Go to ...
RSS Feed

O Ludvíka Svobodu se vede boj i jednačtyřicet let po jeho smrti


Netvrdím, že by hrdina I. i II.světové války Ludvík Svoboda vedl bezchybný život. Dělal chyby a jistě jich litoval. Vojáci ho ale měli rádi jako spravedlivého a rovného velitele. Neměl se dát na politiku. Šel v dramatických okamžicích republiky, za kterou bojoval, do politiky a tak musel po roce 1948 neslavně končit. Také se tak stalo. Mouřenín splnil svoji úlohu, mouřenín může jít. Komunisté se ho zbavili a poslali do zemědělství. V roce 1951 se stal předsedou JZD Hroznatíně (pro mladé ročníky: Jednotné zemědělské družstvo) na půl cesty mezi Velkým Meziříčí a Třebíčí. Pak ho ještě v dvaapadesátém zavřeli. Přežil i jejich vězení. Snad proto, že tam nebyl tak dlouho jako jiní vězni systému a měl štěstí, že si na něj, hrdinu Sovětského svazu, vzpomněl Nikita Chruščov, který měl přijet na státní návštěvu do Československa. Ludvík Svoboda měl přebohatý život, takový, že jiní by na to potřebovali alespoň pět životů. Ano, zklamal jako voják ve funkci ministra obrany v roce 1948, že se nepostavil na stranu prezidenta Beneše. Ve funkci prezidenta ČSSR se sice v 68 přiklonil na stranu obrodného procesu a jeho protagonistů, ale pak se zapojil do procesu normalizace. To byl projev lidské slabosti. Měl jim s tím praštit a odstoupit nejpozději v srpnu 1969 z funkce.

Redakce

Politolog Zbořil znovu k moderátorovi Železnému. Převzato z delšího článku PL. //  Redaktor ČT Jakub Železný se v uplynulých dnech pokusil nastolit téma pojmenování pražského nábřeží po prezidentu Ludvíku Svobodovi. „Člověk si neumí moc dobře představit, jak pendlujete mezi nábřežím Na Františku a nábřežím, které se bůhvíproč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi,“ vypadlo z moderátora zcela nečekaně při rozhovoru s ministrem Karlem Havlíčkem. V debatě, která se kolem jeho výroku následně rozpoutala, pak potvrdil, že nešlo jen o poznámku mimochodem, ale že by skutečně chtěl, aby se pražské nábřeží nejmenovalo po Ludvíku Svobodovi, protože to byl „komunistický prezident“. Vysvětlil to v polemice s komentátorem Info.cz Petrem Holcem. „Pokud vím, pan Jakub Železný se proslavil jen tím, že chodil do školy, sem tam si něco přečetl (prý dokonce i o prezidentu Svobodovi) a měl nějaké osobní problémy, o kterých se snad na veřejnosti ani nemá mluvit,“ připomíná Zbořil. „Ludvík Svoboda byl voják, který viděl okolo sebe žít a umírat jiné osobnosti než nějaké televizní vypravěče. Byl v životních situacích, které, zdá se, Jakubovi Želenému nedokázal vysvětlit ani jeho dědeček. Ten v Samaře, od roku 1935 Kujbyševu, kam byly na podzim 1941 nastěhovány různé moskevské úřady vč. pracovníků Komunistické internacionály (Kominterny), zakládal rodinu Jakubova otce. Rodinný původ v městě KI jistě není důležitý (byla už v roce 1943 Stalinem rozpuštěna), ale kdyby někdo v ČT, jak je tam zvykem, s tímto  faktem  chtěl ‚dokumentaristicky pracovat‘, mohla by, podobně jako v jiných případech, diskuse o komunistech na frontách druhé světové války pokračovat,“ dodal.

Na zasedání Rady ČT se rozhořela bouřlivá diskuse. Ve stížnostech zazněly dvě od Hany Lipovské; jedna se týkala Lidic. Lipovská krátce shrnula, že se v Reportérech ČT nemluvilo o údajném udání, ale ono údajné udání bylo prezentováno jako potvrzené, což považuje za problém, a chtěla, aby Rada ČT přes generálního ředitele zajistila omluvu divákům ČT, dceři ženy obviněné z udavačství a občanům Lidic. „Nepochybuji o tom, že někdo odpovědný by se za tuto nehoráznost omluvit měl. Protože je to aktivita stále více se množící, a podle mého názoru je jejím účelem uvádět produkty politické agitace do médií a propagovat jako téma zaměňování viníků s obětmi válečných zločinů, nemusel by se omlouvat jen pan ředitel ČT Dvořák. Snad by tak mohl učinit i ředitel Historického ústavu ČAV nebo rektor Univerzity Karlovy. A to přesto, že vím, že tam dnes mají velké starosti s tím, jak zjistit, kdo odkud něco opsal. Dokonce si myslím, že by tak mohla učinit i ctihodná JUDr. Jourová, která rozdává zejména u nás doma své hraběcí komisařské rady jak učit dějepis, jak studovat historii, které osobnosti z českých dějin ponechat, které vyradýrovat. A prozradit, zda se už neradí s někým z BIS, koho dát zase na nějaký seznam,“ komentuje politolog.

Radní Zdeněk Šarapatka byl „nehorázností“ Lipovské „fakt šokovanej“. Poté Lipovskou požádal, aby byla poctivá sama k sobě, k Radě ČT, ale i k divákům, a aby přiznala, že řeší kauzu, která se úzce dotýká Institutu svobody a demokracie Jany Bobošíkové. „Ve kterém vy jste členkou správní rady,“ upozornil Šarapatka, s tím, že Bobošíková se v případu angažuje také za Český svaz bojovníků za svobodu v Lidicích. „To vás diskvalifikuje z této diskuse,“ řekl. Upozornil také na to, že když se chce Lipovská už teď omlouvat, vystupuje v roli soudce, což by jako ekonomka, a nikoli historička, neměla. „Vy tady nejste od toho, abyste někoho odsuzovala, abyste určovala jeho vinu. Nemluvě o tom, že Rada ČT ze zákona nemá řešit stížnosti občanů. Pokud je řeší, je to jen dobrá vůle Rady, ale ze zákona k tomu nemá mandát. Zákon nám tuto pravomoc neukládá. Jedinou pravomoc, kterou máme, je ve vztahu ke generálnímu řediteli, pokud na něj přijde stížnost,“ zdůraznil. „Argumenty pana Šarapatky nevnímám. Jen si někdy marně vzpomínám, kdo jej do funkce radního navrhl a kdo jej volil. Snad nám to někdo někdy ukáže nebo se k tomu přihlásí. Já s tím čas ztrácet nechci,“ říká Zbořil. 

Na ilustračním snímku z roku 1951 v záhlaví textu je Ludvík Svoboda s členy vedení JZD Hroznatín…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *