Go to ...
RSS Feed

Historický dokument: Víme ještě, co je a co už není levice?


Sáhla jsem po článku, který se jmenuje „Nástup nové levice“. Slibný název a čtenář napjatě čeká, kde najde ty, za kterými může jít. Co mu pomohou orientovat se ve světě, který ho obklopuje. Moc by si to přál. Je přece doba nečekaných zmatků, rizik a nebezpečí. Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje občanem. Občanem s vidinou svobody projevu a rovného práva volit představitele vlády. Podílet se tak na tvorbě rozumného uspořádání společnosti. Stalo se to koncem 18. století.  A od těch dob nebylo snadné tu vidinu realizovat a nebylo možné přestat o ni zápasit. Nedalo se zapomenout na heslo „Volnost, rovnost, bratrství“.
Od 1. světové války převládl v Evropě názor, že uspořádání společnosti má být demokratické a demokracie začala být pokládána za úhelný kámen evropské civilizace (na rozdíl od monarchie, aristokracie, oligarchie). T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a že bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom nelze pochybovat.
Aby svobodné projevy a rovnoprávné volby občana měly smysl, aby se občan skutečně podílel na správě a samosprávě společnosti, potřebuje znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje. Tomu se učí v rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak  státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že „stát jsme my.“ Ne tak vypadá dnešek. Šířená ideologie se nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými halasně deklarovanými individuálními právy. Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku morálky a kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby, bez odpovědnosti. Množí se vyznavači pakultury a pahodnot. Z umění se stává byznys. Ve veřejném prostoru je nejvíce slyšet samozvané, věčně nespokojené kritiky demokraticky zvolené vlády, kteří se drze kasají i na nejvyšší představitele státu. „Chráníme demokracii!“ halekají a obviňují představitele, které si nevybrali, že demokracii ohrožují. Přitom se nezdržují zjišťováním pravdy o skutečnosti ani se neobtěžují zdvořilostí. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk také znal politické diletanty z Kocourkova a z Hulvátova. Ale ti dnešní je mnohonásobně svou nízkostí předčí.
O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v novodobých dějinách, se dělí politické strany. Dělí se podle poměru počtu hlasů, které získaly od voličů ve volbách. Své programy a aktivity sestavovaly strany v minulosti tak, aby odpovídaly potřebám a zájmům předpokládaných voličů. Aby jim je pomohly uspokojit. A předkládaly je na základě svého výkladu dějin a svého pojetí úlohy člověka v nich. Předkládaly je na základě své představy o civilizačním a kulturním pokroku. I tady jsme svědky naprostého úpadku. Veřejnému prostoru vládne neomezená honba za ziskem, egoismus a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože opustily své programy a neplní své sliby. Tak třeba sociální demokracie ztratila většinu svých voličů, když opustila někdejší hesla o právu na práci a spravedlivou odměnu, na bezplatnou výchovu a vzdělávání dětí a mládeže, na bezplatnou zdravotní péči, na přiměřené hmotné zaopatření ve stáří. Zapomněla na svět sociálně spravedlivější a lidštější. Přizpůsobila se bez váhání neoliberalismu, který vládne v západním světě a v Evropské unii, jejímž členem jsme se také stali.
Jak tady sociální demokraté zastupují náš stát?  Neskrývají, že dbají o to, aby si v organizačních strukturách a procedurách Evropské unie udrželi „dobrou pozici“ a chvályhodný „imidž“. Tím se řídí při veškerém hlasování. Chtějí vyhovět evropským držitelům moci. I pokud jde o problémy s migrací.  A jak je to doma? Svého času sociální demokracie získala mnoho voličů, protože se postavila proti návrhu pravicové vlády vrátit církvím obrovský majetek. Návrh byl prokazatelně v rozporu s historií právní i společenskou.  To množství voličů pak ovšem ztratila, když je hořce zklamala a spravedlivý zápas proti aktu krajně neuváženému, krutě nespravedlivému i nezákonnému oportunisticky vzdala.  O poslední zbytek důvěry pak přišla, když byl její předseda sudetoněmeckými revanšisty pochválen jako pokračovatel v díle předchozího pravicového premiéra. Ten prohlásil českou a bavorskou národní identitu za totožnou a projevil maximální odhodlání přičinit se o společnou budoucnost obou států. (Projev v Mnichově na Zemském sněmu, r. 2013.)
Vedle odcházejících stran se objevují strany nové. Marně však hledáme jejich promyšlené programy.  Čerpají jen z okamžité nespokojenosti „naštvaných“ občanů a na veřejnost přinášejí hrstky nahodilých nápadů. Nápadů dílčí povahy, reagujících povrchně na daný systém a na danou vládu. Mezi „nové“ strany, přijímané ku podivu s nadějemi, patří „Piráti“.Již ten název sám budí pochybnosti. Proč se dnešní občan má hlásit k námořním lupičům minulosti? Je to žert? Politiku nemáme brát vážně?  Mluvčí této liberální a proevropské strany přicházejí s nápady pro pokračující modernizaci a elektronizaci státní správy, pro robotizaci. A pro legitimizaci marihuany. Jsou pro růst evropského bohatství, pro udržitelnost životního prostředí, pro pohodlnější svobodu pohybu po Evropě a pro internet bez cenzury. Svými hlasy na půdě EU podporují její hegemonii, i když se uplatňuje proti našim národním zájmům. Hlásají ochranu demokracie proti autoritářům, populistům, diktátorům a extrémistům. Rozlišování politické pravice a levice mají za přežitek. S jediným nápadem bez systému přišli dva mladiství organizátoři masových shromáždění lidu, demonstrací a podpisových akcí, které se konají s názvem „Milion chvilek pro demokracii“. „Chvilkaři“ se zaklínají kouzelným slovem „demokracie“, ale bez vizí, bez perspektiv, bez výzev pro budoucnost státu a národa. Produkují jen neomalená vystoupení proti těm, kteří jim nevyhovují.  Zamanuli si, že má odstoupit Andrej Babiš, ač ho do funkce předsedy vlády vyneslo volební vítězství strany, kterou vede. Důvod? Údajné provinění lustrační a dotační povahy. K premiérovi jako k nepříteli demokracie pak byly později přiřazeny i některé jiné osobnosti, které by podle „Chvilkařů“ neměly zastávat veřejné funkce. „Chvilkaři“ chtějí prý „slušného premiéra“ a „slušnou vládu.“ Nezaujatý divák žasne. To má být demokracie? Revize volebních výsledků a odvolávání zvolených funkcionářů podle „chvilkařského“ doporučení?  Podle rozhodnutí mladistvých samozvaných soudců? Kdo jim umožnil svolávat masové demonstrace, kdo jim zabezpečil účast známých osobností, z nichž mnohé již dříve ztratily svůj kredit? Osobností „podivenovských“ a „pražskokavárenských“, osobností protinárodních a protisociálních propagandistických manipulací? Nezaujatý divák ví, že o provinění premiéra se vedou spory. Dále ví, že bychom těžko hledali mezi úspěšnými jedinci někoho, na koho by nebylo možno vrhnout stín podezření. Na počátku současného režimu s návratem kapitalismu byla přece „zhasnuta světla“. A noví držitelé majetku a moci nasadili dvojí metr k posuzování kompromitujícího materiálu z minulosti. Něčí materiál se ztratil, jiný byl „objeven“, další „podvržen“.  Korupce na straně žalobců i obviňovaných nemá meze. Následkem toho ovšem je všechno relativní, propaganda slouží účelově zájmům mocných. I při posuzování viny a neviny, jak je předvádějí masové komunikační prostředky.
A tak nezaujatý divák nesouhlasí s šířením protivládních nálad. Jsou ti „chvilkaři“ progresivisté? Globalisté? Koho chtějí dosadit za osoby, které určili k rezignaci? Je to záminka? Takhle má u nás vypadat „Majdan“? Dosáhnout méně státu, méně řádu, více svévole a libovůle? A pokračovat bez zábran v rozbíjení stávajících struktur a kulturních tradic? V zájmu nadnárodní moci? A to má být demokracie? Není to spíše její politováníhodná karikatura?  A je pravda, že „Chvilkařům“ nedávno poskytl značnou finanční podporu poněmčelý knížepán, velmi úspěšný restituent?  A podobných revanšistů je kolem nich pohotově více.  A tomu máme říkat „nová levice“? Rozvracečům, kterým pramálo záleží na naší identitě národní a sociální a kterým spíše jde o více pravicovosti a více globalizace? Není to spíše „antilevice“?  Aby se lidé dorozuměli, vytvořili si postupně během dávných tisíciletí i nedávných staletí  soustavu pravidel přesně pojmenovávat věci, definovat je, vymezovat, odlišovat od druhých, vyjadřovat je v pojmech, v souhrnech jejich podstatných znaků. Jejich vztahy pak podrobili  logickým zákonům.  Dnes se však ve veřejném prostoru velmi často šíří jen matení pojmů. Zmatek nad zmatek vládne v pojmenováních důležitých jevů, a tím se snižuje možnost dorozumění až k úplné nemožnosti. Člověk si maně vzpomene na „Bibli“ a na Babylonskou věž, kterou chtěli staří Izraeliti postavit, vysokou – až do nebe. Ale tím urazili Hospodina a on je potrestal zmatením jazyků. Nemohli se již domluvit, dorozumět, a tak nemohli dál společně pracovat a Babylonská věž zůstala nedostavěná. Dnes se pěstují a dobře financují manipulace s míněním obyvatelstva. K oblíbeným rafinovaným trikům patří též rafinovaná hra s pojmy. Neobjasňuje, ale zastírá, klame a šidí. Tak třeba označení neomarxismus nemá s Marxem a Engelsem nic společného. V ničem na jejich učení nenavazuje. Neomarxismem se označují všechny ty směry a spolky, organizace či hnutí  gendrové, sexuální, ekologické, klimatické, etnické, imigrační, multikulturní, náboženské.  protiautoritativní, protivládní apod.  Nečekaně se vynořují a vydělují z celku společnosti a vyhlašují boj proti údajné diskriminaci. Když už bych podržela  peiorativně myšlenou vzpomínku na marxismus, označila bych je ve shodě se skutečností pravdivě jako „neoantimarximus“. Marxismus chtěl přece spojení pracujících celého světa, zatímco tomu neomarxismu jde naopak o maximální rozdrobení společnosti.  Všechny ty spolky a společky mají svobodu projevu, názoru, shromažďování. Slouží jedinému cíli: rozbíjet evropské státy, jejich soudržnost, kulturu, civilizaci. I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?
Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789-1794). V revolučním Národním shromáždění seděli tehdy na pravé straně royalisté, zástupci  monarchie a aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měšťanstva. Můžeme podle tehdejší pravice ztotožnit pravici s orientací na svobodu  a levici s orientací na rovnost, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Ne na svobodu.  Svobodu chtělo měšťanstvo a čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých. Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce, tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době. K manipulativním trikům a slovnímu zastírání skutečnosti patří i jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici.Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou, která přemohla totalitu.  Americký společenský vědec japonského původu Fukujama zaznamenal tehdy konec dějin, protože už navždy zvítězil liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností.  Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.
Zdálo se, že tím se potvrdilo učení pana  F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu v minulosti: „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“ Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme ovšem, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje panem Hayekem odmítaná hodnotová regulace právní a mravní.  A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody. Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o 20 let později, po roce 1989. Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku vážně ohrožuje platnost dosavadních morálních hodnot a představ v celosvětovém rozsahu. Místo dosavadních společenských ohledů (sociocentrismus) a uznávání etických ideálů a norem (normocentrismus) nastoupil sebestředný bezohledný egocentrismus a hedonismus. Hledání požitků a slastí bez práce, bez námahy, bez odpovědnosti. Narůstá sobectví a agresivita, ubývá prosociální chování a altruismus. Vládne všeobecná prodejnost a koupitelnost. Boj s korupcí je zcela neúčinný. Nejmocnější civilizace dík vojensko-finančně-ekonomické převaze nad zbytkem světa šíří svou hegemonii očividně i rafinovaně na úkor přirozené existence a rozvoje zemí jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na peněžní zisk z výroby, obchodu a konzumu. S touhou po neomezeném zisku legitimizuje lidskou lačnost a bezohlednost, nenasytnost a hamižnost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.  Padla všechna tradiční omezení lichvy a lichvářství. „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody“, hlásají mluvčí doby. Marně se očekávala „tichá“ revoluce v zemích nadbytku – totiž odklon od materiálních hodnot k postmateriálním,  k hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt (stará báje o prokletí proměnou všeho, čeho se dotkl, ve zlato) působí, že i alternativně vytvořený pojem – program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. Nemohl na skutečnosti nic změnit. Pojem pravice a levice se v průběhu dějin různě modifikuje. Ale vždycky je vklíněn do protikladu mezi zámožnými vlastníky a držiteli moci (lid se chce od nich osvobodit) a mezi chudými pracujícími (lid si je s bohatými přece roven). Nelze ten protiklad redukovat na dílčí svobody (jako třeba projevu) a dílčí rovnosti (např. pohlaví). Pravice i levice znamenají ucelený politický názor a program. Týkají se veškerého společenského  celku jako systému se všemi částmi.
Nebudeme sledovat celý novodobý zápas pravice a levice za žádoucí lidskou společnost. Zastavíme se jen u posledního období. Když padl socialismus v SSSR, prožili jsme transformační převrat 1989. Do té doby u nás uznávaný a praktikovaný socialismus byl zákonem prohlášen za zločinný výmysl. V duchu již citovaného neoliberalismu se od té doby sociální nerovnost pokládá za přirozenou a sociální spravedlnost je zavrženíhodná cesta k totalitě. Octli jsme se opět ve světě kapitalismu, ovšem vyššího stupně, než který jsme znali v minulosti. Je to finanční kapitalismus s neoliberálním programem, s převahou spekulativního kapitálu nad reálným, s lichvářským obchodem s penězi. A zjistili jsme ustavičně rostoucí nesouměřitelnost mezi lidmi. Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku stále stupňuje  neuvěřitelný rozdíl mezi bohatými a chudými. Propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli se  hrozivě zvětšuje. V horních patrech společnosti to vede ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, ke korupci všeho druhu a k  předstírání ušlechtilých pohnutek. I v mezinárodních vztazích. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus. V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů v získávání zdrojů materiálního bohatství. Přibývá válečných konfliktů a sílí vlny migrantů, ohrožujících západní civilizaci. A objevují se smrtonosné epidemie a pandemie. Svět přestal být bezpečným příbytkem pro množství lidí. Globální změny životního prostředí jsou již nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby v zájmu uchování přírody, přírodních živlů a zdrojů stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Hamižnost, kterou v honbě za ziskem nic nezastaví. Před ochránci přírody a zvláště biosféry, život člověka nevyjímaje, stojí nutnost změnit životní styl současné civilizace. Obrátit ji k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot. Upevnit a rozšířit vědomí příslušnosti k přírodě a k cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu. Probudit životní potřebu mezilidské vzájemnosti a solidarity. Bratrství, jak říká odkaz revoluční Francie. Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím kdysi byla. Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.
Postojově politicky demokracie znamená respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost. Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost. Sociálně hospodářsky znamenala demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen na formální svobodu a formální občanská práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.
Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní. V 70. letech minulého století ovšem nastoupil v západních zemích neoliberalismus a následkem toho i demokracie nikoli humanitní, ale liberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl: „Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“ Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel cestu. Podle něj a podle jeho nástupců vláda nemá zasahovat  regulativně  do ekonomiky, trh je všemocný a autoregulativní,  progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu  a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců a lichvářství takové zisky rozmnožuje.
A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid?  Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski. A víme, jak bohatý musí být kandidát na presidenta?  Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni.  Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řady válečných konfliktů. Ale vraťme se domů. Do Máchovy „země  krásné, země milované“. Země složitého geopolitického postavení, jak řekl Z. Mahler: „ Občas jsme překáželi velmocím a ty se nás chtěly zmocnit. 50 generací našich předků zvelebovalo tuto zem na zahradu. Nedivme se, že kdekoho láká.“ Cestou od vzniku samostatného státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli. Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se vyzvedávají jiné hodnoty než demokratické a národní.  Odmítá se husitská reformace, národní obrození, první republika. Chválí se protireformační baroko, habsburské mocnářství, katolická církev i někdejší nedemokratická německá menšina. Jsou síly, které v cizím zájmu a žoldu nepřestávají oslabovat náš stát, falšují dějiny, vytrhávají z kořenů tradic, zesměšňují všechno národní a vlastenecké.
Popřením naší minulosti a tím i budoucnosti se popírá naše národní historie a filosofie dějin.  Společnost se stále drobí a štěpí na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a proměňuje v manipulovatelný dav konzumentů. Rozkládá se stát, národ i rodina.
Historik hovoří o tom, co jsme:
Protektorát II. EU, pod diktátem z Bruselu.
Kolonie Berlína.
Federát NATO.

Útvarem  s pouhými zbytky suverenity, samostatnosti, svébytnosti, národní paměti a  kultury.  A ve stálém ohrožení, že i ty poslední zbytky ztratíme. A co v dané situaci dělají naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry? I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku. Týká se to i levicových stran. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti v zájmu poctivě pracujících vrstev společnosti, nejsou již levicové.

Závěr :

Profesorka Stanislava Kučerová

Kdosi napsal článek „Nástup nové levice“. Je to slibný název. A čtenář čeká návod, jak spojit především ty rozptýlené sociálních myslitele a vlastence, rozptýlené po komunikačních sítích a neznajících se navzájem. Ale zastávajících naše národní, sociální a demokratické ideje. Aby kolem sebe shromáždili i všechny sobě podobné a abychom mohli všichni společně čelit vysoce znepokojujícím rozkladným jevům našeho světa a života. Splnil autor článku se slibným názvem, co jsme očekávali? K našemu úžasu jako „nástup nové levice“ nabídl „Piráty“ a „Milion chvilek pro demokracii.“ Přispěl tak jen k současnému pojmovému zmatku. Víme, že bez sociálního programu a národních tradic nelze nikoho řadit k politické levici. Když už se toho názvosloví nemůžeme vzdát  – pak je to „antilevice“ .V současné době nastala největší krize kapitalismu – hrozivá světová pandemie. Nevíme, kdy skončí, ale tušíme, že po ní nezůstane kámen na kameni. I my budeme na dně. Ale bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, pravdivě a s tvořivou poctivou prací. S návratem k tradicím našich dějin a k odkazu velkých představitelů našeho národa.

Stanislava Kučerová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *