Go to ...
Reklama

RSS Feed

Hrdina z uranových dolů


Tahle fotka Ondřeje Stavinohy je asi deset let stará. Zdroj internet

Tahle fotka Ondřeje Stavinohy je asi deset let stará. Zdroj internet

Ve schvalovacím procesu se právě nachází zákon o třetím odboji, t.j. o protikomunistickém odboji v letech 1948 až 1989. Jeho uplatnění v praxi přinese nejedno kontroverzní rozhodnutí, kdy ani přímí účastníci a pamětníci si nebudou jistí správností, protože na některé věci a události mohou být rozdílné a protichůdné názory. Uvidíme, jak se k zákonné normě postaví levicově orientovaný Senát PSP a jak následně Václav Klaus se svými vyhraněnými názory na odboj bratří Mašínů. Ty nechme za „velkou louží“, máme mezi sebou jednoho nesporného hrdinu na kterého se pravidelně zapomíná jen proto, že je velmi skromný a zřejmě i proto, že není z Prahy. Navíc to byl v době jeho hrdinného projevu „obyčejný“ horník z uranových dolů. Jmenuje se Ondřej Stavinoha a dnes bydlí v Rožmitále pod Třemšínem. Přečtěte si jeho příběh a pak rozhodněte. Je to hrdina nebo není? Byla to jen klukovina nebo akt občanského odporu proti režimu? Předmluva B. Albert

Pár dní po desátém výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, přesně 24. srpna 1978, asi pětadvacet minut po půlnoci, se ve městě Příbrami ozvala ohlušující detonace. Týž den ráno zahájila okresní správa Sboru národní bezpečnosti trestní stíhání pro trestný čin obecného ohrožení, neboť: „… dosud nezjištěný pachatel na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce (…) použil neznámé výbušniny, kterou demoloval sochu bývalého prezidenta republiky Klementa Gottwalda … Poškozenou socialistickou organizací,“ píše se dál v policejním záznamu, „je Městský národní výbor v Příbrami. Další dosud nezjištěnou škodu způsobil neznámý pachatel různým obchodním organizacím, neboť tlaková vlna poškodila výkladní skříně u prodejen (…) a okna činžovních domů … Oním velmi záhy zjištěným pachatelem trestného činu byl horník, nynější místopředseda příbramské pobočky Konfederace politických věznů Ondřej Stavinoha. Vyneslo mu to devět let kriminálu v třetí nápravně výchovné skupině, který by za normálních, tedy netotalitních okolností odpovídal – řekněme – úmyslnému zabití nebo napomáhání k vraždě. Případ Ondřeje Stavinohy je unikátní: zatímco po roce 1948 bylo v Československu poměrnně velké množství ozbrojených skupin, za normalizace se proti režimu bojovalo „slovem a perem“. A zajímavý je případ i v dalším ohledu: v některých detailech se podobá výše popsané historii Aloise Peyra, koneckonců samotná Státní bezpečnost při vyšetřování v roce 1978 na sokolovské výbuchy odkazovala.

Nejdřív ho zaměstnali jako zámečníka, pak se přemístil na šachtu. Parta, do které se dostal, byla, jak říká „rudá“: plnila socialistické závazky, zdolávala rekordy. Ondřej do ní zapadl, protože byl zvyklý tvrdě pracovat (stejně usilovně dřel později v kriminále), nicméně režim mu byl protivný a z rodiny si odnesl nechuť ke Komunistické straně Československa i k Sovětskému svazu. Pamatuje si, jak šel jako třináctiletý kluk s nevlastním otcem v srpnu 1968 do lesa a otčím střílel z kulovnice po helikoptérách okupační armády. Ondřej nebyl žádný disident, neznal nikoho z prostředí protikomunistické opozice, nicméně když se blížilo desáté výročí okupace Československa, zrál v něm silný pocit, že je třeba protestovat a dát najevo nesouhlas s politickou situací. Štvali ho všudypřítomní policajti a „péesáci“ (pro ty mladší: Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), navíc zrovna chodil s dívkou, jejíž nevlastní otec byl u Sboru národní bezpečnosti: „S tou holkou jsem měl docela vážnou známost, už mě dokonce představila rodičům a vzala mě k nim na oběd. A ten její táta, pořád sebevědomě prohlašoval: ‚Letos, při výročí, se nic dít nebude, všechno máme zmáknutý, všechno máme obšancovaný!‘ Lezlo mi to hrozně na nervy. Ve stejné době pořádali esenbáci v Příbrami skutečné manévry, obcházeli hospody, buzerovali nás, když měl třeba někdo na bundě našitou americkou vlajku, tak mu ji strhli z rukávu. Prostě taková každodenní šikana. Tak jsem si říkal: Já jim dám!“ O tom, jak „jim dá“, přemýšlel Ondřej Stavinoha s kamarádem ze šachty Františkem Polákem. Nejdřív chtěli protestovat mlčky, chodit třeba v den výročí okupace po městě v černém pohřebním oblečení, ale pak to zavrhli s tím, že by si takového protestu stejně nikdo nevšiml. A tak Stavinoha vymyslel, že zaprotestuje nepřéhlednutelně a nepřeslechnutelně: že vyhodí do vzduchu symbol bolševického režimu – bronzového Gottwalda. O třicet let později vzpomíná: „S Polákem jsme už dlouho mluvili o tom, že bychom měli na výročí něco podniknout, jenže Polák byl dost bázlivej. Ale já ho nakonec přesvědčil, že uděláme něco, co bude stát za to. Ze šachty jsem vytáhl asi kilo trhaviny na lámání skály, což tenkrát bez obtíží šlo. Trhavina se fasovala, ale nikdy jsme ji nespotřebovali úplně, po odpalech vždycky něco zbylo a pak se ty zbytky na šachtě házely na takzvané štusy, prostě se vyhodily. Tak jsem si je vzal a odnesl domů.“ Výbušniny ukryl ve své posteli na ubytovně a s Polákem se dohodli, že 21. srpna 1978 půjdou v noci na příbramské náměstí a odpálí sochu. Zdálo se jim ale, že výbušniny nebudou stačit, a tak do plánu zasvětili ještě třetího známého z hornické ubytovny, Jaroslava Týsla: „Ten Týsl kamarádil a spal na pokoji s Frantou Polákem a já jsem měl tehdy pocit, že mám trhaviny málo, že to na sochu nebude stačit. A Franta povídá: ‚Tak dojdi za Týslem, on určitě něco má.‘ Šli jsme za ním, dal nám ještě půl kila … Zdálo se mi, že toho je pro změnu moc, tak jsem asi půl kila schoval pod novinový stánek. Tím jsme Týsla do věci zasvětili a bohužel jsme mu taky řekli, na co tu trhavinu chceme.

Fotka z rekonstrukce. Zdroj internet

Fotka z rekonstrukce. Zdroj internet

Viděl jsem, jak Gottwald padá k zemi. Akce se nakonec opozdila. Polák se Stavinohou se 21. srpna na náměstí nedostali, ale Ondřej se plánu nechtěl vzdát. K soše tedy přišli kolem půlnoci 23. srpna. „Gottwaldova bronzová socha stála v Příbrami na tehdejším náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, měla dva metry šedesát, a když jsem k ní v noci přišel, kouknul jsem se od soklu nahoru a říkám si: „Takovej kolos! Budou ty výbušniny na tebe stačit? No asi jo! Dal jsem mu to mezi nohy, k tomu dvanáctivteřinový odpalník-zpožďovač, odpálil jsem to plochou baterkou. A běžím. Doběhl jsem ke kašně, ozvala se detonace, že mě to poneslo kousek dopředu. V té ráně jsem se otočil a vidím, jak Gottwald padá k zemi. Současně se vysypala skla, okna i výlohy, tak jsem si pomyslel: „Tohle jsem přehnal! Já s takovou razancí a tlakovou vlnou vůbec nepočítal, protože když odpálíte skálu v podzemí, je to docela jiná rána než na povrchu, schováte se v chodbě za roh a jenom to tak dunivě práskne … Franta mezitím zdrhnul, asi ještě dřív, než jsem to odpálil. Když jsem dorazil na ubytovnu, Polák už tam seděl a povídá: ‚To byla bomba, to bylo slyšet na celou Příbram! No, pokouřili jsme, pokecali a šli jsme spát … Jak jsem později zistil, ten výbuch sochu roztrhl v rozkroku a pokud se pamatuju, utrhl Gottwaldovi pravou nohu. Detonace taky vytloukla skoro všechny výlohy a okna … Ale nakonec jsem to všechno zaplatil, včetně opravy Gottwalda.“ Záhy po výbuchu dorazili na příbramské náměstí řadoví policisté i důstojníci Státní bezpečnosti a začala se chystat mimořádná opatření. Zřejmě ještě v noci 24. srpna 1978 byl vypracován takzvaný součinnostní plán operativně taktických opatření, který se dochoval v archivu. Celé jedno patro příbramské policie obsadili estébáci. Plán měl padesát bodů – citujeme je namátkou, v policejní hantýrce: nasazení policejního psa na místo činu, zajištění svědků, provedení razie v restauracích a ubytovacích zařízeních. Policisté měli úkolovat a vytěžovat agenturní siť a také vyhodnotit případ destrukce sochy na okrese Sokolov v padesátých letech s totožným charakterem trestného činu (což je případ Aloise Peyra). Dále měli vytipovat osoby se vztahem k trhavinám, provést uzávěrky okresu, tipovat osoby mezi skupinami závadové mládeže, zpracovat relaci do místního rozhlasu …

Jak o něm psal tehdejší tisk.Zdroj internet

Jak o něm psal tehdejší tisk.Zdroj internet

Když se tohle všechno připravovalo a rozbíhalo, Ondřej Stavinoha s Františkem Polákem spali na ubytovně. Druhý den odešli jako každé ráno na šachtu. „Jeli jsme do práce, na šachtu se vždycky jezdilo přes náměstí,“ vypráví Ondřej Stavinoha, „jenže teď byla cesta zavřená, takže jsem nevěděl, jak to všechno vlastně dopadlo. Teprve odpoledne, když jsem se vracel ze šichty, jsem se na náměstí zašel podívat – a koukám, že Gottwald nikde, v podstavci vyrvaná díra. A to už naplno běžela policejní operace, každou chvíli hlásil rozhlas, aby se na SNB dostavil každý, kdo něco podezřelého viděl …

Bylo mi z toho ouzko, dokonce jsme s Polákem přemýšleli, jestli nemáme utéct za hranice, ale nevěděli jsme jak.“ Kamarádi Ondřej Stavinoha a František Polák o výbuchu nikomu nic neřekli, ačkoliv je prý svrběl jazyk, když poslouchali, jak se horníci v práci o atentátu baví, jak si vykládají, že podle nejnovějších zpráv přijeli útočníci na místo v bílém žigulíku. Na svobodě zůstali sedm dní a policie by zřejmě neměla šanci, že na ně příjde, kdyby se na policejní služebně dobrovolně nepřihlásil Jaroslav Týsl. Měl totiž bez povolení malorážku, dostal strach – a s vědomím, že s výbuchem nemá bezprostředně nic společného, se sám přihlásil esenbákům a vypovídal. Policisté si pak pro „atentátníky“ přišli přímo do dolů: „Po sedmi dnech jsem měl noční a ve dvě v noci se na dobývce objevilo asi pět chlapů v civilu. ‚Kterej je Stavinoha? Půjdete s námi.‘ My jsme nosili do podzemí na rameni tašky a v nich jsme měli sekeru, se kterou se dělala výdřeva, svačinu a další věci. Tak jsem si chtěl vzít tu tašku s sebou, jenže policajt mne odstčil, sekeru vyhodil a pak mi nasadil klepeta, Na dobývku se leze po žebřících (…) a já se ptám: ‚To mám šplhat v těch klepetech? To mi snad sundáte, ne?‘ Tak mi je sundali, ale dva lezli přede mnou, dva za mnou a tak jsme vyfárali nahoru … Nechali mě ještě vykoupat a odvezli mě do Příbrami.“ Jistě že Ondřej Stavinoha věděl, proč si pro něj přišli. Ale netušil, jak na něj přišli. V Příbrami seděl na cele do dvou, možná do tří do rána v suerénní kopce, pak si ho vyzvedl vyšetřovatel a vedl ho k výslechu. „Přišel chlapík v civilu a: ‚Tak pojď, Ondřeji.‘ Takovej hodnej. ‚Víš, proč jsi tady?“ Já odpověděl, že nemám tušení. On povídá, že nemá cenu, abych zapíral. Já jsem zase řekl, že vůbec nevím, co po mně chtějí, on se ptal, jestli nemám aspoň tušení, a na to už jsem odpověděl, že někdo vyhodil do vzduchu toho Gottwalda, tak že to bude asi souviset. Řekl: ‚Víš co, tak já tě nechám rozmyslet.‘ A odešel. Přišel druhý, zlý: ‚Tak Stavinoha, budeš mluvit, nebo nebudeš? S kým jsi to vyhodil? Jak to bylo?!‘ A už to jelo: ruce za opěradlo židle, klepeta, a začal mě fackovat: ‚Já to z tebe dostanu!‘ Pořád se ptal, o co mu jde, zatloukal jsem, jak to jen šlo, a říkal si, že to přece nemůžou vědět. Nikdo nás neviděl, s nikým jsme nemluvili. Ale po půlhodině řvaní a fackování přišel zase ten hodnej. Povídá: ‚Ondřeji, já ti dám něco přečíst a pak zvaž jestli má cenu zapírat.‘ A dal mi přečíst Týslovu výpověď.“

Za tenhle pohled to stálo! Škoda těch let v kriminálu...

Za tenhle pohled to stálo! Škoda těch let v kriminálu...

Devět let ve Valdicích, to jsem přece jenom nečekal. Zapírat dál nemělo smysl. Protokol, který Ondřej četl, obsahoval totiž detaily, kteé mohli znát jen jeho kamarádi: stálo v něm třeba, že schoval trhavinu pod trafiku, že další ukrýval v rozříznuté matraci postele na ubytovně. A tak se vyšetřovatelům přiznal, podepsal výpověď a odvezli ho do Prahy- Ruzyně do vazby – vzpomíná si, že s ním jelo několik esenbáckých aut, která celou cestu houkala, „jako by převážela masového vraha …“ Asi po pěti měsících přišel převoz z Ruzyně na Pankrác. Bachaři k němu prý byli tvrdí, ale fyzicky ho už nikdo netýral. Teprve po osmi měsících vazby, už v roce 1979, se policie rozhodla, že na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce v Příbrami provede rekonstrukci „zločinu“: „Asi se to nějak proláklo dopředu nebo to esenbáci v Příbrami rozhlásili. Náměstí Velké říjnové socialistické revoluce bylo plné lidí – a když jsem šel k soše, abych ukázal, jak jsem tam nesl výbušninu, dav nejdříve úplně ztichl a pak nějaká paní začala křičet: ‚Ty syčáku!‘ Tak jsem jen stáhl hlavu mezi ramena a snažil se to mít co nejdřív za sebou … „Velký smysl rekonstrukce neměla, snad ji esenbáci dělali jen proto, aby měl soud kompletní dokumentaci. Pravda ale je, že se díky ní uchovaly ve spisech unikátní fotografie,reprodukované i na tomhle blogu. Pak už Ondřeje Stavinohu a jeho komplice Františka Poláka a Jaroslava Týsla čekal soud. Zasedal ve dnech 22. až 26. ledna 1979. „Nejdřív jsme šli ke Krajskému soudu v Praze, senátu předsedal soudce Haramula. Dostal jsem devět let s tím, že já sám musím zaplatit veškerou škodu, která jen na soše dělala asi sto čtyřicet tisíc … Devět let bylo moc. Sice mi ve vazbě říkali, že můžu dostat i něco horšího, ale já jsem s tím nějak nepočítal, neuvědomoval jsem si to … Tehdy byla soudní síň narvaná lidmi, četli tam, že národní výbor v Příbrami žádá exemplární potrestání, ale pak se zase přihlásil můj předák ze šachty, který žádal zmírnění trestu, že se za mě parta zaručuje. Ale většinou tam všichni požadovali přísný trest, ať už to byl Krajský národní výbor, nebo jiné režimní organizace. Hned na místě jsem se proti rozsudku odvolal a věc šla asi po měsíci před Nejvyšší soud. Tomu předsedala Nějaká Dojčarová, blondýnka, ta byla přísná … S trestem mi nic neudělala, akorát rozhodla, že malou část škody zaplatí Franta Polák … Takže když to shrnu, já jsem měl devět let, Polák dostal sedm a Jaroslav Týsl dostal rok – měsíc už měl odsezený ve vazbě, takže šel za pár měsíců domů. Krátce po soudu byl Ondřej Stavinoha deportován do Valdic. Neměl nejmenší tušení, co ho tam čeká. Vzpomíná, že po příjezdu propadal zoufalství. Naštěstí o jeho příjezdu už vědělo několik politických vězňů, kteří zařídili jeho umístění na svou celu a seznámili ho s životem za mřížemi. Asi po měsíci se na vycházkovém dvoře setkal i s Františkem Polákem. Podle instrukcí s ním neměl přijít do styku, ale když se bachař nedíval, podařilo se mu nenápadně se k Polákovi přitočit. Sedm let to pak opakoval při každé příležitosti. Když Poláka propouštěli, říkal mu Ondřej, aby se stavil u Týsla a za udání mu „srovnal fasádu“. „Franta mi řekl jenom: ‚No to si piš!‘ Na Týsla měl samozřejmě stejnou pifku jako já, i jemu dávali přečíst jeho výpověď. Tehdy jsme ještě nevěděli, že Týsl se otrávil plynem. Nevím, proč ani jak se to stalo, ale když Franta přijel, byl už po smrti.“ Jako valdický vězeň si čas krátil prací. Vyučil se dokonce v kriminále sklářem, když vyráběl korálky pro podnik ze Železného Brodu. Časem se vypracoval – a když odcházel z kriminálu, nesl si domů i dost peněz. „Můj výdělek šel na náklady věznice, což bylo pětasedmdesát procent, a na škodu, na výlohy, na Gottwalda … Zaplatil jsem to asi po pěti nebo šesti letech. Pak se mi peníze ukládaly na konto, takže když jsem vyšel z kriminálu, měl jsem docela dost peněz, asi osmdesát tisíc. Já jsem asi sedm let dělal dvanáctky, protože na cele jsem sedět nechtěl, tak jsem radši pracoval.“ V kriminále si Stavinoha odseděl celý trest. Vzpomíná, že ho tehdy podržela sestra Marie a maminka, která synovo odsouzení těžce nesla a rok před koncem trestu poslala prezidentovi Gustávu Husákovi žádost o milost. Prezident ji zamítl. Když Ondřej Stavinoha opouštěl bránu Valdic, byla už druhá polovina osmdesátých let. Vyšel jen o chvíli dřív, než socha Klementa Gottwalda, kterou srazil výbušninou, navždy zmizela. „Musel jsem si najít práci, protože tehdy byla pracovní povinnost a honili by mě za příživu. Tak jsem se sebral a šel jsem na šachtu. Potkal jsem tam v kantýně svého bývalého předáka Míru Šolara, který v té době už dělal předsedu závodního výboru Komunistické strany Československa, což jsem ale nevěděl. Ptal se, kam jdu, a já: ‚K tobě na šachtu, chci nastoupit‘ -, Tak jo. Jdi k řediteli a nahlas se mu. ‚Ředitel Sladký mi ale řekl, že nastoupit nemůžu, protože jsem měl průšvih. Tak jsem se vydal zpátky do kantýny za Mírou, vyprávěl jsem mu to a on povídá: ‚Počkej tady chvíli.‘ Za moment se vrátil a: ‚Jdi znova k řediteli.‘ Tak jsem návštěvu zopakoval a ředitel mne vzal …

… Nastoupil jsem zase na uran, na stejnou šachtu, do stejné party.“ Rok 1989 prožíval naplno a s radostí, jen litoval, že převrat nepřišel o pár let dřív. Po listopadu začal usilovat o zrušení rozsudku. Rehabilitace se vlekla několik let, ale dočkal se jí. V souvislosti s atentátem na sochu Klementa Gottwalda, který spáchal v roce 1978, zažil už v době svobody nepříjemně kuriózní věc: přišla ho vyšetřovat policie poté, co v roce 1990 v Praze na Staroměstském náměstí vybuchla bomba, která těžce zranila německou turistku a lehce další desítky lidí. Nakonec jsme se Ondřeje Stavinohy ptali, jestli mu zkušenost z komunistického vězení něco dala a jak se dnes ohlíží zpátky. Odmlčel se a pak řekl: „Co by mohlo být na kriminále pozitivního? Ztráta času, ztráta všeho. Bylo to nekonečné. Ve vězení, když se dny vlekly, jeden jako druhý, jsem si často říkal: Stalo mi to za to? Ale co člověk nadělá: stalo se, změnit se to nedá. Už je to pryč.“ (Text nalezen na internetu bez uvedení autora)

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *