Go to ...
Reklama

RSS Feed

Ztratili jsme se


AK-Praha-1952 Vaclavske-namesti-StrassenbahnNastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala. Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují hovor? Většinou ale nemají s kým. // Mladá maminka vezla v kočárku holčičku. Holčička na maminku mluvila, ale marně, ta ji neslyšela. Ve sluchátkách, jak je teď u mladých lidí zvykem, jí duněla muzika. // U lékaře jsem seděla blízko, ale on neměl čas se na mě ani podívat. Sledoval o mně všechno v počítači. Proč by se mě měl vyptávat, jak mi je, když mu všechno o mých neduzích řekne počítač? // Z našeho domu vyšel pán. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale neznám ho, jako neznám další obyvatele domu. A zase jsem si vzpomněla, jak navečer před naším domem sedávala správcová paní Nováková. Zastavovala jsem se u ní na kus slova. Pro mě to býval tenkrát pocit bezpečí domova. Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí jen tak si povídajících. // Za rohem měla obchod s potravinami paní Jirásková. Než jsme nakoupili, ptala se nás, co děti, nemoci, a my jsme věděli, že nás má ráda a že patří do našich životů. V samoobsluhách nenajdeme většinou nikoho, kdo by nám poradil. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem, se zbožím na pásu a s mačkáním pinu. Těžko s námi může unavená pokladní promluvit, nemá čas se na nás ani podívat. // Doma jsem volala poruchy. Zlobil telefon. Po nekonečně dlouhé době se ozval hlas jako ze záhrobí: „Co pro vás můžu udělat?“ Na tuhle otázku už jsem alergická. Slyším ji při každém volání do všech institucí. „Zmáčkněte jedničku, když…“ radil hlas. „Zmáčkněte dvojku, když… Zmáčkněte křížek, když…“ „Když co“, jsem v rychlosti nezaznamenala. Zkusila jsem mačkat dle pokynu, abych se nakonec dozvěděla, že protože nebylo nic stisknuto, spojení je přerušeno. „Co mám zmáčknout, aby lidi k sobě zase našli cestu?!“ křičela jsem do hluchého telefonu. // Vzpomínáte si, jak jsme v dětství sedávali s rodiči po večeři u stolu a povídali? Dnes sedí rodiče u televize, děti většinou taky, nebo spíš u počítače. Ztratili jsme se. Jestli se nenajdeme, bude nám jednou všem těžko a smutno.

Tak hezký nový rok – všem co se neztratili.

P. S. autora neznáme, ale je to hezky napsáno

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *