Go to ...
Reklama

RSS Feed

Dokument: Dočkáme se od Spolkové republiky Německa zaplacení válečných reparací?


Na zaplacení reparací od Německa máme nárok. Před nedávnou dobou jsme mohli číst názor jednoho „našeho odborníka“ na reparace. V podstatě prohlásil, že od našich reparačních nároků musíme odečíst hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu. Ovšem toto tvrzení je v rozporu s textem Pařížské reparační úmluvy. Jeden z jeho paragrafů nás zbavuje povinnosti hodnotu konfiskovaného majetku odečíst z našeho reparačního účtu.  Cesta, kterou by rádoby odborník na reparace nám vytýčil, by vedla zřejmě k nulovému řešení. Prostě na reparacích bychom nic nebo téměř nic nedostali. Na reparace máme právní nárok, stejně tak jako další spojenecké státy, které byly signatáři Pařížské reparační úmluvy. O tom jsme přesvědčeni. Reparace se nepromlčují. Naše reparační požadavky, jak prohlásil pan profesor V. Pavlíček, CSc., můžeme kdykoliv položit na jednací stůl. A právě v tom je problém. Za jakýmkoliv právním nárokem musí stát příslušný subjekt, který  jeho plnění bude požadovat. Kdy naposled příslušní ústavní činitelé, či naši diplomaté, vznesli vůči Německu požadavek na zaplacení reparací?  Bylo to brzy po listopadu 1989. Tehdy se H.-D. Genscher, tehdejší německý ministr zahraničních věcí, ozval, že Německo má plné ruce práce se sjednocením. Abychom posečkali nějakou dobu a pak se rychle dohodneme. Na další náš málo průrazný pokus ministr Genscher argumentoval opět nedostatkem času. Německo připravuje celoněmecké volby, a ty vyžadují spoustu času. A když bylo po volbách, zmohli jsme se ještě jednou a nastolili jsme požadavek zahájení jednání o reparacích. K našemu překvapení Němci však na naše návrhy neodpovídali. A tak to zůstalo. Abychom v plné krátkosti doložili náš nárok na reparace, vraťme se krátce do 70. let minulého století. V Praze na oficiální návštěvě tehdy dlel W. Brandt, tehdejší kancléř Německa. Když naši zástupci začali mluvit o reparacích, odpověděl Brandt, že dost dobře Československo nemůže na západním Německu požadovat reparace. Ty zatěžují i východní Německo, NDR. Jakmile však dojde ke sjednocení, sjednocené Německo nám reparace zaplatí. A nebyl to sám W. Brandt, který nám dal tento slib. Byli to postupně i někteří další němečtí ústavní činitelé.  Posledním z nich byl právě H.-D. Genscher. Od té doby se již naši ústavní činitelé nevzmužili a na Německu, podle dostupných informací, již zaplacení reparací nepožadovali.

Žijeme v období volební kampaně. Budeme volit nejen komunální činitelé, ale také senátory. A to je již těžká váha. Kromě obvyklých „kandidátských řečí“, bychom od nich docela dobře mohli požadovat, aby se vyjádřili k našim reparačním nárokům. Asi takových odvážných, kteří by vznesli nárok na reparace, by moc nebylo, pokud vůbec někdo z nich by tak učinil. Lze předpokládat, že ti, kteří by prohlásili, že naše reparační nároky jsou promlčené nebo že jsme se jich vzdali, a tak podobně, by bylo více. Právě jich bychom se například mohli dále ptát, kdo, jaký ústavní orgán, se našich reparačních nároků vzdal, kdy tak učinil a jakou právní formou. A jejich odpovědi by mohli být podkladem k další diskusi, která by mohla vyústit do našeho požadavku, lépe pak požadavku někoho z kandidátů na funkci senátora, aby se Ministerstvo zahraničních věcí ČR oficiálně vyjádřilo k našim reparačním nárokům vůči Německu. A jeho odpověď by mohla podnítit širší věcnou diskusi. Co na našem MZV můžeme v poslední době pozorovat? Utápí se v nejrůznějších záležitostech, dokonce i jepičího významu, osobní polívčička a všemožné handrkování jsou tam na pořadu dne. Ale aby se vyjádřilo k našim reparačním nárokům vůči Německu nemá jaksi čas, a pravděpodobně ani odvahu. Ale kdo by měl vydat právě toto prohlášení, když ne ministerstvo zahraničí? Jde zhruba o 3,5 bilionu současných korun. Tak konečně nastolme „otázku reparací“ jako diskusní téma a pak vznesme diplomatickou cestou oficiální požadavek na zahájení jednání se SRN o zaplacení reparací. Do politiky by neměli chodit jen lidé pro „lepší zaopatření“, ale také ti, kteří se dovedou doslova rvát o naše státní a národní zájmy. A právě zaplacení reparací k našim současným základním interesům patří. Již dříve se vzmužili Řekové a požadují na Německu reparace, o reparacích nahlas uvažují i Poláci. Jen my mlčíme. Proč? Domníváme se, že nám chybí potřebná odvaha. Přesvědčí nás někdo ze současných kandidátů na senátora, nebo pozdější senátor, že se mýlíme? Čas ukáže!

Když se poradíme s mezinárodním právem, objevíme zásadu, která říká, že agresor je povinen oběti agrese nahradit všechny škody, které jí agresí vznikly. Že Německo bylo agresorem a my jeho obětí, snad nikdo soudný nepochybuje. Tato zásada je obecně platná. Všechny civilizované státy ji uznávají a měly by v souladu s ní i jednat. Pokud odmítne nějaký stát naplnit v praxi tento princip, staví se hrubě proti mezinárodnímu právu. Okřídlená věta, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, platí nejen ve vnitřním, ale i v mezinárodním právu.  Tam však s dodatkem, že musí být uhrazeno i to, co bylo zničeno. Kdo má alespoň trochu právního cítění, vnitřně chápe správnost uvedených vět a v souladu s nimi by také měl jednat.

Dr. O. Tuleškov

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *