Go to ...
RSS Feed

Hrůzný zážitek aneb Neřídím, jede to samo!


Nedávno mi zavolal jeden můj kamarád, moc dobrý kameraman a taky velmi slušný človek, který by nikdy nepoužil hrubý výraz nebo dokonce sprosté slovo. Oznámil mě, že si koupil nový auto, ať se přijedu na ten zázrak podívat. Zjevně měl radost a tak jsem ho nechtěl urazit a slíbil jsem že přijedu. Přijel sem před jejich dům a zazvonil. Nic. Zvoním znovu a zase nic.
Vtom se za za mými zády ozval klakson zbrusu nového Volva S60 z něhož se soukal ven můj přítel kameraman. Omlouval se za zdržení protože musel vyřídit nějakou neodkladnou záležitost. Během ježdění a hlavně stání v pražských kolonách a na světelných křižovatkách se mu podařilo naplnit popelník nedopalky a dalšími odpadky. Se slovy: „Moment, jen to vysypu,“ odkráčel k právě vyvezenému kontejneru. Ale ouha. Při očistné akci, mu ten popelník vyklouzl z ruky a spadl na dno kontejneru až to zadunělo. Při pomyšlení, že by za nový popelník dal tolik, jako za nový model elektrokola, sebral veškerý důvtip a jal se nějakým způsobem popelník získat vytáhnout. Normálně vzrostlý jedinec by s tím neměl problémy, ale mému příteli do vzrůstového normálu schází tak pět šest palců. V centimetrech je to číslo ještě mnohem větší. Dlouhý pátrač typu houmeles, kterého známe z jejich pohybu u kontejnerů nablízku nebyl, rukám přítele na dosažení dna popelnice dost scházelo a tak po krátkém zaváhání následovalo: šup – vyšvihl se na okraj kontejneru jako mladík a ve svých 72 letech a hop! už byl uvnitř. Při tomto napůl cirkusovém napůl gymnastickém čísle se jaksi mimoděk odbrzdila kola odpadkové nádoby a kontejer začal nabírat na svažující se ulici rychlost.

Přítel už vůbec nepřipomínal úctyhodného filmového tvůrce, respektovaného kameramana a už vůbec ne distinguovaného majitele zbrusu nového volva. Z otvoru letící poplenice trčely dvě klátící se špinavé končetiny a mezi nimi bílá tvář s vytřeštěnýma očima a ústy z nichž se dral varovný křik: Bacha, bacha! Neřídím, jede to samo! Pozor! Minul čtyři zaparkovaná auta, vyhnul se kruhovému objezdu a prakticky už nic mu nebránilo, aby přejel do vedlejší městské části. Kde se vzala, tu se vzala objevila se ve vozovce díra, která stočila kolečka a kontejner odbočil do vedlejší ulice. Narazil do obrubníku a zastavil se. Kolegovi se vrátila barva do tváře a celý šťastný se začal soukat z pojízdného popelníku zpět na pevnou zem. V tom se na scéně objeví taková ta všudypřítomná babizna, domovnického vzezření, která celou tu jízdu z návrší pečlivě sledovala, leč nebyla obeznámena s její příčinou. Pustila se s vervou své vyřídilky do přítele, který po jejím verbálním útoku začal opět ztrácet barvu: TY HAJZLE, TO NEMÁŠ NIC JINÝHO NA PRÁCI? TAKHLE STAREJ, ŽE SE NESTYDÍŠ! a kopla do toho kontejnerul. Já byl smíchy mrtvej, kolega se odpotácel domů převléknout a z předváděcí jízdy v novém autě nebylo ten den už nic. Tak to je něco ze života!

Starej Kalafuna

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *