Go to ...
Reklama

RSS Feed

Sazka (na mrtvého žokeje)


Fotokoláž aTeo

Fotokoláž aTeo

Kromě práce potřebují lidé hry. Přes den se lidé zabývají zpravidla nějakou smysluplnou činností při které si vydělávají „na chleba“ a po skončení si chtějí hrát. Již staří Římané měli heslo o chlebu a hrách. Úsloví platilo po celou dobu lidské existence, o tom se dochovalo sdostatek písemných důkazů. Osvícení politici minulých staletí v kulturním prostředí evropské civilizace pak vymezili právní rámec her, především těch, ve kterých se pohybovaly peníze. O ty šlo, jde a půjde ostatně vždy. Aby byly hry, ve kterých se pohybují velké peníze, považovány vždy a všude za poctivě vedené, bere si nad nimi stát dozor či dohled a reguluje pravidla. Nečiní tak z lásky k hravým občanům, ale proto, aby si vždy ohlídal díl ze sázek, který si stát přivlastňuje jako jistou odměnu z toho, že na jeho území jsou provozovány poctivé hry. Je tomu tak v celé Evropě, chtělo by se mě říci, že je tak tomu na celém světě, ale k tomu nemám dostatek věrohodných informací. Zcela určitě tak tomu není v České republice, ač tomu kdysi také bylo. Mnoho z nás pamětníků si ještě na tu dobu ještě vzpomene.

Sázkové hry patří co do podnikaní k oblasti, kde není možné prodělat. U nás samozřejmě existují výjimky. Začátkem devadesátých let jakási parta vymyslela příznačně Českou lotynku a ta prodělala. Jak je to možné? ptáte se dnes, stejně jako se svého času ptali pořadatelé i ministerstvo kultury coby provozovatel hry. Prostě byl špatně postavený herní plán nastavený na vysokou míru pravděpodobnosti výhry. Zaráží mne však, že takovou zásadní věc měli zcela jistě poznat odpovědní úředníci ministerstva financí, které tehdy rozhodovalo o povolení loterijní hry. Nepoznali a stát prodělal kalhoty. Nikomu se však nic nestalo, snad jen šéfové té loterijní party dostali zákaz činnosti v tomto oboru. To je, jako kdybyste pytlákovi zakázali střílet modré jeleny…

Stát si odnepaměti držel hry o peníze a vydávání losů státní loterie a nikdy žádná pravidelná každoměsíční emise nebyla prodělečná. Nechci se rozepisovat do podrobností, ale k úspěchu loterie stačí papír, tužka a kalkulačka. Sestavení herního plánu pak máte za hodinku hotové. Každá loterie vychází z přirozené lidské touhy zbohatnout, za málo peněz získat velkou výhru. Koupíte si los za dvacet korun a můžete vyhrát milion. Provozovatel hry vydal milion losů a tak je vaše šance 1 : 1 000 000. (To není zlé, ve Sportce je šance na hlavní výhru 1 : 13 000 000!) Navíc je garantováno, že každý desátý los vyhrává alespoň 20 Kč, takže se vám vsazený obnos může vrátit se šancí 1 : 10. Pak už jsou ve hře matematická kouzla s pravděpodobností výhry a se statistikou prodeje losů a když to všechno posčítáte, tak zjistíte, že jste neprodělali a že jste s minimálními náklady (potištěný číslovaný papír a náklady distribuce a propagace) vydělali z jedné koruny pětikorunu. V jakém druhu legálního podnikání se vám takové zhodnocení podaří? Měsíc co měsíc, rok co rok…

Podobně jako zhodnocovala peníze sázejících dvanáctkrát ročně státní loterijní společnost, činila tak také sázková společnost Sazka. Ta byla a je pro sázející lákavější víc než losy státní loterie, každý týden bylo možné vyhrát dvakrát, ve středu a v neděli a ještě ve dvou tazích. To je přeci báječná příležitost získat za málo hodně! Dokud byly sázky přijímány ve sběrnách a na poštách bylo vše poněkud zdlouhavé, sázenky se musely soustřeďovat na určeném místě, aby se s nimi nedalo nedovoleně manipulovat, což se tu a tam občas stávalo. U televizního sázení Mates došlo svého času k takovému prolomení do sázek, že hra musela být zastavena. Selhal, jako obvykle, člověk. Proto se muselo najít jiné řešení než papírové sázenky. Na řadu přišly terminály a sázení on-line. Terminály však vzbuzují jednu zásadní pochybnost. Jsou zařízením provozovatele sázkových her a ten má v určitý okamžik k dispozici celou databázi vsazených kombinací. Tímto okamžikem je cca hodina před samotným losováním výherních čísel. Za hodinu dovedou dnes počítače vypočítat cokoliv včetně nejvýhodnějších kombinací takových výher, které by znamenaly nejvyšší profit pro provozovatele. Jde samozřejmě o fiktivní úvahu. Ale takhle to logicky vyplývá z podstaty věcí. Kdyby sběrná, databázová a distribuční síť patřila např. státní firmě (finančnímu úřadu či dozoru) podobné pochbnosti by se nevyskytovaly. Navíc by si takovou sběrnou síť mohlo pronajímat více subjektů a tak by bylo možné na terminálech sázet nejen hry provozované Sazkou, ale i hry ostatních a zatím menšinových provozovatelů (Tipsport, Fortuna atd.).

„Zestátnění“ distribuční sítě a její převedení pod finanční úřad by znamenalo dokonalejší kontrolu státu nad oficiálními sázkami. Také by to znamenalo okamžité příjmy státní pokladny, obsluhy terminálů denně odvádějí tržby ze sázek a ty jdou na účet Sazky. Jistě by šlo softwarově ošetřit terminály tak, aby denní tržby byly podle druhu sázek rozděleny na odvody státu a na zisk provozovatelů. Tím by odpadla řada pozdějších komplikací s přerozdělováním zisků a s jejich výší. Stejně tak měl zákon v tomto smyslu otevřít možnosti legálního sázení pomocí osobních domácích počítačů. Dnes je vybavenost domácností již poměrně velmi vysoká a toto číslo se bude ještě zvyšovat. Aby občan mohl bez problémů a zcela legálně doma hrát sázkové hry, musel by se pouze jednou zaregistrovat u distribuční sítě a pak by mohl hrát všechny typy provozovaných her. Osobní registrací by bylo vyhověno zákonné povinnosti, že hráč je osobou starší osmnácti let. Tímto způsobem by bylo umožněno daleko většímu počtu osob, aby se účastnily sázkových her, zároveň by byly splněny podmínky kontroly státu nad sázkovými hrami. A o tohle by mělo jít především.

Sazka, jak jistě víte, má snahu o co nejširší portfolio sázkových her. Od stíracích losů, které se nyní musejí na terminálech registrovat, že byly legálně prodány a tudíž za ně terminálové místo přijalo peníze a ty budou v tržbě odvedeny Sazce, přes sázení na čísla, casinové on-line hry, až po hry typu Keno běžící nepřetržitě s výherními tahy každých pět minut. Sazce nelze upřít vysokou profesionalitu uvedených her. Ale jak již bylo naznačeno, problematické pro laickou i odbornou veřejnost je držení a provozovanání terminálové sítě a tím pádem stálá kontrola nad vsazenými částkami a nad losováním.

Zásadním chybným rozhodnutím byly aktivity vedoucí k postavení megaarény ve Vysočanech u příležitosti hokejového mistrovství světa. Bylo jasné, že taková hala bude stát obrovské peníze a že je investor bude muset vynaložit bez účasti státu a státních dotací. Navíc stát a město vložily do projektu nezanedbatelný pozemek a jeho očištění od ekologické zátěže. Je s podivem, že valná hromada akcionářů Sazky tvořená převážně sportovními organizacemi a oddíly, odsouhlasila stavbu o které dopředu všichni věděli, že se jejich sporty v hale nebudou nikdy prezentovat a halu využijí jen jako diváci. Následně se ukázalo, že ani využití haly na jiné podniky než sportovní nesplňuje očekávané příjmy. Provoz haly je velmi nákladný, takže čisté zisky jsou sotva rentabilní. Navíc jsou velmi dlouhé prodlevy mezi akcemi, takže se může konat jen několik různých akcí v měsíci. Tyto časové prostoje nutně zvyšují cenu vstupného a tím se snižuje počet diváků ochotných zaplatit vstupné v řádu několika set až několika tisíc korun za lístek. Na sociálních sítích si také lidé vyměnují zkušenosti z návštěv haly a jsou rozčarováni z toho, jak je s diváky jednáno při příchodu do haly. Porovnávají své zkušenosti z návštěv podobných zařízení v ostatních státech a vysočanská hala Sazky z tohoto souboje nevychází s čistým štítem. Navíc podobná hala existuje v Ostravě, má vynikající programovou dramaturgii a když si v Praze koupíte vstupenku máte v nepatrně zvýšeném vstupném i cenu pendolinem tam a zpět. Moje osobní zkušenost s O2 arénou není dobrá a dovedla mě k jednoznačnému závěru, že do haly již nikdy nepůjdu. Ale nechám na každém, ať svoji zkušenost zažije sám. Jako architektonické dílo je to pěkný objekt postavený ve slušné řemeslné kvalitě v celku i v detailech.

Vysočanská hala je v těchto dnech středem nechtěné pozornosti medií a věřitelů Sazky. Ředitel Sazky Hušák nás dnes a denně ujišťuje, že není třeba se ničeho obávat a že všechno dobře dopadne. Veřejně neuznává své závazky vůči věřitelům a tím jen přilévá oleje do ohně. Jenže i ten organizačně nejnižší Obvodní soud na Praze 9 posoudí závazky a pohledávky podle jejich výše, dat splatnosti a podpisů a bude muset navrhovateli vyhovět podle zákona. Nechci předjímat rozhodnutí soudu a následných soudů, ale Sazka na tom není dobře. Dokonce bych řekl, že sázka na Hušáka je sázkou na mrtvého žokeje. Ale on o tom ještě neví nebo nechce vědět. A to je při jeho nesporné inteligenci o to smutnější. Stejně tak si nikdo z akcionářů s rozhodujícím hlasem nepřečetl nic o fungování směnek, jejich převzetí třetími osobami, o závazcích a pohledávkách, jejich nákupu a vymáhání. Skončila doba opulentních výjezdních zasedání, skončila doba jízd v bentleyích a je konec darů pro funkcionáře. Jen tomu ještě nikdo z nich nevěří. Až nastane nucená správa, tak jim to snad dojde. Ke škode sportu jako takového. Protože na jeho skomírání mají všichni svůj díly viny.

Jaroslav Skupien

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *