Go to ...
RSS Feed

Nenechme se ukolébat předvolebníni demagogickými kecy. Nastává čas účtování


Za několik málo dní budeme volit své nové zástupce do europarlamentu. Podobné volby jsme v minulosti většinou všichni podcenili. Nejenom malým zájmem, ale také proto, že jsme nekriticky přitakávali kandidátkám zavedených partají. To byla hrubá chyba.  Dnes už bychom ji neměli opakovat.

Všechno je jinak. Výrazně jinak. Vývoj EU v posledních zhruba deseti letech nám říká, že naše členství v unii může být užitečné jedině tehdy, bude-li nějaká naděje, že se ten spolek dokáže vrátit do některé ze svých dřívějších podob. Dovolte odbočku. Unie vznikla v padesátých letech minulého století pod názvem EHS (Evropské hospodářské společenství) jako sdružení demokratických národů, které volným pohybem zboží, pracovních sil a kapitálu přinese členským zemím prosperitu a blahobyt.  Po dobu studené války fungoval celý ten projekt bezmála jako dobře promazaný stroj, ale pád „železné opony“ a rozpad komunistického impéria přinesl postupně řadu znepokojivých změn. Po počátečním zmatku v řadách zdánlivě poraženého ideologického protivníka dochází k jeho postupné konsolidaci, která vrcholí pokusem o masivní protiúder, jehož jsme právě dnes svědky. Tohle vyžaduje bližší vysvětlení. Klíč spočívá v tichém a zprvu nenápadném přežívání marxistické ideologie (která byla základem celé komunistické doktríny) nejprve v uzavřeném prostředí mnoha universit zemí celého euroatlantického západního bloku. Ovšem university jsou ústavy, které vychovávají budoucí inteligenci. Nejen budoucí manažery, ale i politiky, a hlavně budoucí úředníky státní správy. Ti studenti, kteří odcházeli do oblasti soukromého podnikání, ze sebe většinou „pel indoktrinace“ brzy setřásli a přizpůsobili se normálnímu životu. Jenže ti ve státní správě a politice si časem vydupávali stále více prostoru k experimentování s tím, co je neomarxističtí soudruzi profesoři během jejich studií naučili. Nevymýšlím si, jen popisuji proces, který jsem během svého exilu jak v Austrálii, tak i později ve Spojených státech, v Kalifornii, zažil na vlastní kůži. Není důležité, že od té doby uběhlo už dalších třicet, možná pětatřicet let. Já tehdy užasle otevíral své oči za dvěma velikými loužemi slané vody mezi Anglosasy, ale mezitím probíhalo něco podobného i v západní Evropě. Připomeňme si třeba tzv. frankfurtskou školu, jejímž přímým důsledkem byl později surový terorismus západoněmeckých „Rudých brigád“. Někdy na přelomu tisíciletí se stalo, že díky nepozornosti a jisté ospalé otupělosti voličů se k moci ve většině vlád členských zemí unie dostali socialisté. Ti ostřeji levicově zaměření mezi nimi přirozeně převládali. Právě ti, kteří měli velice blízko k původnímu marxismu. Ten vývoj postihl nejen staré členy unie, ale i většinu nových postkomunistických členských zemí. A přesně tohle byl okamžik, kdy z popela vstalí „noví“ evropští marxisté zatroubili k útoku. Nejprve se zcela demokratickou cestou (což chtě nechtě připomíná jednu historickou paralelu) usadili ve vedení unijního aparátu. Navíc si byli natolik jisti „ratifikační silou“ ideologicky spřízněných nových či zánovních socialistických národních vlád, že začali okamžitě prosazovat nebývalé změny ve struktuře a kompetencích unijního vedení. Prvním krokem byla „Maastrichtská úmluva“, po jejímž přijetí začal Brusel národním státům zprvu nesměle, ale přece jen, odnímat některá rozhodovací práva, zejména v oblastech hospodářství a zákonodárství. Ještě však nedošlo k nejhoršímu, protože na všech úrovních vedení unie zůstávalo pravidlo jednomyslnosti, což znamená právo veta pro zemi, která by s tím či oním rozhodnutím nesouhlasila. To se však mělo brzy změnit.  Následovala drastická změna pojmenovaná „Evropská ústava“. Ta však v pokusném referendu ve Francii neprošla a bruselské neomarxisty zachvátila panika. Ne na dlouho. Hlavní body této ústavy rychle „překlopili“ do více než pětisetstránkového, úmyslně i odborníkovi obtížně čitelného dokumentu, zvaného „Lisabonská smlouva“. Nu, a divíte se, že náš tehdejší prezident Václav Klaus dlouho odmítal takovou smlouvu ratifikovat? Podlehl až po silné vlně zahraničně politického, ale bohužel i domácího politicko-mediálního tlaku, aby se vyhnul hrozící ztrátě prezidentského úřadu pod záminkou náhlého psychického onemocnění, nebo něčeho podobného. A jen na okraj poznamenávám, že i zde se nám nabízí jedna pochmurná historická paralela.

Zpět k tématu. Pokud nedokážeme dnešní způsob řízení EU změnit od základu, budeme ji muset opustit. Současný kurz vedení EU je sebevražedný. To, co právě dosluhující vůdci aparátu unie nazývají „liberální demokracií“, nemá s demokracií nic společného. Skutečná demokracie nepotřebuje přívlastky. Dnešní EU připomíná spíše novou odrůdu jakési „měkké diktatury“. Systém řízení unie nesplňuje základní demokratické pravidlo, které říká, že moc výkonná, zákonodárná a soudní mají být přísně odděleny. Direktivní ekonomická nařízení se podobají praktikám komunistické RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci).  Členové nejvyššího unijního výkonného orgánu, Evropské komise, nejsou voleni, nýbrž jmenováni. Téměř ve všech ostatních řídících orgánech platí většinový hlasovací systém, při čemž je váha hlasů odvozena od počtu obyvatel členských zemí. Znamená to, že rozhodují zástupci těch nejlidnatějších států. K tomu je třeba dodat, že poslanci europarlamentu se sdružují v tzv. politických frakcích, které vážou své členy jistou „hlasovací poslušností“. Jenže skuteční ideologičtí vůdci těch frakcí sedí většinou nejen mimo tento parlament, ale mnohdy i mimo veškeré orgány unie. Jedinou institucí, která si zachovala požadavek jednomyslnosti, čili právo veta dané zástupcům jednotlivých národů, je Evropská rada, což je sbor šéfů vlád nebo prezidentů jednotlivých zemí. Tvůrci Lisabonské smlouvy jednak potřebovali zachovat jisté zdání, že jsou stále demokraté, a navíc v době vzniku smlouvy patrně doufali, že se jim do vedoucích postů členských států podaří snadno prosadit „své lidi“. Jenže v mnoha zemích rozhodli voliči jinak, a celý plánovaný systém se jim začíná zvolna hroutit. Připomeňme si jen Maďarsko, Polsko, Rakousko, Itálii a nakonec i Českou republiku. Nedávný vývoj ukazuje, že národní volby jsou pro budoucnost jednotlivých národů důležité nejen doma, ale i v rámci mezinárodního sdružování. Dosavadní vedení unie v mnoha ohledech selhalo. Naprosto. Nejen, že nedokázalo zabránit islámskému nájezdu na Evropu, ale existují i názory, že se na jeho organizaci skrytě aktivně podílí. Už čtvrtým rokem nedokázalo smysluplně ochránit vnější hranici unie před příchodem nelegálních imigrantů, mezi kterými hladce pronikají také vycvičení teroristé. A věřte, teroristické útoky trvají jen v řádu vteřin nebo minut, ale lidské životy nevinných obětí mění navždy. Pokrytecké pokládání věnců a smuteční proslovy politiků jim život či amputované končetiny nevrátí. Tímto způsobem se vedení EU zasloužilo o nevídané snížení vnitřní bezpečnosti zejména v těch unijních zemích, které otevřely muslimským přistěhovalcům dveře dokořán. Tento stav se od roku 2015 dodnes o mnoho nezlepšil. Stále dochází k dalším a dalším teroristickým útokům na nic netušící civilisty. Unijní „boj proti terorismu“ zůstává na úrovni chlácholení občanů, že se nic zvláštního neděje, místo toho, aby odpovědné orgány unie rázně zasáhly proti ideologickým hnízdům politického islámu, která nábožensky motivovaný teror a kriminalitu svých věrných oveček cílevědomě podněcují. Nejde jenom o stovky a možná i tisíce mrtvých, zraněných a doživotně zmrzačených, několikanásobně vzrostl také počet znásilnění, stejně jako procento jiné obecné kriminality. Není proto divu, že statistiky přistěhovalecké zločinnosti pak vládní úředníci různě upravují a některé z nich i zatajují. K tomu je třeba připočítat nekontrolované zavlékání mnohdy neléčitelných exotických chorob do naší populace, které může mít nakonec hrůzostrašnou podobu časované bomby. Zdá se vám to všechno málo? Mně ne. Takovou Evropskou unii je opravdu potřeba změnit.

Schyluje se k okamžiku, kdy máme jistou naději zvrátit neblahý vývoj věci. Ano, jsou to eurovolby. V našich, euromarxisty poněkud zmanipulovaných médiích veřejné služby, jsme už nějakou dobu pod palbou čerstvě zformulovaných slibů nebývale velkého množství stran, straniček, hnutí a hnutíček, a to jen proto, aby naše volební rozhodování bylo tak nepřehledné, že se nakonec poslušně navrátíme ke starým „osvědčeným“ firmám. Ale nezapomínejme, že v každých volbách bychom měli umět oddělit zrno od plev. A už bychom se to jednou mohli naučit. Všimněme si, že opět nastala doba úporného nálepkování. Ty nejčastěji používané nálepky ve volební kampani jsou „extrémisté“ a „euroskeptici“. Nenechme se však zmást. Pravda, ukrytá v nálepkách, je právě opačná: Extrémista je ten, kdo nesouhlasí s parodií na demokracii, které dali její autoři přívlastek „liberální“, a přeje si naopak a velice bytostně demokracii skutečnou. Ten, který je pejorativně nazýván euroskeptikem, je ve své podstatě naprostý eurooptimista. Opravdový euroskeptik by z unie už dávno vystoupil. Jakoukoli zmínku o nutném odchodu z unie by mnozí pražští kavárenští aktivisté nejraději postavili rovnou mimo zákon. Argumentují závislostí většiny našeho exportního průmyslu na německé produkci, a odvozují od toho požadavek nic neměnit. Není falešnějšího argumentu, protože právě tohle je cesta do horoucích pekel. Cesta, jak proměnit naši republiku bez velikého rozruchu na novodobý „protektorát“. Dividendy vytvořené naší levnou pracovní silou, které odcházejí zejména do Německa, radikálně mění obraz toho, co unii jako národ dáváme, a co nám unie prostřednictvím dotací vrací. Ještě ke všemu se právě v Bruselu rozhoduje o tom, jak mají být dotace použity. Co bychom skutečně potřebovali, jsou investice, a právě ty byly až donedávna na jednom z posledních míst v jejich dotačním žebříčku. Pro zahraniční kapitál jsme skvělá „dojná kráva“, tak proč by se měla naše životní úroveň měnit příliš rychle k lepšímu?
Pokud jste došli v četbě až sem, muselo vás cestou napadnout, jak je možné, že se euromarxisté ve svém plánu jak potlačit a později i zlikvidovat národní státy, spojili právě s islámem, který historicky vzato nemá v Evropě právě tu nejlepší pověst. I zde se nabízí logické vysvětlení. Užitečnost islámu pro nové marxisty není náhodná.  Ostatně i Lenin chtěl původně muslimy ve své revoluci zařadit jako zvláštní třídu po bok dělníků a rolníků, ale později si to rozmyslel a asi dobře věděl proč. Muslimská doktrína, že všechno patří Alláhovi (zejména však plody práce všech nevěřících), je nápadně podobná komunistické doktríně, že všechno patří všem. A také jiná komunisticko-utopistická zásada „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ stojí za úvahu. I když budou schopnosti imigrantů přispět k rozvoji společnosti nulové, dostanou od unie vše, co chtějí. A dostanou nejen podle svých potřeb, ale i podle svých požadavků. Pojďte tedy dál, milí muslimové, vítáme vás s otevřenou náručí, hlásají soudruzi euromarxisté. A prostí muslimové si myslí, že odcházejí do vysněného ráje, který jim v sedmém století po Kristu slíbil jejich prorok. A nevadí jim, že se při tom třeba utopí. Vraťme se k eurovolbám. Téměř každý, kdo dnes za Českou republiku sedí v bruselských strukturách, musí tušit, že bude nejspíš brzy končit. Proto začali všichni horečně předstírat, že jim vždycky šlo a stále jde o kdejaký národní zájem. Většinou jsou to však jen ty málo podstatné a někdy i docela zanedbatelné. Nenechme se ukolébat, je to obvyklá předvolební demagogická křeč. Na jejím konci nalezneme jen vidinu prodloužení nepochopitelně astronomických platů, lukrativních předčasných penzí a mnoha dalších výsad a výhod o dalších pět let. Vzpomeňme na několik měsíců staré hlasování v europarlamentu, kde šlo o schválení směrnice k finančnímu postihu České republiky za odmítání systému povinných imigračních kvót. Dvanáct z našich jedenadvaceti zástupců zvedlo ruku pro peněžní sankci, někteří se hlasování svou nepřítomností vyhnuli, a nejvýše dva až tři (už si přesně nevzpomínám) byli proti. Netřeba podotknout, že případnou sankci by zaplatil každý běžný Čech ze svých daní, nikoli naši europoslanci, kteří jsou přece od takových „maličkostí“ osvobozeni. Nastal čas účtování. Podívejme se znovu a co nejpřísněji kriticky na naše dosavadní europoslance. Připomeňme si jejich politické postoje promítnuté do výsledků jejich hlasování a zvažme, zda se chovali zodpovědně k národu, který je vyslal do evropského parlamentu jako své zástupce. A stejně kriticky se podívejme na morální profily a dosavadní činnost všech nových kandidátů, o kterých chceme uvažovat. Jinak to nezbytně potřebné zdravé zrno oddělit od plev nedokážeme.

Pavel Chrastina

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *