Go to ...
RSS Feed

Španělsko musí své problémy vyřešit. Dřív nebo později


Vysypaná skla vchodových dveří, výkladních skříní, hořící auta, umělohmotné odpadové kontainery, pneumatiky… plameny a kouř, ječící sirény ambulancí a policejních vozů. Tma nadcházející noci a hluk demonstrace. Katalánská města včera, dnes a obáváme se, že i zítra a pozítří. Zpravodajská ČT24 je ale jinak dost skoupá v odhalování příčin španělských nepokojů. V sobotu 19. října se dokonce zmohl tvůrce komnetáře na to, že označil za strůjce demonstrací za neofašisty. No a je to. Těmi neofašisty se nechalo strhnout více než půl milionu Katalánců, kteří vyšli do ulic měst a dávali najevo svůj odporu vůči madridskému soudu, který poslal na dlouhá léta katalánské představitele. Není mě známo, kolik z těch odsouzenců bylo zvoleno v řádných volbách jako zástupci lidu do parlamentu v Barceloně, ale já osobně se připojuji k hlasu ulic katalánských měst. Rány jsou příliš čerstvé než aby se dalo jednoduše zapomenout. Připomeňme si, že 27. října 2017 vyhlásil Katalánský parlament Katalánskou republiku a nezávislost na Španělsku. Od té doby se datují nepokoje. Ony vlastně navazují na problémy Baskicka a snahy o osamostatnění Basků. Nervózní neochota španělské vlády se tímto problémem vůbec zabývat vedla v určité fázi k projevům domácího terorismu. Vzpomínáme si na útoky na vlaky s řadou mrtvých a raněných. Dosáhli tak Baskové něčeho? Obávám se, že nikoliv. Problém zůstává v latentním stavu dál.

Separatistické snahy nejsou jen specialitou současného Španělska. Stačí si připomenout rozpad Jugoslavie v nedávné (mladé) historii, Československa či Sovětského svazu. V této historické etapě došlo pouze k jednomu zásadnímu sloučení států a to bylo vytvoření Spolkové republiky Německa. Tím se stalo opět velkým a silným hráčem na mapě poválečné Evropy, jehož hlavním městem již není Berlín rozdělený zdí, ale Berlín sjednocený. Málo se hovoří o hlasitě nevyslovených odlišnostech Skotska vůči Anglii. Skotové jistě litují, že se v meziválečném období neprosadili tak, jako Irové. Těm se podařilo vykřesat oheň svobody, zbavit se královského poddanství a vyhlásit republikánské Irsko, které bylo a je trnem v oku Buckinghamského paláce. Ale o těchto věcech se v upjaté anglické společnosti veřejně nemluví. Obzvlášť v současnosti, kdy se stále ještě neví, jak to dopadne s členstvím Anglie v EU. Po předpokládané odluce budou vedle sebe dva dávní rivalové – Irská republika a Velká Británie s jejím Severním Irskem těsně sousedícím s republikánským irským státem, který není ani členem Britského společenství. To bude ještě dlouho bolavé místo Evropské unie.

Po krátkém exkurzu do Evropy se opět vrátím do Španělska a jeho Katalánska. Problémy, které vyvřely na povrch v podobě statisícových demonstrací jsou ve své podstatě o etnických nerovnostech. Tohle naši mocní neradi slyší a snaží se podobné teorie potlačovat a dehonestovat tím, že je označují za neofašistické, oportunistické. Průmyslově vypělé Katalánsko prostě nechce rozpouštět svůj HDP do zaostalejšího zbytku země, chce se osamostatnit což se projevilo tím slavným hlasováním v říjnu 2017. Španělský král a vláda v Madridu žádné separatistické snahy nedopustí. Ani v Baskicku a v Katalánsku jakbysmet. Tím si ale jen zadělají na trvalé problémy. Ty jsou ale lidské povahy a jako takové je nutno je řešit. V Československu jsme etnický problém řešili v roce 1968 federalizací a republiku formálně rozdělili na dva rovnoprávné státy, Českou a Slovenskou republiku. Slováci, věční nespokojenci, měli konečně vlastní stát. Sice už jeden měli v roce 1939, ale ten v novodobé historii velkou popularitu neměl. Dali se k Němcům, poslali své občany jako vojáky do řad Wehrmachtu a vyhlásili válku Spojeným státům (styďte se, bratři!). Nadšeně přivítali konečné ukončení zvláštního patvaru ČSFR a vyhlášení Slovenské republiky v roce 1992. Jsme dál kamarádi, nezávidíme si a svoje problémy si řešíme sami. A tohle přesně bych já osobně doporučoval Španělům i Kataláncům. Vyrobte si federaci a uvidíte jak vám bude najednou lépe, přestane řevnivost a zavládne shoda. Sice si nejsem jistý jak půjde vyřešit koexistence národů ve federaci monarchistiského královského Španělska a prezidentského parlamentního Katalánska, ale věřím, že když se takové složitosti řeší u stolu a ne soubojích v ulicích měst, tak se jistě shoda najde. Dřív nebo později.

Břetislav Albert
Foto internet

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *