Go to ...
Reklama

RSS Feed

S dítětem v tramvaji aneb Cokoli řeknete, může být – a bude – použito proti vám


Většinou zveřejňujeme texty společensko-politického obsahu, úvahy, kritiky a postřehy. Mnoho prostoru pro legraci nevyplňujeme, od toho jsou tu jiní. Měli jsme jednoho autora, který nám před deseti dvanácti lety sem tam nějakou legrácku poslal, ale ten je od doby, kdy se stal důchodcem nějak unavený a prostě nestíhá. Asi jako většina těch, kteří jsou na penzi. O to větší radost jsem měl z povídky M. M. Cabicara z jeho knihy Dítě školkou povinné nazvané S dítětem v tramvaji. Dejte si. Red.

S dětmi ve veřejné dopravě jsou jedny z nejhorších situací, které se rodičům mohou přihodit. Protože není kam utéct. Vždycky si vzpomenu na toho prcka, co viděl starou babičku natřenou jak plakát a na celý vagón zaječel: „Tátí, proč je ta pani taková zmalovaná?“ Tatík jej odtáhl na druhou stranu tramvaje, něco do něj chvíli hučel, kluk zmlkl, ale po chvíli zase zakřičel: „A tatí, co je to ta stará rašple?“ 
   Tak my bychom rádi, aby se nám stalo jenom tohle… Tramvaj přijela skoro prázdná, Viki se nám vytrhla, prosmykla se návalem a hned vylezla na jednu volnou sedačku. Snažili jsme se k ní postupně prodrat, ale šlo to těžce, tak jsme čekali, až si lidé označí lístky. Nad Viki se postavila slečna, která se na ní usmívala a Viki se hned začala culit. To je stádium seznamování. Pokud Viki uzná, že se s danou bytostí dá mluvit, naváže občas konverzaci sama. Svým způsobem. Její první seznamovací větu bych označil za jednu z nejhorších, co se snad dá ve veřejné dopravě zvolit: „Máte holej ZADEK!“ vyprskla na celou tramvaj s důrazem na poslední slovo a začala se děsně hihňat. Slečna měla prostě nějaké kalhoty se sníženým pasem nebo jak se jim říká a ano, část pozadí byla vidět. Do jisté míry to bylo tím, že se držela stropních madel, takže se jí bunda vysunula nahoru a tím se „holost“ zvýraznila. I v této zimě. Ne, že bych si toho všímal, ale když už na to dcera upozornila… Slečna zrudla. Všichni v tramvaji se začali uculovat a několik puberťáků u dveří se svalilo na schůdky. Kéž by to skončilo jen tímhle… Zatímco si slečna snažila stáhnout bundu, Viki svým hláskem, co dokáže překovat jakýkoli hluk veřejné dopravy zase vyprskla: „Nastydne a bude vám kejchat!“ Manželka na mne vrhla vražedný pohled. Jako kdybych za to mohl! „To jí říkáš vždycky ty!“ sykl jsem nenápadně. To musela uznat a hned zrudla. Maminka vždycky dbá na to, aby bylo dítě zakasané a nikde mu nic nečouhalo, tak jí přesně tohle vždycky říká: „Nastydne ti zadek a bude ti kejchat!“ Jsem z obliga! Super. To se mi často nestává. 
   Vlastně vůbec. Pár lidí v tramvaji vyprsklo taky, slečna byla celá červená a nervózně se smála. My už se k Viki nesnažili dostat. Jen jsme tak stáli v tlačenici a vezli jsme se, jako bychom k nikomu nepatřili. Viki se pak dívala z okýnka a byla ticho. Slečna několikrát málem spadla, protože se už neodvážila držet nahoře. Potom Viki s pohledem ven a poučně vztyčeným prstíkem hlasitě zadeklamovala, jako by si vzpomínala na nějakou poučku: „Hlavní problém zítřka: nastydnou ti střívka!“ Dva vysokoškoláci kousek od ní se začali nepokrytě řehtat, jeden mlátil hlavou do tyče. Puberťáci u dveří se na schůdkách jen klepali jako hromada rosolu. Manželka znovu vrhla vražedný pohled. Ok, tak za to jsem již mohl já. Kdo by čekal, že si na to zrovna vzpomene, zas tak často jí to neříkám, já jsem otec, mně je fuk, jestli je zakasaná. Já to hlídám, jen když mi řekne maminka. Pak ji upravím a občas to doprovodím nějakou replikou s varováním ministerstva zdravotnictví. Viki se otočila ke slečně a potřetí vyprskla: „Budete KADIT sněhuláky!“
   Slečna i my měli jedinou touhu: být úplně někde jinde. Byla tak červená, jako by jí prosakovala krev. Jeden pán naproti začal proti své vůli chrochtat, nějak to nemohl udržet. Jeden vysokoškolák si to začal psát do mobilu. Puberťáci na schůdkách měli smrtelné křeče. Slečna se otočila po chrochtajícím pánovi, což neměla dělat, protože Viki ukázala svůj lehce odhalený zadeček, ta to chápala jako hru, ukázala na její pozadí a s hysterickým chechotem zavýskla: „BUTTCOIN!“ V angličtině se ten výraz používá pro půlky zadku, protože připomínají otvor na vhazování mincí. No ano, teď už vím, že jsem jí to neměl učit. Stále v tramvaji bylo několik cizinců, kteří netušili, o co jde. Takže teď se začali řezat všichni. Vysokoškolákovi z toho vypadl mobil. My s manželkou jsme se začali přesouvat na druhou stranu vagónu. Zase pohled ven a zamyšlené deklamování se vztyčeným ukazováčkem: „K nemoci nás přivádí – odhalené pozadí.“ Budu muset navrhnout mamince, aby s nezakasaným dítětem nebyl dělány takové cavyky, sám jsem netušil, kolik průpovídek se k tomu pojí. A že si je Viki všechny pamatuje. Najednou Viki začala poskakovat na sedadle a vůbec nedbala na slečnu, která jí zuřivě naznačovala, ať už nic neříká nebo jen potichu. Zřejmě si vzpomněla na nějakou obzvlášť dobrou věc. A opravdu zakřičela: „VE TMĚ SVÍTÍ – HOLOU ŘITÍ!“
   Tramvaj se rozeřvala tak, že řidič začal brzdit. Vysokoškolák myslím svůj mobil spolkl. Puberťáci se drželi dveří a klepali se, jako by probíjely. Chrochtající pán několik lidí okolo poprskal. Slečna se již smála taky, ovšem celá její pokožka vykazovala známky, že jí brzo vyrazí ještě srp a kladivo.

   Z toho plyne poučení tzv. Miranda warning: buďte obezřetní, když napomínáte své dítě, protože všechno, cokoli řeknete, může být – a bude – použito proti vám.

M. M. Cabicar

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *