Go to ...
Reklama

RSS Feed

Škoda, že je tak málo skautů mezi námi


Když před léty zvolili argentinského arcibiskupa Bergoglia papežem vpodstatě jsem to přivítal. Znám pár jezuitů a jsou to docela příjemní braši. Postupně můj kladný postoj k svatému otci Františkovi chladl až úplně vychladl. To, co dělá papež František, už podle mě často nemá s křesťanstvím příliš mnoho společného. To roubování podobenství o Samařanovi na muslimy, mytí nohou muslimům, líbání Koránu … Tomáš Halík mě svým tvrzením, že Hospodin a Alláh je jeden a tentýž Bůh, přivedl po delší diskuzi s ním ke „zkoumání“ islámu. Nestal jsem se islamologem, ale už jsem měl dvakrát přednášku na téma Islám z teologického pohledu. Pohled na islám z politického hlediska (on je totiž složen ze dvou nedílných složek – teologické a politické) je ještě černější než ten teologický. Papež  František je dnes spíše politická figurka obklopená kamarilou a velebená nemyslícími ovečkami. Asi znáte to podobenství o Samařanovi. Je v Lukášově evangeliu 10, 25-37. Přikládám část jednoho zamyšlení, které se k tomu vztahuje:

Již dlouho se nad aplikací podobenství pro současnost zamýšlím. Ten Samařan se jevil z pohledu jako chudý – cestoval sám na mezku. Ale měl olej, víno a obvazy a peněz musel mít také dostatek, vždyť dva denáry byla tehdy velká suma. Vzpomínám, jak jsem jednou jel pozdě večer z nějaké služební akce na Šumavě, sám v autě, ztemnělým lesem po okreskách a vůbec mi nebylo do zpěvu. Kdybych tam viděl někoho ležet, nezastavil bych, ale v nejbližší vesnici bych sháněl policii či telefon (to nebyly ještě mobily rozšířené).

Podobenství o Samařanu se někteří snaží aplikovat na současnost. V Britských listech na internetu jsem našel tuto aplikaci podobenství pro dnešní dny: Jeden člověk jel z Bruselu do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u silnice polomrtvého. Náhodou jel kolem občan Evropské unie, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem občan USA, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi muslim, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydezinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu sto euro a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě.“ A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

A pak autorka, Alena Michutová, uvedla ještě druhou verzi, speciálně prý určenou pro české uši: Jeden člověk jel po D1 z Brna do Prahy a byl po cestě přepaden – násilnický gang ho přepadl, okradl, zmlátil a nechal ležet u dálnice polomrtvého. Náhodou jel kolem humanitární pracovník, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. O něco později jel kolem univerzitní učitel, ale když si ho všimnul, taky se mu vyhnul. Když pak kolem projížděl jakýsi Rom, všimnul si polomrtvého, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, vydezinfikoval mu poranění, naložil ho do svého auta a zavezl do nejbližšího motelu, kde se o něho postaral. Druhého dne dal recepčnímu 2500 korun a řekl: „Postarej se o něho, bude-li tě to stát víc, doplatím ti to na zpáteční cestě“. A teď otázka: kdo z těch tří kolemjedoucích se stal bližním tomu přepadenému? Přece ten, který mu prokázal milosrdenství. A co z toho vyplývá? Neztrácej čas otázkami, kdo je tvůj bližní, ale chovej se tak, aby ses bližním sám stal. Jdi a jednej také tak!

Aplikace Ježíšových podobenství na dnešek však není tak jednoduchá jak autorka uvádí. S její aplikací se neztotožňuji, není to domyšlené a vzbuzuje to více otázek než odpovědí. S muslimy mám osobně jen minimální zkušenosti, znám co říká Korán a Sunna, ale s Cikány určité zkušenosti mám. Kdysi mě, coby čerstvého vysokoškoláka s umístěnkou v pohraničí, poslali do komise, která chodila v malém městě po Cikánech a zjišťovala, zda se civilizovali. Je to už desítky let, ale stále vzpomínám, jak jsem se u jedné rodiny styděl, že je obtěžujeme. Ano, nelze zevšeobecňovat. Již Jan Hus říkal „lepší Němec dobrý, než bratr zlý“.
Takže jsou situace, kdy jednám bez zaváhání – stará paní upadla, mladý muž s bílou hůlkou hledá cestu … tam mohu, spíše musím pomoci. Ale zastavit s autem na opuštěném místě? Zvláště, když jedu sám. Takovou odvahu bych neměl. Je také rozdíl poskytnout pomoc jednomu člověku a velké skupině lidí najednou. Vzpomínám na studia, kdy jsme byli, jako absíci, školeni jako lapiduši. Při výcviku nás upozorňovali, jak je vysoce psychicky náročné třídit zraněné. Vzpomínáte na seriál MASH? Polní nemocnice, přivezou desítky raněných a vy, zdravotník, musíte rozhodnout během vteřiny, kdo půjde na operační sál okamžitě a kdo ještě počká … a možná zemře.
Podobenství o Samařanovi nelze, podle mne, násilně aplikovat na dnešek. Je to návod ke křesťanskému žití. Je to rada být milosrdný k člověku. Mohu to brát jako radu k vítání ilegálních emigrantů, kteří považují podle svého náboženství jakoukoliv pomoc za naši povinnost, povinnost káfira? Je tu i otázka zodpovědnosti. Jsou také lidé, kterým nejde o pravdu a dobro jako takové, jde jim jenom o svůj dobrý pocit, o utišení pocitu viny. Nejpohodlnější cestou k dosažení souladu mezi fakty a tím, čemu někdo věřit chce, není změnit přesvědčení, ale potlačit důkazy a umlčet ty, kdo na ně upozorňují.

Možná jste slyšeli o hře Maxe Frische „Pan Biedermann a žháři“, která se hrála v padesátých letech. Příběh vypráví, jak pan Biedermann poskytne přístřeší ve svém domě dvěma podezřelým mužům, i když ví, že ve městě řádí žháři. Chce dokázat, že netrpí předsudky a pomůže bližním v nouzi. Následně se stydí, že si je do domu pustil, bojí se jich a stále si nalhává, že ho jen zkouší a dům nakonec nezapálí. Pomáhá jim i vyměřit zápalnou šňůru a ve finální scéně sám podá zápalky.
Anebo četli jste Jaspersovu „Schuldfrage“? Německý filozof Karl Jaspers po 2. světové válce ve snaze umožnit Němcům vyrovnat se s totalitní minulostí napsal útlou knihu „Otázka viny“. Autor v knize jmenuje čtyři kategorie: vina kriminální, politická, morální a metafyzická. Kriminální, nejjednodušší, vinu nese zločinec, který porušil zákon; jeho jednání posuzuje soud. Politická vina vyplývá z odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu; míru této viny určuje názor vítěze. Měřítkem morální viny je svědomí, jehož příkazy a námitky mají mít přednost třeba před vojenským rozkazem. Metafyzická vina činí člověka odpovědným i za zločiny, které sice nespáchal, avšak které se děly za jeho života s jeho vědomím. „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.“ Měřítkem takové viny je Bůh.

A ještě jeden úhel pohledu je nutné zmínit. Uvedu ho na příběhu, který jsem četl. Známý neurochirurg se procházel v parku, když viděl, jak nějaký mladík havaroval na motorce a vrazil přímo do stromu. Požádal nejblíže stojícího člověka, aby zavolal sanitku a běžel ke zraněnému. Když ho začal ošetřovat, protlačil se okolo stojícími lidmi mladý muž a řekl chirurgovi: „Dovolte, abych převzal ošetřování raněného, jsem skaut a vyznám se v poskytování první pomoci.“ 

František Český

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *