Go to ...
Reklama

RSS Feed

Studenti a jejich učitelé opět v ulicích


Studenti v ulicích Prahy. Leden 2012. Foto převzato z internetu

Studenti v ulicích Prahy. Leden 2012. Foto převzato z internetu

Rozhlas, televize a noviny nás v poslení době informují téměř nepřetržitě o vzrůstajících aktivitách vysokoškolské obce proti zavádění školného na státních školách. Co to vlastně to školné je? Je to poplatek za to, že student může na školu docházet? Je to snad určitý regulativ, který má usměrňovat počty přihlášených? Je to snad příspěvek na provoz příslušné školy? Nakoupí za poplatky škola hostující pedagogy z prestižních evropských a světových univerzit? Odovědi na tyto otázky nejsou nikde srozumitelně zodpovězeny.

Pamatuji, že za minulého režimu existovala lagální možnost vystěhování např. z humanitárních důvodů ať to zní sebeneuveřitelněji. Znám případ manželů, kteří již nebyli vázáni rodinnými svazky v republice a chtěli se vystěhovat do NSR kde žili prarodiče. Vyřízení žádosti o legální vystěhování sice trvalo dlouho, asi dva roky a to hovořím o sedmdesátých letech. Museli uhradit získané vzdělání, za střední školu platili oba necelých padesát tisíc a on za vysokou zemědělskou asi dvěstě tisíc. Prarodiče je založili a „školné“ bylo uhrazeno bez problémů. Za tuto částku se dal pár kilometrů za Prahou koupit rodinný domek.

Jaká je situace ve vzdělávacím systému dnes? Máme soukromé a státní základní školy, střední školy i školy poskytující vysokoškolské vzdělaní. Ty mají několik stupňů: bakalářské, magisterské a doktorandské studium. Na soukromých školách se školné již řadu let platí a leckde není nijak malé. Platí je zpravidla rodina studujícího a nebo firmy a mecenáši. Na státních vysokých školách se kupodivu žádné školné neplatí přestože poskytují kvalitnější vzdělání. Provoz a náklady na chod těchto škol nese stát a tedy daňoví poplatníci. O tom, jestli se bude na státních školách také platit a nač by školné mělo být určeno, by měli rozhodnou přímo daňoví poplatníci a nebo jejich zvolení zástupci, poslanci a senátoři.

Od spolužačky žijící desítky let ve Spojených státech vím, že platila s manželem jejich synovi školné na normální státní vysoké škole ve vši 8000 dolarů za semestr. Ani se mě to nechce přepočítávat. Osm semestrů je stálo 64tisíc USD. Je to málo nebo moc? Syn již vydělává a školné vrací svým rodičů tím, že dost velkou částkou přispívá na domácnost. Jiný kraj jiný mrav.

Jsem pro zavedení školného na českých státních vysokých školách. Vzdělání je měřitelný statek jako cokoliv jiného, chcete si udělat týdení kurz na digitální kamery? Zaplatíte kolem osmi tisíc korun a po absolvování a složení poměrně lehké zkoušky obdržíte osvědčení. Chcete se naučit řídit osobní automobil? To je také kvalifikace. Složte 15 či 20 tisíc a za měsíc máte doklad platný na celém světě, že můžete řídit auta o váze do 3,5 tuny a s devíti sedadly. Takže nechápu o čem chtějí akademické senáty a studenti jednat, jak se chtějí vyhnout částečnému zpoplatnění jejich studia. Vždyť jen náklady na pětileté studium na lékařské fakultě přijde státní kasu na víc než jeden milion korun, podobné náklady vynaloží stát na studenta architektury, kolem osmi set tisíc jsou náklady na jednoho studenta čtyřletých studií. Dalo by se dokonce uvažovat o tom, že by na státních školách při zavedení školného mohla existovat možnost aby absolvent neplatil za studium nic v případě, že by nastoupil na tzv. „umístěnku“ a tam setrval alespoň šest let. I dnes jsou okresy kde chybí lékaři, zubaři, soudci, státní zástupci, absolventi VŠ ve státní správě atd.

Na umístěnku se nastupovalo za minulého režimu jakoby za trest právě tam, kde odborníci nebyli a dobrovolně se nehrnuli. Ale všude žijí lidé a znám řadu lidí, kteří takto po pražském studiu odešli na venkov a dnes jsou rádi, že se tak stalo.

Je pravda, že dnes je život víc o penězích a že se na ně přepočítává skoro vše. Toho jsme byli za našeho mládí ušetřeni, uznávali jsme víc přátelství a kamarádství, poskytovali si nezištnou pomoc a nenapadlo si říct o peníze. Vždyť člověk nikdy nevěděl, kdy bude pomoc potřebovat zase on. Ale s touhle vzpomínkou se dnes nedá vyžít, život je někde jinde…

Jaroslav Skupien

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *