Go to ...
Reklama

RSS Feed

Pohádka o konci švédského hokeje


Alfred Hitchcock to měl jednoduché. Mohl si vymýšlet co hrdlo ráčilo, a čím strašidelnější příběh, tím úspěšnější film. Jedno z tajemství jeho úspěchu: divák viděl nebezpečí o chvilku dříve než hrdina. Třeba jenom o pouhých pár vteřin, ale na strach bylo zaděláno. V současném světě mnozí vidí nebezpečí předem také, ale buď se bojí, protože ještě nesplatili hypotéku, nebo si říkají, že by si měli palce pálit jiní, ale v každém případě jsou zticha. A pak jsou také chvíle, které popsal geniálně Karel Čapek ve své Válce s mloky: člověk vidí nebezpečí, mává rukama, křičí, ale nikdo ho neslyší. Podobenství, které následuje, si nedělá nároky na mistrovství Alfreda Hitchcocka nebo Karla Čapka, ale je stejně realistické jako díla těch dvou.

Kdo by neznal hru, která se jmenuje hokej. Hraje se to zahnutými holemi, kterými se postrkuje malý černý placatý kotouč, kterému se říká puk. Když hráči dostrkají či vstřelí hokejkou puk do soupeřovy branky, je to gól, a kdo dá druhému víc gólů, vyhraje. Na ledě bojuje šest hráčů proti šesti a na obou stranách se dost často střídají. Až sem je to pochopitelné. Dál musíte zapojit trochu představivosti. Zkuste to a nebojte se, nic za to nedáte. Vždyť jde jen o vymyšlený příběh. Na samém severu Evropy, ve švédském království, mají hokej velice rádi. Hraje to tam každý malý kluk. Mnohý z nich, když povyroste, si přeje si být vybrán do královského mužstva. Tam smí jen ti nejlepší. Jsou tak dobří, že jim jejich král dovolil ozdobit si žluté hrací oblečení třemi královskými korunkami pro ještě větší slávu království. Nu, a královští hokejisté to později dokázali mnohokrát natřít i kardinálům ledního hokeje z Kanady. A také jejich učedníkům ze Spojených států, Československa, Finska, Ruska a mnoha dalších zemí, kde se tato rychlá hra na ledě ujala a hraje. Tak se stalo zvykem, že kam si mužstvo se třemi korunkami přijede zahrát, tam budí náležitou úctu. Jenže ani ten hokej se nehraje ve vzduchoprázdnu. Severští královští junáci to možná v zápalu svých bojů přehlédli, ale do jejich země začali pronikat podloudnými cestami různí nepřátelé, kteří nejprve potajmu, ale později čím dál tím otevřeněji přebírali moc a vládu nad celou zemí do svých rukou. I krále dávno odstavili na vedlejší kolej. Že prý je pozůstatkem minulosti. Nahradila ho sněmovna. Ta se o královy poddané zprvu také nestarala špatně, jenže jak ubíhaly roky, mezi poslance se vloudili “političtí šejdíři”. Ty zajímalo všechno možné, jen ne blaho vlastního lidu. Právě tito šejdíři hanebně a bez výčitek svědomí umožnili mnoha nevítaným hostům snadno proniknout dovnitř království. To oni odvolali pohraniční stráž své země a vetřelcům dokonce slíbili, že se mohou v království usadit, i když nepřijmou zvyky hostitelů, jejich kulturu ani jejich jazyk, a zejména, i když jim zrovna nebude vonět starý domácí obyčej vydělávat si na živobytí prací. Prý se o ně ze soucitu postarají královští poddaní, ať už budou oni sami chtít nebo ne. Pravda je, že ta změna probíhala pomalu a nenápadně. Šejdíři šejdili jen krůček po krůčku a šejdili tak, aby si toho pracovití a spořádaní poddaní pokud možno vůbec nevšimli. 

Ale jednoho pošmourného dne se královští poddaní probudili a zděsili se. Jejich země je plná stovek tisíc zaostalých přivandrovalců se středověkými hygienickými návyky, kteří se navíc v jejich království začali neuvěřitelným způsobem roztahovat a ke všemu ještě terorizovat své hostitele. Ti útočnější z nich vykrádaji obchody, přepadávaji a znásilňuji ženy, a dokonce i zabíjejí ve jménu svého boha nic netušící poddané na ulicích. Zlotřilí nájezdníci se domácí policii často jen vysmívaji, protože vědí, že má proti ním zakázáno zasáhnout. Vědi, že “političtí šejdíři” sedící ve vládě policii nařídili, že se nesmí v žádném případě dotknout nových příchozích. Pokud něco nekalého provedou, má policie předstírat, že nic nevidí. Jako houby po dešti rostou v zemí svatyně cizího boha těch vetřelců a lidé si začali až příliš pozdě uvědomovat, jak obludným způsobem je šejdíři podvedliŠejdíři si také dali záležet, aby život v zemí navenek vypadal tak, jako by bylo vše při starém a nic zvláštního se nedělo. O kriminalitě příchozích se nesmí psát, ba dokonce ani hovořit. Stále se ve velkém vyrábi automobily, letadla a spousta dalších výrobků, které kdysi severské království ve světě proslavily. A také hokej se hraje dál, jako by se vůbec nic nestalo. Až sem se bavíme o situaci v zemi. A teď přijde na řadu představivost Alfreda Hitchcocka nebo Karla Čapka (nebo obou). Jsme zpátky u hokeje. Blíží se další mistrovství světa. Aby se národní mužstvo dostalo do příslušné formy, sehraje obyčejně několik mezinárodních zápasů, kterým se říká přátelské. Občas se vyzve mužstvo některé hokejem proslavené země, ale jen tehdy, je-li v tom mužstvu většina nových hráčů, o kterých se nic neví. Oni pak předvedou, co umí a poučený vyzyvatel pak zvolí v turnaji tu nejlepší taktiku, jak na ně. Jindy je dobré pozvat mužstvo, o kterém se předpokládá, že bude snadno poraženo. Sebevědomí a chuť do hry se jasným vítězstvím pozdvihnou. A teď si představte velice možnou situaci. Náboženský spolek nově příchozích vznese prostřednictvím skupiny svých poslanců kategorický požadavek na rovnoměrné zastoupení nových příchozích také v hokejové reprezentaci. Ministryně kultury a sportu pronese v parlamentu dlouhý a plamenný projev, v němž vysvětli, že požadavek je spravedlivý, protože jinak by se nově příchozí mohli cítit odstrkováni a tím pádem i nevýslovně uraženi. Feministicko-socialistická vláda šejdířů pak na svém zvláštním zasedání na ten návrh nadšeně přikývne. Ovšem na večerní poradě vedení Královského hokejového svazu nastane po úvodním proslovu paní ministryně dlouhé a hrobové ticho. Do toho švédská hokejová legenda Borje Salming nesměle pípne: “Vždyť ale oni … nedovedou ani bruslit!”

Co se stane?
“Buď zticha”, okřiknou Salminga ostatní. “Jinak budeme všichni rasisti, fašisti a xenofobové, a víš přece, že tohle se dneska trestá”. Z porady se pak všichni odplíži podivně zaražení, jen několik odvážlivců si ukazovuje po starém vikingském způsobu dlaní na čelo. Druhý den si vedení hokejového svazu chtě nechtě musí pozvat představitele nových usedlíků, o kterém se svazoví funkcionáři domnívaji, že bude alespoň trochu odborníkem na sport. Dorazí však vetchý bělovousý stařec oblečený v něčem, co připomína noční košili, na očích brejličky, hlava omotaná jakýmsi už dlouho nepraným textilem. Z úst předsedy svazu padne první otázka: “Umí vaši chlapci bruslit?” “To nevím”, odvětí stařec, “ale s pomocí našeho Velkého Boha se to do zítra jistě naučí.” Funkcionáři obráti oči v sloup a pak už se vůbec nediví, když si stařec dupne a zvýši hlas: “A nebudeme hrát v tom vašem odporně žlutavém oblečení s chrániči, ale v našem tradičním bojovém oděvu, jinak bychom se museli cítit nevýslovně uraženi.” Když stařec s vítězným úsměvem odcházi, od stolu vytřeštěných funkcionářů se nesměle ozve: “A budou umět taky pravidla?” Stařec loupne po mluvčím zlým okem a vztekle za sebou práskne dveřmi.

Pořád se vám to nezdá? Zkusme tedy pokus o reportáž z takového zápasu.
Nastal den a hodina zápasu. Na led v klidu přibruslili hosté v modrém, ale při nástupu domácích se už před vstupem na led strhla mela. Ve směsi žlutých dresů a nočních košil si hlavní rozhodčí čehosi všiml, a začal jedné noční košili vysvětlovat, že nože a opasky s výbušninami nebudou v tomto utkání potřebovat. Brankoví rozhodčí se vrhli na ostatní noční košile a začali jim zabavovat všechny nedovolené předměty. Na hromadě odebraných věcí bylo vidět i několik ozdobně vázaných knih nadepsaných podivným pozlaceným písmem. Kapitán domácích protestoval a knihy byly navráceny jejich majitelům. Po chvíli se vše přece jen trochu uklidnilo a zápas konečně začal. Po vhazování se puku zmocnili hosté a jejich střední útočník bravurně prokličkoval chaotickou obranou domácích až k soupeřově brance, ale ještě než stačil doklepnout gól, požádal kapitán domácích o přerušení hry, protože nastal čas k modlitbě. Odůvodnil to tím, že by se jinak polovina jeho mužstva mohla nevýslovně urazit. Co měl tedy chudák rozhodčí dělat? Gól neuznal a hru přerušil. Skrze zuby procedil, že jde raději k severnímu pólu, a vytratil se do tajného klubového baru v podzemí stadiónu, kde mezi prázdnými lahvemi od seveřanské vodky seděli už všichni funkcionáři hokejového svazu a zpívali si zapomenuté národní písně o statečných mořeplavcích. Mezitím došlo na ledové ploše k ještě větší vřavě. Hráči odění do nočních košil se nedokázali shodnout, kde je sever a kde jih. Takže nevěděli, na kterou stranu se mají modlit, a začali se navzájem hádat. Jeden z nich vytáhl propašovaný sextant, který zdědil po svém dávném předkovi, který byl sluhou kapitána v loďstvu sultána Sulejmána. Jenže protože mezitím už slunce dávno zapadlo, ani on nedovedl nikomu poradit. Chaos v hledišti rostl. Někteří diváci, většinou ti z nových seveřanů, začali hráčům v nastalé panice nabízet své vlastní modlitební koberečky, zatímco diváci z potomstva domorodých Vikingů skandovali: “Vraťte vstupné, nebo vám ukážeme, jak bojovali naši dědové v Praze.” Zápas musela ukončit městská protikonfliktní brigáda podporučíka Lundkvista v počtu pouhých šestnácti mužů, protože některé těžkooděnce se nepodařilo vytáhnout z postele. Hned druhý den přinesly noviny The Guardiana The Washington Postspolu s televizemi Al Jazeeraa CNNpod palcovými titulky zprávu o největší severské demonstraci za nezadatelná lidská práva všech nových příchozích, zejména těch z blízkovýchodní Asie. Starý pan král se ve své odloučenosti jen dotázal zámeckého služebnictva, zda už začala válka. Zato vláda jeho království se ve spěchu usnesla na přijetí nového zákona, jehož litera ve zkratce praví, že hra zvaná hokej se v budoucnu zakazuje, protože jde o činnost, která je pro nové příchozí společensky nebezpečná. O den později obdržel podporučík Lundkvist písemné poděkování od ministryně vnitra za to, že se tak rázně vypořádal s pokusem o státní převrat.

Je tohle látka hodná kamery Alfreda Hitchcocka a pera Karla Čapka? Je. A hned. Dříve, než bude pozdě.

Napsali Pavel Chrastina a Petr Adler
Ilustrační fota z internetu

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *