Go to ...
Reklama

RSS Feed

Voláme všechny české vlastence! Tohle si musíte přečíst a zapamatovat než půjdete volit


Daniel Herman: Pro otřesné zločiny neexistuje pardon,
odsun byl etnická čistka

Věci se stávají minulostí ve chvíli, kdy už nejsou přímí svědkové, říká v rozhovoru pro Svobodné fórum ministr kultury Daniel Herman. Popisuje, proč je podle něj stále třeba dovysvětlovat citlivá témata moderních dějin a proč odsuzuje poválečný odsun sudetských Němců. Ex-ředitel Ústavu pro studium totalitních režimu také vysvětluje, jak těžce se po komunismu obnovuje kulturní dědictví a co pro něj jako bývalého kněze znamená duchovní stránka života.

Nedávno jste vystoupil se smiřujícím projevem na sudetoněmeckém sjezdu, vaše řeč se dočkala mnoha rozhořčených, ale i souhlasných reakcí. Proč je sedmdesát let staré téma u nás pořád tolik ožehavé? Máme vyřešenou minulost?
Musíme od těch sedmdesáti let odečíst čtyřicet let komunistického režimu, to hraje velmi zásadní roli. Vidíme vcelku jasný rozdíl při vyrovnávání se s touto otázkou v zemích, které se po druhé světové válce staly součástí svobodné části Evropy, kde byly a jsou početné německé menšiny, tedy státy jako je Belgie, Holandsko, Itálie či Francie, a státy, které spadly do sovětské sféry vlivu. To je naprosto klíčový faktor, který v tom hrál roli.

V čem je tedy ten rozdíl?
I země, které nastoupily demokratickou cestu, se vyrovnávaly s otázkou zločinů nacismu, otázkou kolaborantů a otázkou německých menšin optikou politickou. To znamená, že byli stíháni konkrétní zločinci, kteří se dopustili konkrétních trestných činů, a probíhaly regulérní procesy. I tak ten proces denacifikace trval až do konce 60. let. Kdežto země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily pod diktátem Moskvy tyto otázky optikou etnickou. Nezkoumala se tedy vina či nevina, nezkoumalo se, jestli se ti lidé třeba Hitlerovi za války postavili, ale bylo to na základě etnických čistek.  Bylo to vedeno snahou Stalina, který se potom, co se Sovětský svaz v roce 1941 po akci Barbarosa zařadil do protinacistické koalice, pokoušel usnadnit si průstup svého vlivu v těchto zemích. Samozřejmě zde byli i politici, kteří tento trend vítali, ale je skutečně třeba od těch sedmdesáti let čtyřicet odečíst.

V této otázce je společnost stále rozdělena. Existuje nějaké historické téma či symbol, ve kterém by se národ identifikoval téměř shodně?
Já jsem přesvědčený, že takovým symbolem je osobnost Karla IV. A to i proto, že v anketě, jakémsi všelidovém referendu o největšího Čecha, jednoznačně zvítězil. Je to velmi symbolické, protože Karel IV. zosobňuje identitu české země a zároveň spojuje tolik prvků a evropských kulturních fenoménů, že skutečně symbolizuje to, že české země vždycky byly touto symbiotickou kulturou ovlivněny. A to je také magnet, za kterým k nám jezdí miliony turistů z celého světa, obrovské bohatství kulturních památek. Takže právě třeba osobnost Karla IV. a s tím související velké kulturní dědictví podle mě sjednocuje.

Ještě se vraťme k sudetoněmecké otázce. Benešovy dekrety a s nimi související odsun se staly jedním z ústředních témat kampaně před 2. kolem přímé volby prezidenta. Do jaké míry mohou historická témata politici ohýbat a využívat?
Dnes vidíme úplně aktuálně na vztazích Německa a Turecka, že tato témata stále dokáží tu politickou hladinu rozvlnit. Mám teď tedy na mysli sté výročí genocidy arménského národa. Je to v podstatě horkým tématem německo-tureckých vztahů i dnes. Rozhodně se stále daří historická témata oživovat politickým způsobem. Domnívám se, že to pro ta témata i pro historické bádání není šťastné. Dekrety prezidenta Beneše tehdy nahradily neexistující ústavodárné shromáždění a je jich obrovské množství, celá řada z nich se týká fungování společnosti, která byla po válce rozvrácena. Ale to, o čem se mluví, jsou konkrétní dekrety, především pak zákon 115 z roku 1946 – tzv. amnestijní zákon, který v podstatě amnestuje zločiny, které by normálně byly trestnými činy, a to až do 28. října 1945, tedy ještě půl roku po konci druhé světové války, nota bene se zpětnou platností a amnestuje je jen proto, že byly spáchány na občanech německého nebo maďarského původu. To v praxi znamená, že když těhotné dívce jeden z revolučních gardistů rozpáral břicho a na jejím krku oběsil miminko, které v břiše nosila, tak se mu nic nestalo, byla-li to Němka nebo Maďarka, což se skutečně dělo. To je něco otřesného a nedá se to žádným způsobem ospravedlnit. Dá se to, zdůrazňuji, částečně pochopit v kontextu doby, kdy zločiny páchané nacisty byly strašlivé, ale přesto pro toto neexistuje pardon. Takové věci se děly.

Mluvil jste o tom, že nás zpomalilo 40 let komunismu. Už přes 26 let žijeme ve svobodě, jak to, že jsou tedy stále právě tyto činy často relativizovány a ospravedlňovány?
Věci se stávají historií ve chvíli, kdy už nejsou přímí svědkové. Podle mého přesvědčení do historie nedávno vstoupila 1. světová válka. Je to takové vymezení, kdy téma přestává být politickým a stává se tématem historickým. Vzpomenu si na opravdu mimořádný pietní akt na Vítkově v roce 2014 při výročí zahájení první světové války, kde prezident Zeman měl krásný smířlivý projev. Říkal, že je třeba uctít památku všech těch, kteří zemřeli na všech frontách, nesly se tam jak československé, tak i rakousko-uherské standarty, hrál se tam Radeckého pochod a myslím si, že to je konkrétní ukázka toho, jak se věc stává historickou záležitostí a kdy k ní začínáme přistupovat bez emocí. Myslím, že hranice vede zhruba tam, kde jsou přímí účastníci, a kde už je to záležitost vzpomínání a tradování. Ty záležitosti, o kterých mluvíme, jsou staré sedmdesát let, a stále jsou mezi námi mnozí, kteří je pamatují. Já mám mezi svými blízkými strýce, který má stále na rameni vytetované číslo z Osvětimi, jsou zde lidé, kteří zažili hrůzu nacistických koncentračních táborů, i lidé, kteří zažili hrůzu komunistických gulagů. Zažili ty věci, které provázely vysídlení německého obyvatelstva, to všechno jsou věci velmi bolestné. Za těch 70 let se i s tou brzdou udělalo mnoho práce, především pak od roku 1990, stále jsou zde ale témata, která je třeba dovysvětlovat a je třeba k nim přistupovat s velkou mírou citlivosti.

Není pak tedy ten největší problém v generalizaci?
Přesně tak, stále se velmi často generalizuje, častokrát se říká „vždyť Němci si začali“. To je z toho generálního národního hlediska sice pravda, nicméně Němci byli zároveň také prvními oběťmi nacismu, protože třeba tábor Dachau byl v roce 1933 postaven právě pro německou proti-nacistickou opozici. Není možné generalizovat, je třeba se na to všechno dívat velmi citlivě, se znalostí věci. O generalizaci se samozřejmě ve velkém snažili i komunisté, když tvrdili, že za našimi hranicemi v Západním Německu jsou revanšisté, kteří chtějí přepisovat dějiny války či dokonce rozpoutávat novou, přitom naopak právě díky Severoatlantické alianci k další válce nedošlo, komunistům se ji zkrátka nepodařilo rozpoutat. Ano, je to už 26 let, ale také by se dalo říct, že to je pouze 26 let. Hitler byl taky vězněn, musíme být na pozoru.


Lidové noviny nedávno psaly o předvolebním výzkumu, který si nechali dělat vaši koaliční partneři. Vyplývá z něj, že migrace již není pro Čechy nejzásadnějším tématem. Myslíte si, že jsme začali chápat, že migrační problém se nás přímými dopady týká jen minimálně?
Když se podíváme na tzv. tvrdá čísla, tak vidíme, že u nás jde v součtu řádově o stovky lidí, kteří sem přicházejí a pobývají v našich detenčních zařízeních. To znamená, že jsme na naprostém okraji toho proudu. I ve chvíli, kdy sami nabídneme pomoc lidem, kteří utíkají z některých z válkou zasažených zemí, aby u nás žili, tak tady ti lidé být nechtějí. Mám na mysli irácké křesťany. Lidé to jistě vnímají. Ta vlna, která eskalovala v loňském roce rozhodně i na základě jednání mezi EU a Tureckem polevila a lidé vidí, že to není takové téma, kterým někteří politici, možná spíš ti zahraniční, měli tendenci strašit. Možná tím chtěli rozkládat Evropskou unii, to všechno tam mohlo hrát roli. Tyto scénáře se zjevně nenaplnily. Jistě, že je migrační krize velký problém, je třeba zastavit válku, těm, kteří přicházejí, je třeba pomoci. Ale těm, kteří tady chtějí zůstat, musíme nastavit pravidla my. Protože my tady nechceme žít s nimi, ale oni s námi, oni jsou hosté a naše pravidla musí akceptovat. Je třeba maximálně otvírat brány solidarity a pomáhat potřebným, ale ne za každou cenu. Ani my nemůžeme po Evropě cestovat, jak chceme bez dokladů, bez pasů, i my musíme respektovat právní řád stejně jako každý, kdo tady s námi chce žít.

Nyní tak vyvstává ještě další otázka. Je třeba být stále na pozoru před extremisty, když vidíme, jak dopadl Blok proti islámu?
Já jsem přesvědčen, že ano. Ve dvacátých letech se hnutí Adolfa Hitlera zdálo být také okrajovým směrem a Adolf Hitler byl dokonce vězněný. Tato rizika není možné podceňovat, tendence určitého radikalismu ve společnosti jsou. Česká společnost naštěstí není tak náchylná, ale když se podíváme po Evropě, tak v některých zemích jsou ty tendence silné, je to určité varování. Podívejme se třeba na velkou diskuzi kolem nedávných rakouských prezidentských voleb, podívejme se na situaci v Maďarsku a v dalších zemích. Jsou to témata, která by neměla zůstat mimo náš zorný úhel zájmu. Říkám znovu, že musíme být pozorní.

Co by podle vás mohlo pro Evropu znamenat vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách?
To se neodvažuji předvídat. Já už jsem sám tak dlouho ve styku s aktivní politikou, že vím, že v době kampaně se věci formulují jinak než v době, kdy ten člověk má odpovědnost a je součástí systému. Spojené státy jsou zemí, která kontinuálně funguje od roku 1776 nepřetržitě a ani prezident nemůže zcela vychýlit určité věci. Pokud by došlo k vítězství Donalda Trumpa, tak si myslím, že ho administrativa prostě bude muset zařadit do určitého proudu, který on bude moci jen do jisté míry moderovat. A tu míru já neznám, Donalda Trumpa jsem nikdy neviděl, mohu jen ze sdělovacích prostředků sledovat jeho postoje a znovu říkám: to, co se říká, a postoje, které se formulují během kampaně, mohou být mnohdy jiné než ty, které se formulují v momentě případného vítězství.

Minulý týden neprošel kvůli obratu poslanců ANO sněmovnou tzv. „protikuřácký zákon“, ministr Němeček to nazval podrazem. Jaké řešení tohoto rozkolu v koalici vidíte?
Já bych absolutně nepotvrdil, že se jednalo o rozkol. Šlo spíš o problém v komunikaci a bylo to do značné míry nafouknuto. Naše koalice je složená ze tří partnerů, kteří spolupracují, v některých tématech jsou pak bližší stanoviska ČSSD a ANO, v některých ČSSD a KDU, v jiných zas KDU a ANO, to tak v koalici je, o rozkolu bych ale nemluvil. Tam hrála roli především ne úplně dobrá míra komunikace. Zákon bude předložen znova, byly do něj zapracovány pozměňovací návrhy, kterých byla celá řada, nepochybuji o tom, že se v dohledné době opět dostane do poslanecké sněmovny.

Předpokládáte tedy jinými slovy, že ta nafouknutá diskuze utichne po té, co bude zákon předložen podruhé a bude schválen?
Předpokládám, že ano.

Před volbami do poslanecké sněmovny KDU-ČSL říkala, že bude proti angažmá Andreje Babiše ve vládě bez lustračního osvědčení, nakonec je ANO Vaším koaličním partnerem a Babiš ministrem. Proč jste na této podmínce netrvali?
Především podmínku toho typu stanovil pan prezident, to není v moci kterékoli z politických stran, které jsou ve sněmovně, aby mohly tuto podmínku změnit. Pan prezident k tomu pravděpodobně má své důvody, my jsme vyhodnotili, že pro tuto zemi je důležitá stabilita a že témata, na kterých můžeme najít shodu, převažují. Myslím, že se stačí podívat na dva a půl roku naší vlády. Ekonomika funguje velmi dobře, máme nejnižší míru nezaměstnanosti z celé Evropské unie, jsme sedmou nejméně zadluženou zemí EU, to jsou parametry, které nelze přehlížet. Těmi posledními arbitry jsou samozřejmě voliči. Nikdo z nás v poslaneckých a senátorských lavicích tam není z žádného jiného důvodu, než že byl zvolen konkrétními lidmi. 40 let komunismu se na kultuře podepsalo

Jaké úkoly před Vámi nyní stojí ve funkci ministra kultury?
Absolutní prioritou je pro mě platová stabilizace resortu. Kulturní resort je stále ještě dost podfinancovanou oblastí. Společně se školstvím jde o dva resorty, které jsou pod hladinou průměrného příjmu, v našem případě je to zhruba 2 a půl tisíce korun, což rozhodně není dobré. Získal jsem pro letošní rok na platy v našich příspěvkových organizacích, kterých máme 29, sto miliónů korun a na příští rok žádám zhruba půl miliardy. Ještě máme zhruba 250 miliónů, které jsou nevyjasněné. To je číslo jedna.

Podařilo se Vám v tom již něco zlepšit?
Co pokládám za zásadní a podařilo se to, je stabilizace v oblasti filmové tvorby. V roce 2005 měl Státní fond kinematografie rozpočet asi 250 miliónů korun, dnes je to asi miliarda a dvě stě miliónů. To je rodinné stříbro České republiky. Podobným způsobem bych rád stabilizoval i oblast památkové péče. Na tu máme zhruba dvě miliardy korun vyčleněných na každý rok, což je samozřejmě suma velmi solidní. Nicméně je třeba v tomto směru jít dál, protože vnitřní dluh na památkách je několik set miliard. Nechci zde stále něco svádět na komunistický režim, nicméně 40 let devastace a nepéče o kulturní dědictví se prostě podepsalo. To jsou tedy priority, které teď vidím. Systémové zajištění dostatečného financování údržby památek a platová stabilizace.

Jak dnes po více než dvou letech hodnotíte angažmá KDU-ČSL v koaliční vládě? Naplnili jste své priority?
Naplnili jsme je odhadem asi z 80 procent, ještě nám něco zbývá. Rozhodně to vidím jako smysluplné a správné rozhodnutí, že jsme se stali členy této koalice, máme možnost křesťansko-demokratický program promítat do priorit této vlády. Jde především o otázky pro-rodinné politiky, to jsou otázky, které samozřejmě KDU-ČSL velmi podporuje, jsou to otázky lidsko-právního charakteru i zahraničně-politické orientace naší země. Jsme jednoznačně součástí západního společenství, pilíři naší zahraniční politiky jsou naše členství v NATO a EU, právě KDU-ČSL při některých diskuzích nad tématy tohoto typu svou pozici jasně formuluje a myslím si, že to pomáhá. Ať jsou to vztahy k Rusku, nebo k Číně… Jednoznačně říkáme, že nelze zpochybňovat majetkoprávní jistoty. To jsou signály nejen pro naše občany, ale i směrem do zahraničí, toto bych viděl jako důležité přínosy KDU-ČSL v současné koalici.

Znáte svět ze dvou spirituálních pólů – světského a v kněžském povolání. Co Vám dnes dává Vaše zkušenost s životem duchovního?
Duchovní složce života rozumím tak, že jde o velice zásadní stabilizující prvek. Tak jako loď má pod břichem kýl, tak by měl také každý člověk mít pod pomyslným břichem svého života kýl, který ho udrží na té rozbouřené hladině světa v rovnováze. To mně především ta spirituální stránka přináší a myslím si, že obrovský vnější tlak a dynamika je kompenzovatelná právě vnitřním pokojem a vnitřním klidem. A ten je v té spirituální bázi zakořeněný. To asi vidím jako to nejdůležitější.

AUTOR: OLIVER ADÁMEK, ČESKO, 18.6.2016

 

 

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *