Go to ...
Reklama

RSS Feed

Kdyby…


Kdyby nám na listopadových a prosincových občanských shromážděních roku 1989 řekli, že je třeba oslavovat činy bratrů Mašínů a jejich skupiny, asi by nám zatrnulo a lidé by se po sobě rozpačitě dívali. Nadšení ze svobody by opadlo. Asi jsme byli jsme zmatení z oficiální propagandy, ze školních učebnic dějepisu, ze seriálu o hrdinném majoru Zemanovi a těch podivných záporných typech, které nechtěly budovat světlé zítřky a statečně podřezávaly svázané esenbáky a střílely podnikové pokladníky. Nečasova vláda rozhodla, že pohřbu Ctirada Mašína se zúčastní ministr obrany Vondra a předá metály. Jeden in memoriam a druhý živému. Otce obou Mašínů, generála Mašína popraveneho nacisty v roce 1942, je třeba si vážit a jeho vlastenectví a hrdinství dávat příkladem. V kontextu vypořádání se s minulostí budou činy jeho synů a celé protistátní skupiny ještě dlouho předlouho traumatizujícím místem naší novodobé historie. Čas od listopadového převratu plynul a natěšení občané se nedočkali toho zásadního rozštípnutí situace. Zákaz komunistické strany se nekonal, její představitelé se opět šklebili z obrazovek a rozdávali svá nová demokratická moudra. Revolucionáři vzali na milost rudé odborníky a převlékače kabátů bez nichž by byli zřejmě nemožní a tak Dlouhý, Kočárník, Čalfa, Dubček a stovky a tisíce dalších na nižších úrovních si zamnuly rukama a oddechli si úlevou nad slabostí revolucionářů. Po více než dvaceti letech od 89 se v našem demokratickém systému usídlili komunisté ve volebních žebříčcích na třetím místě a v předvolebních preferencích si nevedou také nijak špatně. Můžeme se tedy zcela oprávněně ptát, kde revoluce a její hrdinové udělali chybu. Drsná ekonomika tržního hospodářství válcuje sametové politické představy o budoucnosti, kde prý bude dostatek všeho pro všechny. Svět jde z jedné ekonomické krize do druhé a my se vezeme na vlně ztrát. Protože je lidem vlastní neustálé srovnávání, není vzácné slyšet názory, že republiková loď před revolucí plula v mnohem klidnějších vodách, spolehlivě a v pohodě. Jen velení té naší české kocábky stálo za … no, však víte. Hodně nás starších pamatuje rok 1968 a ono slavné svobodné nadechnutí. Socialismus s lidskou tváří byl zcela unikátní nový společensko-politický systém, který neměl nic společného se socialismem sovětského typu a který mohl být ideologickým soupeřem i pro evropská kapitalistická státní zřízení, mohl být inspirujícím motorem pro západní levici. Takový ideový obrat Moskva nemohl připustit, taková virová nákaza musela být eliminována i se svými šiřiteli. Většina z nás, kteří jsme poskakovali v devětaosmdesátém na náměstích s klíči a vlaječkami, se domnívala ta naše budoucnost bude skvělá, všichni budou mít práci, nikdo nebude mít hlad, budeme kulturně bydlet, číst noviny bez jakékoliv cenzury a jezdit si kam se nám bude chtít. Ostatně takhle nějak nám nastínil vizi i prosincový prezident Havel.

Titulní strana Reportéra z 11. března 1968

Titulní strana Reportéra č. 11. březen 1968

Když se v březnu 68 objevil na titulní straně Reportéra text rakouského pravicového novináře Hanse Jablonky, byli jsme my, tehdy mladí nadšenci úplně bez sebe. To je něco, to nám mluví z duše! Zlatá česká revoluční tradice! Kdesi vzadu zablikala historická paměť: kdo za ty myšlenky bude postaven na hranici? Akční program KSČ, program neohustitského hnutí proti všem byl v srpnu rozmašírován vojsky pěti států. Spalující hranici pro volnomyšlenkáře jsme postavili sami svou pasivní rezistencí ke které nás naši idolové Pražského jara, zastrašení straničtí a vládní představitelé vyzvali. Opakovali tak stejnou historickou chybu jako vedení státu v roce 1938 a stejně jako tehdy se pak dějiny ubíraly jiným a především nechtěným směrem. Dalších dvacet let do názorové a myšlenkové ilegality, do podzemí, do emigrace, do konspirace a ke společnosti opět prolezlé udavači, konfidenty a zrádci. Všechno už tady tolikrát bylo a přesto jsme se nepoučili.
Dvacet dva let žijeme ve svobodné společnosti, snažíme se, abysme mohli říkat, že je to společnost demokratická se vším, co k tomu patří. To znamená budovat principy na kterých každá demokracie stojí a padá. Že jsou si všichni rovni, že mají stejná práva a stejné povinnosti. Že pro všechny platí jedny zákony a že rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Denně se však přesvědčujeme, že to stále neplatí, máme několik kategorií občanů, nejsme si rovni ani v životě, ani před soudy. Přestáváme naší podobě demokracie věřit. Přestáváme se občansky angažovat protože hledíme na neproniknutelné vysoké hradby za které se ukrylo vedení sátu a zvolení zástupci. Volíme pravici a ta se dá do hloportu s levicí na největší radnici v republice, zastánci levice mohou řici, že volili své oranžové a oni se dali do kupy s modrým ptákem. A vítěz voleb ostrouhal. Takže k čemu volby? Přesně jako se objevilo před pár lety pochmurné předvolební heslo: Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali…
Břetislav Albert

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *