Go to ...
Reklama

RSS Feed

Tvrdá práce jako trest


Bilič a Vaverek přepadli, okradli, zbili a utiskovali starého muže. V normálním vězení si jen odpočinou a nabreou sílu. Foto internet

Bilič a Vaverek přepadli, okradli, zbili a utiskovali starého muže. V normálním vězení si jen odpočinou a naberou sílu. Foto internet

Občané si často kladou otázku týkající se odstrašující úlohy našich věznic. Proč nikdo nemá strach z vězeňského prostředí, proč se někteří recidivisté dokonce těší na návrat, proč se nástupu do vězení vyhýbají jen lidé s přetékajícícmi bankovními konty a proč jsou schopni kvůli dočasnému omezení svobody emigrovat do s pochybnou právní pověstí? Odpověď na tyto otázky není jednoduchá a černobílá. Kdo se jen trochu zaobírá historií vězeňství u nás, tak ví, že zásadní zlom nastal po roce 1948 a následujících letech. Za I. republiky se striktně rozlišovaly kriminální trestné činy a trestné činy spadající pod tzv. „politické“ paragrafy. Odsouzení za „politiku“ byli vždy zásadně odděleni od odsouzenců kriminálních a požívali mnohé výhody, nesměli být například využíváni či lépe zneužíváni na žádné práce, pokud měli dostatek peněz mohli si opatřovat stravu z kuchyně nejbližší restaurace (prostřednictvím zřízence), mohli odebírat denní tisk, kupovat si knihy a tyto mít u sebe. Mohli nosit občanský oděv. Vězeňský personál jim musel vykat a oslovovat je „pane“. Kriminální odsouzenci to už tak jednoduché neměli. Vězeňská strava, vězeňský oděv, přikázaná práce podle typu věznice ev. káznice. Dnešním humanistickým náhledům na penologii by s velkou pravděpodobností porovnání výkonu trestu neodpovídalo. Ale mělo to svůj význam a recidiva trestné činnosti byla v časech I. republiky mnohem menší než dnes. Kromě tzv. bagatelních trestných činů, kdy určitá sorta lidí využívala jednoznačných několikaměsíčních sazeb a uchylovala se do „tepla“ věznic před zimou. Jistě by stálo za zvážení při plánech o přitvrzení výkonu trestu tak, aby se stal odrazujícím, zvážit možnost zavedení vězeňského režimu typu káznice čili donucovací pracovny. V těchto typech věznic by se umisťovali vězni recidivisté nebo i prvotrestaní za násilné trestné činy. Byla by zde desetihodinová pracovní doba a práce by spočívala v rozbíjení kamene na drobný štěrk. Byly by stanoveny normy a za nesplnění denní normy by se krátila mzda. Alternativou by mohlo být štípání dřeva. Státní lesy by dodaly kmeny, vězni by je rozřezali a poté naštípali do „kol“. Ta by se následně prodávala a zisk by se dělil mezi SL a káznici. Jistě by se podařilo najít a zorganizovat i další práce s velkým podílem lidské (v tomto případě vězeňské) práce. Jsme přesvědčeni, že těmto vězeňským zařízením by se odsouzenci vyhýbali jako příslovečný čert kříži. Přechod mezi káznicí a věznicemi s dozorem (zvýšeným dozorem) a dohledem by nebyl možný. Stáli-li by obžalovaný potřetí před soudem automaticky by byl vynášen trest do káznice a samozřejmě každé další odsouzení by bylo tamtéž. U mužské vězeňské populace by s výkonem uvedeného typu zřejmě nebyl závažnější problém, ale ten by asi nastal u ženské vězeňské populace. Roztloukání kamene není opravdu práce pro ženy… Snad se podaří vymyslet něco příhodnějšího. Prosazení takového typu věznice by jistě prošlo legislativním procesem bez větších problémů, situace ve vězeňství je už dnes velmi složitá a je třeba nalézt účinné nástroje pro snížení kriminality ve společnosti.

Roy Bean

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *