Go to ...
Reklama

RSS Feed

Vyplatí se držet partu. Odměna vás nemine


Další z řady podivuhodných nositelů jména Dvořák. Specialista na odměny za vyčerpávající práci. Majitel 150 milionů korun. Foto internet

Další z řady podivuhodných nositelů jména Dvořák. Specialista na odměny za vyčerpávající práci. Majitel 150 milionů korun. Foto internet

Jak to asi funguje jinde, kde se navzájem šmejdi nenapráskali a naopak drží basu? Povšimněte si, ten člověk tam byl od roku 2007 (!) a až nedávno odešel a nic se nedělo – člověk od Řebíčka? To už samo přece bylo přitěžující okolností, leč jak je vidět, naopak skvělým doporučením. Parta se nezradí. A kdyby si někdo dovolil do ní rýpnout, od toho tu máme státní orgány a nakonec soudce, aby dotyčného náležitě umravnili. Též Vás rozesmála historka o právem zavřeném exsenátorovi, který ale byl chováním slušný, pravidelně dělal nástěnky, hezky uklízel, takže státní zástupce navrhl, aby mohl z basy odkráčet už po dvou letech a soudce to odklepl? Že si ani jeden z těchto vysoce dobře placených činitelů nepovšiml, že se povídalo, jak pan exsenátor chodí ze šatlavy přes den pracovat mezi spřátelené lidi, odkud si telefonuje a vyřizuje kde co (jistě to byla pomluva), že ani nezaznamenal, že se pan exsenátor vyhýbal nástupu trestu, ale nenastoupila na něj parta zakuklenců, neseřezali ho, nedostal klepeta a nebyl odvezen, kam právem patřil… Že to je divné? Ale kdepak. A není ani divné, že to žádný z dotyčných neodskáče i když se prokáže, že jednali jaksi nestandardně – a pan exsenátor se už do basy nebude muset vrátit. Jo, když má člověk holt známosti, a ještě k tomu ne ledaskoho něco ví, tak se dá sehrát jakékoli vydařené divadlo.

Jinak je také pozoruhodné, že se ve zprávě o hrabivci z letiště objevuje i další jméno z „propadliště dějin neschopných leč všeho schopných”. Mluvčím aeroholdingu je jistý Jakub Puchalský, možná si vzpomenete, že už na pohled nezkušený a na post, kde se přehazovaly miliony, nepřipravený mladý kluk se svého času stal ředitelem České televize (!), a nebyl to ojedinělý pozoruhodný jedinec na tomto místě –  klasika, nastrčený jedinec, který dostal posléze náležitou odměnu. Podobnost s kariérou Standy G., který to dotáhl až na premiéra, jistě zcela náhodná. Jeden z podobných mladých, nadějných a „čtyřiceti roky komunistické výchovy nezkažený“ na ČT, oslavovaný politiky i zblblými lidmi, že přichází spasitelská nová generace, měl tatínka, bývalého vysoce postaveného důstojníka StB – vida. Třebaže neuznávám „dědičný hřích“, ptejme se přesto, kde tehdy byli naši stateční investigativní novináři? A kde jsou dosud, že si toho nevšimli. Slepota na ně padá, jak ukazují i další případy, třeba nehorázně vysoké „zakázky“ advokátní kanceláři od jistého exministra, který pak do tétom kanceláře nastoupil a stal se podílníkem, a byv tázán, uraženě pištěl, že když zakázky zadával a podepisoval, neměl s tou kanceláuří přece nic společného – a naši stateční investigativci nepřišli na to, že kancelář spoluvlastnila jeho sestra, provdaná pochopitelně jiného příjmení. A už vůbec n ikoho nenapadlo nakopat toho šmejda do zadele a okamžitě ony pro něj a sestřičku a kámoše výhodné (pro stát a nás daňové poplatníky nevýhodné, jak jinak) smlouvy okamžitě zrušit. To by zase nastalo žvanění o právu, o dodržování zákonů, které by bylo jistě podpořeno spravedlivým rozsudkem nějakého neúplatného soudce ve prospěch exministra a pomlouvač (jak jinak) by dostal za uši možná ještě víc, než chudák autobusák od soudkyně Langrové, nezávislé to soudkyně a jistě i neovlivnitelné, kdy nám její rozsudek jasně ukáízal (a bláhovce dostatečně poučil), jaké v této zemi panují a budou panovat pořádky.

Vlastně se novinářům nelze divit. Když před lety tepal jeden mladý novinář (v představě, že platí slova o demokracii a svobodě slova a povinnosti tisku hlídat demokracii a vyhledávat šmejdstvo) do neuvěřitelného podvodu s tzv. privatizací jednoho pražského hotelu, kdy se průhledným podvodem jedné paní ministryně (nedbala na výsledky výběrového řízení) se zmáklo získání státního poodniku do správných rukou, posléze jeho pozoruhodné vydání neméně pozoruhodné dědičce a následná koupě téhož od paní exministryní dosazeného ředitele (obratně se dokázal pohybovat ve fízlprostředí minulosti i současnosti a byl blízkým kamarádem Jiřího Paroubka; že by náhoda, že ona ministryně byla též z Paroubkovy blízkosti?), takže když do toho šmejdstva mladý novinář tepal, zmizel rychle ze stránek novin a kdo ví kde je mu dnes konec. Ostatně doplácelo se i na zdánlivě úsměvné věci, kdy novinář napsal něco, co se neslušelo a bylo přímo proti „svátosti“. Když vyšla knížka životopisu V. H. od Edy Kriseové, dovolil si jeden novinář napsat vskutku pravdivou recenzi na text, proti němuž je čtivo „červené knihovny“ suchopárem a v závěru vtipně napsal: „Po přečtení této knihy nezbývá než zvolat: Ach, kde jste, kde, mé Lážovské lesy…“  Tím knihu charakterizoval naprosto srozumitelně. A šel… a velmi rychle. Dovolil si příliš. Nu a taková ponaučení vedou ke konstatování novinářů, že lépe jest být poslušným lokajem a nezlobit.

A ponaučení pro ostatní? Nedbat na mrav a výchovu a ponaučení od předků a dát se dokupy s nějakou partičkou. Proč si odpírat, že?

-pt-

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *