Go to ...
Reklama

RSS Feed

Mít se jen o trochu líp než toulavý pes. Do voleb ještě 6 dní


Den co den nás média zahrnují inforacemi o tom, co se kde událo, co se děje a nebo co se bude dít. Nikdy v moderní histori jsme jako občané neměli k dispozici takové kvantum zpráv a komentářů jako je tomu v dnešní globalizované společnosti. Do několika desítek minut se dozvídáme podrobnosti o banální nehodě na kanadské dálnici nebo podobném karambolu na Srí Lance. České televizní stanice veřejné služby i ty komerční se předhánějí v tom, kdo bude první u dopravní nehody na dálnici D1 a přinese exkluzivnější záběry. Potřebujeme vědět, kolik lidí je těžce zraněno, kolik se jich nevrátí domů a jaká je výše škody na veřejném a soukromém majetku? Emoce, utrpení jiných spoluobčanů postižených při dopravních nehodách, při tragediích domácího násilí nebo při trestných činech se jakoby stávají denním chlebem zpravodajství a jeho profesionální zprostředkovatelé se čím dál tím více domnívají, že lidé bez takových zpráv nemohou existovat. Cizí lidské tragedie vstupují bezohledně do našeho soukromí a místo toho, aby působily jako prevence, zvyšují jen stupeň voyerství. Přiznávám se, že jsem se přistihl, že mě vadí při televizních záběrech z dopravních nehod, že jsou oběti rozostřené a není vidět krev. To je přece špatně. Dopravní nehody se staly bohužel běžnou součástí našeho života a lidé kteří se k nim nachomýtnou by měli spíše okamžitě pomáhat postiženým a ne se odvracet nebo dokonce vytáhnout mobil s fotoaparátem. 

Účelem tohoto textu není psát o tragediích způsobených nepozorností lidí. Chtěl jsem naznačit to, že v záplavě zmíněných dramat odehrávajících se na obrazovkách přestáváme vnímat jiná silná dramata odehrávající se kousek od dveří našich bytů. Stačí se na chvíli postavit k oknu a dívat se na domovní kontejnery. Brzo ráno nebo v podvečer se k nim přiblíží postavy neurčitého vzhledu, jednotlivě nebo po dvojicích, zpravidla doprovázeni psím kamarádem a začnou zkoumat kontejnerový obsah. Bezdomovci, bezďáci, odpadlíci společnosti, chudáci, kteří nevydrželi a neobstáli v pracovním tempu, ti, kterým se zhroutil život po nějakém osobním dramatu, ti, kterým exekutoři sebrali střechu nad hlavou a vše co mělo nějakou cenu. Zbyl jim jen holý život. Co s ním? Umřít se člověku jen tak nechce a když na ulici najdete pár spřízněných duší a naučíte se přežívat, život může pokračovat. Je ostudou naší poměrně vyspělé společnosti, že se nedokáže o své členy na okraji postarat. Vždyť stačí si vyslechnout jejich příběhy a zjistíte, že jsou to lidé jako všichni ostatní, jen v nějaký okamžik zvolili špatné řešení a vypadli ze hry. A naše uspěchaná společnost druhé šance zrovna s nadšením nedává. A tak jdou ulicemi od kontejneru k dalšímu, vybírají z toho, co jiní vyhodili jako nepotřebné, nacházejí zbytky a kusy jídla a to si pak odnášejí do svých skrýší. Budou doufat, že se jim podaří přežít kdesi na periferii nebo v městském kolektoru další noc, že je nepřepadne banda zfetovaných výrostků a ti je nepolejí bezinem a nezapálí. Jen tak pro zábavu. Jsou mladí, mnohdy neplnoletí, netrestaní a tak se jim v podstatě nic nestane. 

Je to už několk let nazpátek, co televize veřejné služby vysílala životní příběh jednoho našeho olympijského vítěze. Jmenoval se Václav Kozák a na OH v Římě v roce 1960 stál na stupních vítězů ve dvojskifu. O tři desítky let později byl propuštěn z armády, začal pít a démonu alkoholu zcela propadl. Našel se v partě jiných bezdomovců a přežíval na ulici velkoměsta. Tak skončil olympijský vítěz. Až o hodně dlohou dobu později ho někdo na té ulici poznal a jeho příběhu se ujala televize. Václav Kozák dožil v terezínském sociálním ústavu, kde v roce 2004 zemřel. Kolik se takových Václavů pohybuje před letošní zimou po ulicích našich měst? O kolika umrzlých se dozvíme? Je třeba se zamyslet nad tím, že bezdomovci nejsou zloději, to je doména zcela jiné etnické skupiny. Lidé bez domova a střechy nad hlavou si berou jen to, co jiní odhodí do odpadu. Nekradou. Nemusí se nám líbit jejich vzhled, nemají koupelny s teplou vodou, nemají vyhřátý obývák, kam by nás pozvali na kafe a na kus řeči. Vadí mě a to hodně, že máme desítky naprosto zbytečných nadací, které se starají o migranty zaplavující Evropu. Že máme celostátně zákonem ošetřený systém starostlivosti o odložené psy a kočky, že tato zvířata mají své televizní mluvčí a pravidlený pořad. Lidé bez domova nic takového nepotřebují, chtějí jen, aby se měli jen o trochu líp než toulavý pes.

Břetislav Albert

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *