Go to ...
Reklama

RSS Feed

Dobří lidé umírají


Je to téměř sto let co francouzský spisovatel Romain Rolland vydal úžasný lidský příběh Dobrý člověk ještě žije o optimistickém a dobrém člověku Colasu Breugnonovi. Nerad jsem četl tlusté knihy, ale miloval jsem nedělní četby na stanici Praha a ve kterých se Mistr Zdeněk Štěpánek s Colasem vypořádal nezapomenutelně. Však si mnozí jeho přednes pamatujete.
Už přes půl století jezdím do jedné malé vísky na chatu, kterou postavil můj děda a tu pak zdědil můj otec a nyní ji vlastním já. Pečuji o ní jako o drahokam. Jsem už v důchodu, ale byly doby, kdy sem se nemohl dočkat posledního pracovního dne a honem odjet z města. Nejprve bylo nutné se ve vsi zastavít v hospodě, pokecat z mistnimi a u piva zjistit co nového. Při té příležitosti se pozeptat kdo by pomohl s tím či oním stavebním či řemeslným problémem. Hostinský časem zemřel a živnost zdědil syn, který o hospodu neměl zájem a tak ji pronajal. Mezi tím pozemky, které rodina vlastnila, skoupila realitka, která je obratem prodala developerovi. Jeden z pozemků si zakoupil i Pan Podnikatel. Během měsíce postavil usedlost samozřejmě s bazénem a jezdil se sem rekreovat v nejdražším automobilu, který se dal zrovna koupit. Po nějaké době dostal zálusk na zmíněnou hospodu, protože syn původního majitele také zemřel a představitelé obce usoudili, že majetek po zemřelém bez příbuzných nepřevezmou a nebudou se o něj starat. Nový majitel s nejdražším autem široko daleko celou hospodskou usedlost předělal, zrenovoval a znovu otevřel. Ovšem už tam nesměli chodit vesničtí pracanti v monterkach z místního výrobního družstva. Pivo tam stálo jak ve špičkové malostranské restauraci a k zakousnutí místo utopence byl losos. Lidé do nóbl podniku přestali chodit a hospoda skončila. Tím skončil i život vesnice. Dneska, když sleduju tu náplavu z nových domů v satelitu, je mi smutno. Tihle noví vesničané ráno odjedou a večer přijedou. Možná se ani vzájemně neznají, nepotřebují se, každý má své doupě a místo s vyhřívaným bazénem a víc nepotřebují. Snad jen trochu klidu okolo, od těch místních, co ještě zbyli. Byl jsem na jedné schůzi místních a tam si někdo stěžoval, že nemůže mít otevřené okno, protože tam lítají komáři a hlavně bečej ovce a ráno kokrhá kohout! Příšerná představa co? Chtěl sem se zeptat, proč z toho úžasného města se odstěhoval až sem, ale nezeptal. Lidé zapomínají, že jsou lidi a snad jednou najdou opět k sobě cestu. Možná u místního obchodu, sedíc na zídce s jedním lahváčem v ruce! Ale toho se já už asi nedožiju.

Oldřich

Foto Jany Martinkové převzato z kolínského Deníku

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *