Go to ...
Reklama

RSS Feed

Autorita TGM, národ a Evropa aneb Poučme se z historie


Je to již neuvěřitelných 28 let, co u nás došlo k nečekanému společenskému převratu. A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali, a kde se stala první chyba, že vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli.

Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před r. 1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“ Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme neomezenou svobodu bez odpovědnosti, všechno měla řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje bezohlednost, sobectví a hrabivost. Lidem chybí motivace k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom nehledí, zisk rozhoduje. A jen zcela pokrytecky se pěstuje pohoršení nad nekalými zisky u těch, kteří někomu překážejí, vyhlašuje se neúčinný boj s korupcí, jen pro uchlácholení oprávněné kritiky. Po počátečním nadšení, nadějích a odhodlání k nápravě společenských nešvarů došlo u nás postupně k společenskému rozkladu. Nejsme daleko od stavu, kterému sociologie říká anomie, stav bez pravidel, stav libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily žádoucí principy demokracie a humanity, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu k transcendentnu“ apod. A k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, směřující přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a k slibované prosperitě. Program obnovy soukromého vlastnictví a neregulovaného trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů. Ambiciózní podnikavci využili příležitostí a obsadili důležité politické nebo ekonomické pozice. Původně silný společenský konsensus vyprchal. Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu v r. 1992 padl viditelný historický doklad úspěchu i symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho – jsme pocítili ztrátu nadosobního smyslu. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity. Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být vnímán jako zosobnění národní tradice. Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelakovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a zároveň bagatelizuje protektorátní kolaborantství.

Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nic mýtus husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se silně nevraživým podtextem se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí se odsuzuje národní kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a našeho osvobození r. 1945. Znovu se otevřela problematika německé menšiny na českém území a realizace Postupimských dohod. I na některých vysokých škol á ch se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde se obnovují sochy starých mocnářů a bourají památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se 28. říjen. Ale to všechno se dnes u nás smí a může, protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si tu svobodu přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění ani nepřehledné množství většinou samoúčelných a malicherných směrnic od vedení Evropské unie v Bruselu, ani neživotných a často nedomyšlených zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá vliv. Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná a u t o r i t a. Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti významnou funkci, protože nositelé autority právě dík vážnosti, které se těší, mají účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých, nepřehledných, organizovaných a hierarchizovaných společenských skupinách vzniká autorita funkčně-institucionální.  Je spojena se společenskou pozicí a větší či menší účastí na držení moci ve společnosti. Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem nejen na základě respektu k jejich vlivné společenské funkci, ale i na základě dobrovolného uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů Československé republiky těšil první prezident. T.G. Masaryk. Byl nejen hlavou státu, ale zosobňoval i dalekosáhlou vážnost a úctu k ideálům politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu někteří žárliví názoroví protivníci dodnes Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění). Lidé s autoritou jsou ve skupině ručiteli utváření a ochrany hodnot a jako jejich představitelé zprostředkovávají také spojení s kulturním odkazem skupiny. Oživují ideály a aktualizují tvořivé síly a snahy minulosti v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás. Za podmínek dezintegrace a dehonestace hodnot sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu, které by nás spojovaly navzájem pro život v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti. Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se rozkládá a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení jedinci jsou tu pro egoismus, machinace a zápolení, v kterém vítězí hrubá síly a bezohlednost. Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce, intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu, studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení . Ani ho nenapadne, že mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové, např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže poskytnout ideový základ pro budování nově ustaveného (zbytkového) státu. Stav společenské anomie a absence věrohodné autority souvisí s krizí  i d e n t i t y. Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita pozitivně utvářela. Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec, stát…) Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita spočívá v souhrnu faktorů, které jsou pro ni charakteristické. Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč ( ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém společenství, ke kterému patříme, o jeho specifické cestě dějinami mezi cestami jiných národů, je to i vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k pokračovatelům v čase, spojení respektované tradice s nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena. Svět dnešní „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu nové vzory pro chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko-politický celek – Evropa. Je to nová, neočekávaná příležitost pro identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci současníků. Znamená to, že identitu národní máme odložit? Čím jako Evropani budeme kulturně žít, co budeme chtít, v co budeme doufat? Skutečnost je taková, že identita jedince čerpá svůj obsah z příslušnosti k rodině, k vrstevníkům, k souvěrcům, k rodnému kraji, k vlasti. Sytí se převážně hodnotami bezprostředně prožívaných okruhů. Teprve pak může vstoupit do celků, které jsou na stupnici zobecnění výše, jako např. dnes aktuálně kontinent Evropa. Evropa jako geograficko-historický pojem je velmi vysoká abstrakce. Odhlédneme-li od jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého obsahu. Je nápadné, že i současná programová sebeprojekce Evropské unie se omezuje na několik všeobecných politických hesel, nadto vlivem nestejných zájmů členských států ne vždy jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny materiálních i duchovních hodnot jednotlivých evropských národů by byla pojmová kategorie Evropy obsahově zcela vyprázdněná. I proto je mylné národní uvědomění a program evropské integrace stavět do protikladu. Navzájem se nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují. Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta místo deklarované europeizace předkládá módní amerikanizace.

Ani federalizovaná Evropa nemůže rušit ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů a jejich odlišných národních identit vůbec možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš nutná. Všelidský smysl federalizované Evropy nespočívá v hegemonii a v uspokojování geopolitických zájmů velmocí, ale v trvalé a spolehlivé ochraně evropského kulturního dědictví, dědictví jednotlivých evropských národů. Jak to, že se národní idea u nás potlačuje? Pro formování skupinové i osobní identity byl u nás v minulosti národní program velmi důležitý. Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o jeho kulturu a vzdělanost. I národní umění všech druhů nás většinou přestalo životem provázet. Převahu ve veřejném prostoru získala nepřeberná nabídka z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce. Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí i novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i s podporou velmocí) přihlásily k právu na sebeurčení pro tu či onu národnostní skupinu, se musíme ptát: „Není potlačování národní myšlenky v zájmu evropské integrace jen nová účelová politická fikce, která má zbavit některé národy péče o hlubší národní program a zrušit tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti a nového kolaboranství, že právě my jsme ochotni rezignovat na svou národní identitu?“ Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na útoky proti své národní příslušnosti. A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem např. studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a chtěli být raději Kelty než Čechy a Slovany. A přitom přece jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. . Přijdete-li „ven“, zeptají se vás nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?  Ovšem polistopadoví političtí vůdcové nás učíli jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extrémismus. Nezbývá než se názorům pana Podivena opět „podivit“. Cožpak přirozená oddanost člověka rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí sounáležitosti s blízkými účastníky společného historického osudu – to je možno označit jako extrémismus? Bez jasné osobní i skupinové identity není možno stanovit smysl života, ani osobní, skupinové, národní a státní cíle. Bez historicky, politicky, hospodářsky a kulturně vytvořené národní identity a důvěry ve vlastní národ nelze vytvořit ani společnou identitu evropskou a harmonické spolubytí národů v Evropě.

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém bohatství Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení nových otázek a problémů nejen národních, ale i celoevropských a celosvětových. Ale přitom nikdy svou národní identitu nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak stát, tak i identitu osobní. Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal M a s a r y k: znal svět a přitom stál pevně na zdejší půdě.“ Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl a je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot v rozměru osobním, národním i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století, v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních národních tradic. Takovým zosobněním ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez jeho autority nelze u nás udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují, spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

První odboj a první republika, přes krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty vzali za své, kteří je přijali jako národní i osobní program, vznikl na našem území a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí. Masarykovy myšlenky o národnosti a mezinárodnosti, o národě a lidstvu, o toleranci a sdružování národů usvědčují ze zaslepené předpojatosti naše „antipatrioty“, kteří zastáncům národní identity podsouvají šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii ba i rasismus. Místo národní orientace ve státě, která prý je počátkem lidského neštěstí, protože prý organizuje stát proti jiným národům, bychom se prý měli orientovat všelidsky, na lidstvo, případně kosmicky, k vesmírnému bytí a transcendentnu. Ale podobné rady svědčí jen o neschopnosti spojit domov se světem. Vlast vskutku není „nora“ ani „nevětraný ; pelech“ ani „dvorek, přes jehož zídku nevidíme za humna“, jak usoudila svého času hlava našeho polistopadového státu. A není to ani „nedostatek vlastního rozumu a svědomí“, pociťuje-li člověk starost o osud svého národa. Spíše opak svědčí o absenci rozumu a svědomí. Češství (českoslovenství), kterému nás učí Masaryk, není zahleděno samo do sebe, ale vyznačuje se mnohostrannými přesahy ve smyslu společensko-politickém, morálně filozofickém, kulturním a sociálním v prostoru i čase, se zřetelem na minulost, přítomnost i budoucnost. A je velice současné. Cožpak se to netýká dneška, když, s pohledem upřeným do minulosti, do 15. století, kdy došlo k utužení nevolnicí.

Masaryk řekl: “Láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem.“?

A není velice současný i závěr jeho „České otázky“, který zní: „Z krize této není východu, než návratem k našemu národnímu programu vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů v Evropě.“? Domnívám se, že tento závěr – po všech historických peripetiích – dnes velice platí…

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
docentka Pedagogické fakulty od 1969, profesorka (obor pedagogika) 1990 – 1993, 1990-1991 děkanka PdF MU

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *