Go to ...
RSS Feed

Jak to vidí Josef Skála


Od setkání vlastenců v Příčovech uběhly dva týdny. Spory, které vybudilo, nehasnou dodnes. Randál o „srazu nácků“ se čekal od presstituce. Spustila ho „moderní levice“. Na tapetě je hlavně moje maličkost. Jediný marxista na příčovském pódiu.

 

„Orel much nechytá,“ říká Kiplingův hrdina. Krotívá mne tím jeden moudrý kolega. Většinou mu dám za pravdu. Tentokrát se mlčet nedá. Příčovy totiž hrotí mnohem vážnější spor. O tom, proč chátrá česká levice. Zda si to lajdáctví smí dopřát i teď, na prahu ničivé krize. A pokud ne, kudy z té pasti ven? Dopředu, na hrot kritických nálad, které budou už jenom sílit? V srdci široké opoziční fronty? Anebo ještě dál směrem, jímž si ubližuje – a riskuje skončit za politickými humny? Do Příčov dorazila celá republika. Těch lidí byla skoro tisícovka. Co když se tábory pod širým nebem, razící národní zájem už proti monarchii, rodí i právě tu? Na tváře, střídající se na pódiu, uvalila ČT embargo. Tím víc přitahují publikum nezávislých médií. Zastupovaly skoro celé spektrum, nelakující poměry narůžovo. Nepřijely se pohádat, ale spojit síly. Proti idiotské svévoli eurokracie. Hujerům nových tažení „nach Osten“. Desátkům na konta cizích zbrojařů. Řeč byla i o tom, jak vyváznout z klepet cizí kolonie. Vrátit se do extraligy průmyslových mocností. Suverénních hráčů na světových trzích. Zvrátit devastaci školství a životního prostředí. Tyhle a další rebelie zněly i z úst, pro něž bývaly tabu. V Příčovech sklízely aplaus. Hloučku „zleva“ to zvedlo mandle. Nezaplnil by ani autobus. Pygmejský má i akční rádius. Vede ho poslanec za stranu, jíž jsem členem. Za komunistu už ho nemá ani řada chartistů. I jiní šprýmaři vtipkují, že ho adoptovali Kalda a kníže s čírem. Coby svou tajnou zbraň v agónii, hrozící jejich politickým funusem. Poplašnou zprávu, že Příčovy ovanul hnědý mor, šíří i tvářička, mladší o celou generaci. „Podporu takovéto diskuzní platformy“ má ze její „nepřijatelnou legitimizaci“. A táže se: „Potřebují komunisté, z podstaty antifašisté a internacionalisté, k diskuzi o budoucnosti naší vlasti zastydlé nacionalisty, zakuklené neonacisty, xenofoby a rasisty? Já jsem přesvědčená, že ne. Vlastenectví bez socialismu je vyprázdněným pojmem, kterým se rádi zaklínají právě tito buržoazní nacionalisté, čímž skutečný význam vlastenectví devalvují v očích veřejnosti a působí tak rozkladně na celou společnost.“

Svatá prostoto! Řídit se naše hnutí tak legračními floskulemi, socialismus je dodnes jen stohem zaprášených lejster. Jak k němu dovedlo naši zemi? Bandurskou na vlastence, co ještě netušili, že jejich cíle naplní až socialismus? Šlo na to přesně opačně. Ovládlo právě téma národního zájmu. Jeho radikálního výkladu, magnetizujícího většinu. Umění posouvat ho dál a dál, aniž ztratí její podporu. Navigovat co nejširší vlastenecký blok – a udržet v něm i reformisty, kvanta liberálů a ostatních demokratických vyznání. Dovést ho až na rozcestí, prolamující hranice sytému. Tohle umí jen marxismus, co není ochotnickou besídkou. Jedině pak dokáže oslovit širokou veřejnost. Rozrážet bariéry a získávat kvanta spojenců. Má-li kdo po ruce jen „vyprázdněné pojmy“, takový cíl si klást nemůže. Pak ať nedělá z nouze ctnost. A nemate lidi topornou scholastikou, která nás karikuje jako natvrdlé magory, posedlé mrákotami úzkoprsé sekty. Příčovy zdobilo aranžmá, neutrální tak, jako málokde. Půvabná lékařka, která je hostila, není tykadlem žádné strany. Kdo a koho tu tedy „legimitizoval“? Marxista – Okamuru, Hampla nebo Kurase? A tihle tři i všichni ostatní na pódiu – komunistu? Česká politika se hemží poskoky „deep state“. Nomenklaturou Aspen Institutu. Práčaty George Sorose. I gážisty jiných kazisvětů. S těmi všemi se chodí mudrovat do OVM. I k jiným hostitelům, zaprodaným až na půdu. Mudruje se tam natolik „státotvorně“, až to štve i kvanta těch, kdo komunisty „nemusí“. Podsvětí legitimizuje jen zbabělé mlčení. O blekotání, nastavujícím mu konečník, už vůbec nemluvě. Kdo z těch, co dostali slovo v Příčovech, má na hrbu jediné promile škod, padajících na vrub – štamgastů Václava Moravce? Marxista, pozvaný na příčovské pódium, se režimním monstrancím neklaněl ani tu. Mapoval degeneraci kapitalismu. Třaskavou destrukci, jíž hrozí. Rizika „řešení“ krize v režii oligarchů a kolaborantů. Pilíře demokratického východiska, prosaditelného jen blokem maxima vlasteneckých sil. Tak troufalé vzpouře proti mantrám, zaclánějícím tu už tři dekády, hrozívalo bučení a pískot. V Příčovech našla podporu unisono. Kdy se k poznání, o čem je dnešní krize doopravdy, dopachtí samolibá inkvizice? Aspoň na vlastní schůzí, nemá-li na to i veřejně?       

Hon na čarodějnice, co se prý slétly poblíž Sedlčan, strádá důkazní nouzí. A tak si dumlá z palce „kádrové škraloupy“. Od raportů vachcimer, které má za „čučkaře“ i prezident, se liší pramálo. Z více příkladů nabízím aspoň dva. Petr Hampl tahá shnilé poměry na skřipec víc, než všichni uspávači hadů „zleva“. Knížce, již vydal pod názvem Prolomení hradeb, napsal předmluvu profesor Honza Keller, intelektuální klenot české levice. Hledače „škraloupů“ neráčí trknout ani to. Haraší kolem Petrova trika s nápisem Defend Bohemia. Neb je prý vyrobila firma, co má tisknout i nacistická svinstva. Tuší to ten, kdo chodí s Defend Bohemia na prsou? Pašují nostalgii po „Třetí říši“ – jeho články a projevy?  S ptákovinou, pokoušející se ho zhovadit, by pohořela i domovnice, když chtěla posudkem z místa bydliště ublížit holce, za níž se chlapi ještě mlsně ohlíží. Coby stvoření, s nímž se jeden ušpiní, je vláčen i Marek Obrtel. Neb tomu prý „založila samozvanou sebeobranu“ – „Národní demokracie“. Ta pomluva je z Brettschneiderovy manžety. Z „hnědnutí“ viní antifašistu každým coulem. Velel polním nemocnicím v bývalé Jugoslávii, Iráku i Afghánistánu. Svinstvo, o němž jsou války za „změnu režimu“, tam poznal na vlastní oči. Vrátil všechny metály, jež za ně dostal. Původce agresí prohlásil za zločince. Otevřeným dopisem ministru obrany. Neudělat to, je dávno generálem. S pohádkovou výsluhou. Svých šest dětí a ženu však raději živí v provinční záchranné službě. Jaktěživ nezaváhal vystoupit ani na akcích KSČM. Nezřídka po perné noční službě. A klidně až na druhém konci republiky. Navzdory hořkosti nad kličkováním jménem strany, která dřív bojem proti válkám a zbrojení bodovala i u lidí, co s ní v lecčem nesouhlasí. S Markem jsme kamarádi už od doby, kdy vrátil metály za špinavé války. Většina těch, u nichž by se to čekalo především, ho bere obloukem dodnes. Zač stojí samozvaní kádrováci, ostouzející tak férového chlapa a skvělého spojence?        

Příčovy nebyly vlaštovkou, co jaro nedělá. Rodí se dosud nevídaný trend. Míří směrem, jenž jsme dřív razili jen my radikálně nalevo. Sílí i na půdě Poslanecké sněmovny – a české reprezentace v Evropském parlamentu. Netýká se jen okrajových banalit. Vnějším tlakům – a jejich páté koloně – klade odpor v tom, co naší zemi škodí nejvíc. Sami už nejsme ani se žádostí odejít z NATO, vymáhat německé reparace za hrůzy nacistické okupace, neposluhovat režisérům „Majdanu“ v Bělorusku. Tvář v tvář řadě jiných špinavostí v cizím zájmu, namířených proti tomu našemu. Máme se vztekat jako jedináček, jehož hraček se dotkl kluk odvedle? Nebo tu novou šanci čapnout za pačesy? Desetitisícům komunistů chybí zadruhé. Miliónům lidí kolem nás jakbysmet. Silám levice hrozí dvě slepé ulice. Praštěného sektářství – a bezradné kapitulace. Dřív na nás číhala každá zvlášť – a z opačného konce. Teď uzavřely registrované partnerství. Sektářům rrrrradikální fráze, jíž lidé nerozumí, se nedá upřít poctivý cíl. Špuntovky proti „fašounům“, vycucaným z palce, si nekladou ani ten. Chtějí z nás udělat papoušky „obrazů nepřítele“, šířených v režii „elit“ u koryt. Podvrhů majících odrovnat každého, kdo se jim staví do cesty, i údery „zleva“. A právě to se po nás chce ve chvíli, kdy divukrásný „konec dějin“ praská ve švech. Zrovna když kadidla „postkomunismu“ ztrácejí glanc – a panstvo nám může poroučet postaru už jen velice krátce. Proč za tu habaďůru utrácí samy „elity“, trkne i politické nemluvně. Co tím však sleduje – „nelevicová levice“? Ten pojem není z mé hlavy. Přišel s ním profesor James Petras, doyen marxistické extraligy v USA. Říká tak „levici“, vypadlé z kloaky „katastrojky“. Z mé hlavy není ani tahle slovní hříčka. Je z roku 1988. Už tehdy ji pustil do oběhu Alexandr Zinověv, dřív roky srdnatý disident. Pro označení politiky, co zmršila, nač sáhla. A jediné, s čím si věděla rady, byl průjem do vlastního hnízda. Jen to umí i „nelevicová levice“, posbíraná ze smetišť gorbačovského bankrotu. K průjmu do vlastního hnízda, kdy ještě umělo polidšťovat svět, chce zavázat i levici XXI. století. Aby ji zamkla do zašívárny, v níž si libuje sama – „genderové“ hysterie, agitující za „práva“ tuctů vyfantazírovaných pohlaví; randálů kolem „homofobie“ a vrtochů jiných uřvaných menšin; sborové recitace „proevropských“ i dalších vábniček, na něž nedojde. Vidiny, že nás ta maškarní zachrání, se však právě hroutí. Do hry se vrací otázky, zesměšňované jako dogmatické haraburdí. S odkrytým hledím je už vymítat nelze. „Levici“ na baterky zbyla jen úskočná oklika. Kapitál zkouší třískat právě z toho, co sama žalostně zbabrala. 

Témat, zneuctěných jako prašivá veteš, se chopily politické novotvary. Levice jim odevzdala i příboj  kritických nálad. V palbě na shnilé poměry vedou o koňské délky. Program, řešící příčiny, však nemají. Buší až do důsledků, které jsou zase jen důsledkem. Kde chybí jasná cestovní mapa, daří se i slepým vášním. Tu a tam skutečně i za hranou slušného vychování. Právě toho se hnidopišsky chytá ta samá „levice“, jež za ně může jako první v pořadí. Aby nám témata, jež léta ostouzí ze „stalinismu“, teď zkusila zakázat – jako „fašounský“ kontraband. Ta samá „levice“ má i obskurnější ambice. Změnit nás v reprobedny říkanek, jimiž se vylhává samo panstvo u koryt. Zvlášť markantní je to tváří v tvář migračnímu chaosu – a bezvízovému dovozu teroru. Šílenství, jež ovládlo i berlínské kancléřství, nás vleče na sud prachu. Máme mu dělat roztleskávačky i zleva? Je právě to – závazkem „internacionalismu“? „Nelevicová levice“ se nás pokouší vydírat i tímhle galimatyášem. Neb jinak se prý „náckové“ stanou i z nás. Tohle už není jen dezerce od levicových témat. To už je kolaborace, jaká se nepromíjí – a zdaleka nejen nalevo. Kolaborace s agresí na lidská práva a demokracii. Na samy základy evropské civilizace. Závazkem levicové solidarity je pravý opak. Rozhodný tlak na viníky migrační vlny. Na pachatele válečného a ekonomického teroru, který ji uvádí do pohybu. Kdo jiný má zaplatit rozvoj zpustošených zemí? Nabídnout důstojnější život těm, koho ta zkáza vyhání z domovů? Kdo jiný má iniciovat co nejširší frontu, která si to vynutí, než právě antikapitalistická opozice? Pro to však „nelevicová levice“ nehne ani malíčkem. K subjektům, z nichž dělá „fašouny“, už přešly statisíce našich příznivců. Má se těm lidem ještě sprostě nadávat? Vydat je konkurenci nenávratně? Jen pro pochvalu pár kavárenských žvanilů? Či fanklubu obscénních „Pride Parades“? Kolik voličů nám „nelevicová levice“ dodá z těchto zákoutí? Místo všech, o něž nás připravila a ještě hodlá připravit? Levice, která „nelevicová“ nikdy nebude, míří přesně opačným směrem. Čelem, a ne zády úplně ke všem, kdo nad poměry už nesakrují jen u piva. Nabídkou, radikálnější než všechny ostatní. Protože tam, kde konkurence končí, sama teprve začíná. Jen tak lze získat důvěru těch, o něž jsme přišli. Jedině to má šanci zkrotit i slepé vášně. Jeremiády proti „náckům“, kam oko dohlédne, jen přilévají do ohně. Zvlášť padají-li z úst, co ani nehlesnou, když se skutečným nacistům kryjí záda i z Prahy. Ba preludují i sudeťácké selanky – a ty, kdo se jim vzepře, uráží jako „zapšklé národovce“.

Josef Skála (KSČM)

Ta falešná nota slouží i ještě záludnější intrice. Chce nám zakázat bitevní pole, kde se o změnu k lepšímu dají zkřížit kordy už dnes. Jsme cizím krmelcem a vazalem. Tím víc prohrává i náš národní zájem. Teď, za krize, bude v sázce dvojnásob. Tím širší je i sociální zázemí, o něž lze opřít boj o demokratické a pak i pokrokové východisko. Vše, co doba dluží dolním deseti miliónům, dostane šanci až v mnohem suverénnější zemi. Levici, která ví, co z toho plyne, čeká hvězdná hodina. „Nelevicová levice“ umí jen diletantskou sabotáž. Ten pojem platí o jejích „zombících“, mám-li půjčit z jejich hantýrky. V politice, vnímané širší veřejností, už skončili nebo stříhají metr. Úskočné stínohře, kterou v ní provozují, hrozí osiření. Tím horečněji loví v sádkách, v nichž dorůstá politický potěr. Mažou mu med. A zkoušejí kalit mysl. Vábit na dobroty politických živností. Jen farizejskou fraškou je i to. „Nelevicová levice“ je za zenitem. Poptávku ranil střemhlavý pád. Kdo vsadí na tuhle kartu, šplhá na ztracenou vartu. A to je to  poslední, co si zaslouží mladá krev, ochotná nosit kůži na trh. Rozhodnutí je na ní. U lidí mého ražení má dveře dokořán. Nehledě na všechna dosavadní nedorozumění.

Foto v záhlaví textu Michal Sváček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *