Go to ...
Reklama

RSS Feed

Jak jsme slavně oslavili okupaci


Vskutku spektakulárně. Po týdenní mediální dělostřelecké přípravě nastal konečně „Den D“, plný shromáždění, různých projevů, výstav fotografií, a přirozeně také hudby. Monstr koncert na Václaváku. Hrálo se kde co, ale toho, co si národ v okupačních dnech skutečně zpíval, tam bylo jako šafránu. „Veřejnoprávníci“ hráli na svých stanicích také kde co, jen okolo těch nejslavnějších písniček z okupační a těsně pookupační doby chodili jakby po špičkách. Zařadili sice několikrát to či ono od Karla Kryla, ale jeho neagresivního a vlastně docela něžného „Bratříčka“ jsem se nedočkal. Pokud ho vůbec zahráli, muselo to být nejspíš ve tři hodiny v noci. Kupodivu ani „Motlitby pro Martu“ jsem se na jejich vlnách nedočkal, ale třeba je to tím, že prostě nemohu poslouchat čtyři stanice najednou. Zato komentářů a rozhovorů pitvajících leckdy i dosti vynalézavě celý proces tzv. Pražského jara jsem se dočkal vrchovatě. Některé se opakovaly až do úmoru mnohokrát. Veřejnoprávníci se tužili jak mohli, až jim od úst jiskry létaly. Toho, že si u příležitosti kulatého výročí invaze tehdejších údajně spřátelených armád, přihříval celý veřejnoprávní prostor svou současnou levicově liberální polívčičku, si všimli už jiní autoři. O tom jsem ale psát nechtěl. Všichni, kdo Druhou okupaci zažili, a nebyli zrovna v batolecím věku, si pamatují, že nekorunovanou hymnou národního odporu se stala píseň Jaromíra Vomáčky „Běž domů, Ivane“, jejíž podtitul zněl: „Dobře míněná rada“. Popěvek jasný jako facka samozřejmě okamžitě zlidověl. A teď ať mi někdo vysvětlí, proč v době demokracie a svobody slova, nemůže tato píseň do našeho vlastního veřejnoprávního vysílání, které všichni povinně financujeme. Ať mi nikdo nevypráví, že nahrávka se nezachovala, protože Supraphon ji ještě v osmašedesátém stihnul vydat na singlu. Ve zkratce šlo o toto: 

Běž domů, Ivane
čeká tě Nataša
běž domů, Ivane
tady tě holky nemilujou
Běž domů, Ivane
a už se nevracej
Nikdy!
 

V podobné Vomáčkově písničce ze stejné doby nazvané „Veselá vojna“ nahrané Slávou Kunstem a rozzlobeně nazpívanou Milanem Chladilem zazněla slova: „Vpřed, vzad, vpravo v bok, držet hubu, držet krok…“. Ani tohle se dnešním levičáckým dramaturgům patrně nehodilo. Právě Jaromír Vomáčka je ten, kdo měl být mladším generacím hudebně připomenut. Být po mém, klidně bych mu za jeho tvorbu v oněch kritických dnech udělil 28. října státní cenu in memoriam. A hlavně bych jeho „okupační“ skladby zařadil alespoň 21. srpna do vysílání, protože vystihují tehdejší názor drtivé většiny národa jasněji a stručněji, než hromady nadbytečného žvanění. 

Váš Pavel Chrastina
Zveřejněním portrétu Jaromíra Vomáčky jsme chtěli vzdát poctu tomuto statečnému Čechovi 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *