Go to ...
Reklama

RSS Feed

Pohled na kalendář v pondělí 21. srpna. Do voleb ještě 60 dní


Když se člověk podívá na kalendář ve 34. týdnu, tak nám, starším trochu zatrne. Je tam 21. srpen a svátek má Johana. Žádnou Johanu neznám, ale jednadvacátý srpnový den si budu pamatovat co budu žít. Zřejmě nebudu sám. Všem obyvatelům republiky, kteří tu dobu vnímali jako děti, mláděž nebo dospělí, zůstaly neopakovatelné vzpomínky na tragickou noc z 20. na 21. srpna 68, krušné ráno a následujících sedm dní. Jsem přesvědčený, že nemá cenu emotivně vykládat těm, kdo tyto dny neprožili osobně, co se stalo a proč nás, pamětníky, tato doba tak drásá.

Příběh sedmi dní znamenal mnoho. Byly vyvrcholením Pražského jara, času svobodného nadechnutí, prvních občanských lekcí demokracie, času zrušení tiskové a informační cenzury, času koketování s myšlenkami pluralitního politického systému, kdy by v soutěži politických stran zvítězila ta nejlepší. Odhalily se temná zákoutí historie z uplynulých dvaceti od roku 1948. Bylo na živu mnoho těch, kteří se podíleli na nezákonostech, stejně tak bylo mnoho a nepoměrně více těch, kteří mohli o svých zkušenostech s nezákonostmi vyprávět a podávat svědectví. Komunistická strana Československa měla značně a trvale „ušpiněné” ruce což ji v čase Pražského jara mohlo citelně poškodit a diskvaifikovat jako politickou sílu. Je s podivem, že se tak nestalo. Ale my pamětníci víme proč tomu tak bylo. Do čela strany se mezi geronty dostal relativně mladý slovenský politik Alexander Dubček, kterému v době zvolení do čela strany nebylo ještě ani padesát let. To také nebývalo zvykem. Nový člověk v čele strany nebyl přímo nositelem nových myšlenek, ale obklopil se lidmi s progresivním myšlením, kteří připravili tzv. Akční program KSČ, což bylo ono příslovečné světlo na konci tunelu. Probíhala vzrušená celostátní diskuze, probírala se minulost, její chyby i klady. My mladí jsme sledovali události s nadšením a fandili všemu novému. Byla to doba, kdy se do KSČ hlásilo mnoho mladých lidí, protože chtěli být u toho, chtěli se spolupodílet na společenských změnách přímo a aktivně. 

Společenský pohyb nemohl uniknout pozornosti komunistům v zemích socialistického tábora. Vyrovnávání s nedobrou minulostí, s přehmaty v ekonomice, v řízení státu byly všude a náš příklad by ohrozil všechny konzervativní představitele komunistických a dělnických stran co jich v Evropě bylo. Jedna „přátelská” stranická a státní návštěva stíhala druhou, za jedním pozváním „na kobereček” následovalo za pár týdnů další. Naši představitelé na svých stanoviscích setrvávali a celý národ (až na pár výjimek, jak je u nás zvykem) stál za nimi. Nezapomenutelným se stalo heslo: „Jsme s vámi, buďte s námi!”. Rozbuškou se stala celospolečenská výzva, kterou sepsal Ludvík Vaculík a která nesla název Dva tisíce slov. Ta se jako petice podepisovala na ulicích, ve školách, ve fabrikách, ve vojenských posádkách, prostě všude. Dostanete-li se k textu té výzvy, přečtěte si ji pozorně, je významným dokumentem naší novodobě historie. Dva tisíce slov neušly pozornosti Sovětů a opět si pozvali na přátelský soudružský pohovor naše představitele do Čierné nad Tisou. To už šlo do tuhého a všichni jsme cítili, že se něco stane. Do těchto dnů byli Rusové jako národ bráni jako ti, kteří nám přinesli na konci válku svobodu, kteří nesli tíhnu několika let válečných bojů, kteří obětovali statisíce životů v bojích s nacismem. Nevadili nám jako turisté, když jsme je potkávali na ulicích měst, nevadili nám když jsme je vítali na družebních setkáních v závodech, školách nebo na sportovištích. Rusové mají povahu, jakou my nemáme a neumíme mít. Jsou prostí, srdeční a přátelští. Mají také staleté zkušenosti se svoji vrchností a tu poslouchají na slovo, vždy si jejich vrchnost se vzpurnými mužiky dovedla poradit. O tom podali svědectví mnozí ruští a sovětští spisovatelé.

A tak v srpnu nesmiřitelní sovětští dogmatici reprezentující stalinistickou linii vydali vojskům Varšavské smlouvy rozkaz k obsazeni Československé socialistické republiky a zastavení rozkladného protisocialistického procesu. To byl 21. srpen 1968. To byl také konec přátelských vztahů obyčejných Čechů (Moravanů, Slezanů a Slováků) k Rusům. Vojenskou okupací byl vykopán hluboký příkop, hluboká rána jejíž zacelení bude trvat ne desítky, ale stovky let. Možná, že k obratu dojde v dohledné době, kdyby nám Rusové pomohli očistit Evropu od islamského nebezpečí. Ale jak se zdá ze strany Evropy není vůle k takovému kroku. 

Mě osobně vadí, že v žádném kalendáři vydávaném v ČR není vyznačen 21. srpen 1968 alespoň jako významný historický den. Přinejmenším by si to zasluhovaly ty desítky lidských obětí nepřátelské vojenské akce, určitě by si to zasloužil ten hluboký příkop mezi našimi dvěma slovanskými národy. Pamětníků ubývá a přepisovačů historie naopak přibývá. 

Jaroslav Skupien
Reprofoto archiv

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *