu na kontext, v němž se všechny tyto reálně provozované aktivity odehrávaly. Že bych sice nepopíral povinnost historika „mapovat utrpení“ (Matěj Spurný), ale zajímal bych se, jako citovaný, přednostně o „jemnější souvislosti života v diktatuře“, všímal si, jak režim „kromě represe užíval i komunikaci s obyvatelstvem“ atd. Při recepci systému bych zkrátka tyto věci „upřednostňoval před represí“ (Michal Pullmann). Tím sice přímo nepopíraným, ale přesto vynechaným kontextem bych ovšem zásadně zkreslil referenční perspektivu celého vyprávění. I když bych v datailech mluvil pravdu a nic než pravdu (psal bych jen o skutečných kvalitách Brundibára, Gerronova kabaretu Karussel, o Ančerlově mistrovském provedení Mahlerovy či Mendelsson-Bartholdyho hudby, o populárních turnajích v kopané atd.). Nelhal bych, mystifikoval bych „pouze“ smlčením kontextu. Vím, děje jsou to nesouměřitelné, ale metodologie popisu stejná. Stačí z jakéhokoli vyprávění vynechat klíčový detail (že Terezín byl kamufláží, zakrývající funkci faktické přestupní stanice do Osvětimi) a celá narace i s dílčími pravdami se rázem změní v opak.

V našem případě je to smlčení základního faktu například v opakované tezi, že „normalizační poměry byly výsledkem společenských procesů, nikoli dovozu zvnějšku“ (Michal Pullmann). Co tedy, Spectabilis, nám přivezly sovětské tanky v největší vojenské akci v Evropě po druhé světové válce, než dovoz sovětského modelu socialismu, podstatně jiného než toho, který se zde na jaře 1968 naivně a nedokonale, ale tenkrát za opravdu spontánního souhlasu obyvatel klubal? A na čem jiném byl postaven celý normalizační režim než na masovém a většinou i písemně stvrzeném přijetí lži o této akci, totiž že násilná agrese a okupace, kterou na vlastní oči vidělo, prožívalo a takto popisovalo 15 milionů Čechoslováků, byla bratrskou pomocí? Jakékoli vyprávění o normalizaci, které pomine tento úhelný kámen narace, je (opět – i při mnoha dílčích pravdách) vyprávěním bytostně lživým. Vyprávěním s křivě posunutou referenční perspektivou. (Na tom nic nemění ani morální dilema, jež režim nemorálně postavil před každého občana, straníka i nestraníka, který hodlal nadále působit ve své profesi – jestli totiž věc, kterou tak lehce vzdali naši nejvyšší představitelé v Moskvě, má nadále osaměle hájit, nebo dát císaři, co je císařovo, resp. carovi, co je carovo; a v lepších případech se přitom nezpronevěřit pravdě alespoň ve svém oboru; tuto pragmatickou rezignaci na opuštěnou pravdu může považovat za spontánní souhlas s režimem jen zlá, účelová dezinterpretace.) A přiznám se, že toto mi v citované knize i v dalších textech, v nichž mi vyprávíte o úplně jiné, vyspekulované minulosti, než jakou jsem na vlastní kůži prožíval čtyřicet tři roky, vadí nejvíc. Rozhodně víc než diletování do oblastí, v nichž se jako teatrolog orientuji, když Spectabilis dovolíte, o něco lépe než Vy. Opět zde totiž pracujete, jako v knize, metodou dílčí pravdy s podstatnou vynechávkou. Mám na mysli Vaše opakované tvrzení o pokročilé „modernitě“ i na poli divadla (viz Vámi často zmiňovaná Laterna Magika, scéna, kde ve chvíli, kdy se z roviny státní propagandy a pak apolitické turistické atrakce odchýlila směrem k umění, totalitní stát neváhal zbavit se surovým vyhazovem jejího otce zakladatele Alfréda Radoka, jehož – jako stovky jiných geniálních talentů – vyhnal do emigrace). Vrcholem tvrdošíjně opakovaných, odpusťte Spectabilis, nesmyslů pak jsou Vaše výlety do oblasti malých scén. Ty si podle Vašich textů snad režim sám pěstoval a po prvotní kritice i finančně podporoval jako jakousi svou výkladní skříň. Znovu tedy po xté opakuji: při nemožnosti existence soukromných divadel byla za minulého režimu všechna divadla státem financována (nejen na režimu vyvzdorované, nikoli jím podporované a pěstované malé scény). Malá profesionální a autorská divadla tedy z definice nemohla nebýt státem (a jeho organizacemi) placena. Což nic nemění na bytostně antiautoritářské, apriorně podezřelé, výbušné, latentně tak či onak protirežimní povaze jejich tvorby (od Reduty, Paravanu, Zábradlí, Semaforu, Ne-divadla, Kladivadla, Činoherního klubu, Činoherního studia až po „Provázky“, Hadivadlo nebo barbarsky zlikvidované, v podstatě rovněž autorské Krejčovo Divadlo za branou).

Ne náhodou žádná z mých knih tak dlouho nečekala na vydání jako knižní prvotina Proměny malých scén – teprve po Listopadu jsem zjistil, že měla až 14 lektorských posudků. Což mi dodatečně vysvětlilo, proč ležela v nakladatelství od roku 1978 do roku 1984. A vůbec to nebylo mnou, ale pouze apriorně „podezřelým“ tématem. Vaše skandální teze, Spectabilis, o prorežimním charakteru malých scén je tedy nejen historicky mylná, ale i hluboce urážlivá. Slyšeli jste někdy o ostravském malém divadle Waterloo a osudech jeho protagonistů, kteří kvůli divadelnímu představení dostávali ve Vaší zářně se „modernizující normalizaci“ až dva a půl roku vězení natvrdo? Znáte příběhy jejich zmařených životů, vyhnání z profese, vynucených spoluprací s StB? A znáte neméně pohnuté osudy loutkáře Emila Hauptmanna a jeho malého uskupení, jehož členy rovněž kvůli jednomu jedinému vystoupení na Hostýně stíhaly podobně vysoké tresty, podobné zmařené existence, podobná vyhnání z profese či do emigrace? Budete-li si přát, mohu Vám poslat bakalářské či magisterské práce na tato témata, jež na Vámi řízené fakultě vedu. Nečekám, že se všem těmto šikanovaným lidem kolem malých scén za své výroky, vyviňující, ne-li přímo velebící jejich faktické věznitele, omluvíte. Čekám však, možná naivně, že alespoň v tomto malém políčku své velké mystifikace normalizace svůj názor poopravíte.

Vážení kolegové, je velmi dobře, že na historii, zejména na tu nejnovější, existují rozdílné názory. Třeba i v rámci jedné fakulty. A doufám, že to tak zůstane. Přesto však registruji se znepokojením, že z prostředí mladých historiků zaznívají – nevím, do jaké míry spontánní – hlasy vašich studentů, které místo aby je zarážela míra vašich zkreslení a účelových vynechávek, protestují proti „delegitimizaci historické vědy prostřednictvím osobních útoků“, jež jim „připomínají kádrování, vytváření seznamů nepřátel a umlčování opozice pro rozdílné názory“. Ti mládenci a panny nevědí, o čem mluví: jaképak kádrování, jaképak umlčování opozice? Opozice vůči momentálně panující vrchnosti, tedy vůči sobě? Bylo by dobré na nějakém vašem nejbližším semináři probrat sémantiku a historickou kritiku obou zmíněných pojmů, aby s nimi příště vaši studenti tak neznale nešermovali. Ani mně není blízké posuzování oponenta podle toho, kde a v jaké rodině vyrostl. Co mě ale zaráží, je to, že vaši studenti nedokáží rozlišit tak triviální věc, jako je kritika „ad personam“ (k osobě) od kritiky „ad rem“ (k věci). A naprostá většina výhrad, které v médiích proti vaší stále skandálnější revizi nedávné historie ve prospěch minulého režimu, a nyní už i ve prospěch stalinismu, zazněly, je typickou kritikou „ad rem“. Takže i k těmto pojmům by neškodilo uspořádat také nějaký doškolovací seminář. Jakož i k řadě dalších témat, zmíněných v tomto dopise.

Kolegiálně zdraví

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc.
Katedra divadelní vědy FF UK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *